Tag Archives: All hands

All Hands:škola je hotová

Tak jsme tu školu přece dodělali!! Tento článek bude shrnutím posledních událostí.
28.října přesně v den vzniku samostatného Československa jsme předali školu do rukou místních.

Přišli jsme na místo chvíli před zahájením předávací párty. Procházeli jsme obě budovy a obdivovali znovu všecku tu naší práci. Když už jsem měl nakoukáno, opřel jsem se o zábradlí, jen tak přemýšlel a vstřebával vzpomínky z posledních dvou a půl měsíce. Fotili jsme se všichni se všema a radovali se. Byl jsem dojatej. Ale ne zas tak moc, abych měl v očích slzy. Ty přišly až o pár minut pozdějc. Ze starý školy se rozběhly dečka směrem k nám, resp.ke škole. To mi definitivně podrazilo nohy. Nastal čas na brýle s tmavýma sklama. Jak jsem tak pozoroval ostatní, viděl jsem že se nasazujou tmavý brýle čím dál častěji až jsme je měli úplně všichni. No nedivte se, když se proti vám rozběhne armáda malých studentíků a usedají šťastně do lavic, objímají každýho na potkání a prostě se radujou… V rámci pravdy je nutno dodat, že se radovaly menší dečka. Ty starší zas tak veselý nebyly… Hehe.

Pak přišly na řadu proslovy. Ty mě baví , ale ne když musíte stát a pařit se ve 30 stupňových vedrech na slunci. Chápu, že při takovýhle příležitosti chce mluvit každej, ale po hodině už to není tak cool. Po proslovech jsme si připili. Pak nastal nás čas, protože jsme měli tančit místní tanec, kterej už jsme tančili dva měsíce zpátky (já ne protože jsem byl v Techu). Bohužel jsem o tom nevěděl a tak jsem si šel koupit vodu, abych neumřel a zrovna když jsem stál u stánku, tak to začalo. Zase jsemto propas. Sakra! Po tomhle tanci se hrála muzika. Někdo začal tančit, většina z nás čekala na oběd. Místní pro nás připravili nějaký hovězí a bylo to snad nejlepší jídlo, který jsem tu měl.

Po obědě se šlo na základnu. Respektive já jsem šel, protože stání na slunci mě neuvěřitelně vyčerpalo. Chtěl jsem si dáchnout, ale na základně byly i lidi co nás předčasně opustili, aby začali stavět školu v jiným městě a tak jsem radši trávil čas s nima než odjedou… Asi po dvou hodinách pro nás přišli, že máme jít pařit s místníma. Když jsme dorazili na místo nálada na bojišti byla 1A. Místní nám rozdali pivka a tančilo se. Místní jen tak postávali a někteří už byli unavení.
Po zhruba další hodině se začali pakovat lidi z jinýho projektu, protože se museli vrátit na svojí základnu. A tak začalo loučení. Opět jsem se loučil s Benem, Tristanem a dalšíma který jsem měl rád. Musím se pochválit, že jsem se držel statečně a neuronil jsem ani slzu. Bohužel pak se přihnal můj peruánskej kámoš Viktor. Oči měl rudý, valily se mu z nich slzy a začal mi mezi vzlykama děkovat a povídat takový ty věci, který nechcete slyšet když máte na krajíčku. No a tak se stalo, že se zase hráz protrhla. Mám pocit, že ten den jsem probrečel víc než moje dcera za celej život!! Andrei už se na to nemoh dívat a tak jsme po odjezdu našich kolegů vyrazili na základnu.

Večer jsme byli pozvaní na večeři k místním. Proběhlo opět pár proslovů. Dokonce i hostitel nás jedním poctil, bylo to trochu delší pač byl lehce opit, ale jelikož to bylo ve stínu tak se to dalo. Byl jsem sice dojatej, ale totálně vyschlé oční kanálky, takže další pláč se nekonal z mý strany. Po večeři proběhla rozlučková párty. Zase jsem zůstal sám. Při cestě do postele se odehrála taková vtipná věc, že jsem v mý posteli našel ženskou. Chvíli jsem si myslel, že je to jen výplod mojí opilosti, tak jsem do toho těla decentně šťouchnul, no nezdálo se mi to. Dotyčná spala jako dřevo a tak jsem se musel vyškrabat na její postel do patra. Vzhledem ke stavu v jakým jsem byl to byla docela výzva. Ale dal jsem to.

Ráno nastalo velký balení, rozebírání postelí a přesun veškerého majetku All Hands do náklaďáků, který všecko přesouvali lidem na jinej projekt (Yapatera), takže nebyl čas být smuten. Během uklízení ke mně přišla mylejdy, co spala v mý posteli. Strašně se mi omlouvala, ale prý byla opilá tak, že spadla když lezla k sobě na postel a tak radši zůstala na mý posteli. Vědíc, že je to trošku kopýtko, moc jsem se na ní nezlobil a byl jsem rád, že přežila…

No a nastala nejhorší okamžik celýho projektu. Loučení se zbytkem lidí. Na slzy jsem neměl dost vody, takže jsem zase vypadal jako pravej muž a takový přece nebrečí. Rozloučil jsem se se všema. S některýma 3x nebo 4x. Nejvíc mi k srdci přirostla Maud, Remi a Andrei plus hipisacka Cha. Slyšel jsem spousta krásných slov na mojí adresu. Až jsem si chvílema myslel, že mluví o někom jiným… Najednou se zavřeli dveře a auta se rozjeli pryč. Já s pár lidma zůstal abysme uvedli základnu do původního stavu.
Zbytek dne jsem strávil pod stromem, kde jsem 2,5mesice relaxoval každej den. Trávil jsem emoce, kochal se okolím a připomínal si místa, zážitky a situace, který jsem v Puerta Pulache zažil…

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Narozky u All Hands aneb vše je zalité sluncem

12.10.2017

Občas se tu slaví narozeniny. Pro oslavence se koupí dort, zazpívá se dotyčnýmu hapy brzdej, dort se sní a zase si žijeme svým životem.

Já letošní narozky slavil u All Hands. Dostal jsem dort. Vlastně ne, dva dorty a navíc komplet balík místní čokolády (cca 20 čokolád v balení po 2solech za kus). Na dortu bylo napsáno moje jméno, ale místo Jan tam stálo JHAN (zařizovali to frantíci) a místo mrzkejch 31 mi popřáli k 27.narozkám. Hrozně se mi omlouvali, ale mě nějaký jméno bylo ukradený, stejně tak věk. Proč? Je to jen jméno a číslo. Mnohem víc mě hřálo, že si na mě lidi vzpomněli, postarali se mi o dva dorty a popřáli mi krásný narozky. A co mě hřálo naprosto nejvíc? Že po dlouhý době mám pocit, že dělám to co jsem vždycky chtěl. Něco co má smysl. Co mě naplňuje a na co můžu být hrdej. Navíc mezi lidma, který jsou mi blízký myšlením. Mezi lidma, který mě inspirujou. Mezi lidma, který se navzájem dokážou podržet. Jasně není to tady zalitý sluncem. Máme občas i stinný stránky, ale obecně tu cítím pozitivitu, ochotu a podporu ze všech stran, kterou si dáváme navzájem. Každej dělá co může nebo umí. Možná, že už zním jako vymytej mozek, ale mě se tohle prostředí a fungování prostě líbí. Nemůžu si pomoct.

Po poradě a gratulacích jsem rozdal dorty podělil se s ostatníma. Neuvěřitelně mě blažilo, že můžu dát dort každýmu. A věděl jsem že ostatní by udělali to samý. Ostatně každej oslavenec to tak dělá. Ale mě prostě baví sdílet. Když to teda není nářadí, který potřebuju k práci. To mě trošku prudí. Nicméně dort se snědl, vyfotili jsme se a šlo se ba aukci. Měli jsme totiž další dobročinnou aukci.

IMG_0778

IMG_0773

Opět jí uváděl Tyler. 26ti letej kluk z Tennessee. Aukce tu dělá jen on, páč je vtipnej, pohotovej a hodně uřvanej, což se hodí. Hlavně je to hrozně milej kluk. A furt si ze mě dělá prdel. Jo jak jsem řekl je milej. Hehe. Tentokrát jsem v aukci vyhrál kafe. Nepiju ho, ale je to pro děti, takže jsem zaplatil 25dolarů za kafe. Který ochutnám a nakonec ho stejně rozdám. Nevím proč, asi mi jeblo ale dávat tady je jednodušší než brát. A ten pocit, když někomu uděláte radost jen tím, že dotyčnýmu uděláte čaj, když si děláte pro sebe, to se nedá popsat. Co je na tom super, že z minima lidí bych tady cítil, že by jen brali bez toho aby kdy něco sdíleli. Někdo se dělí míň někdo víc, ale obecně každej něco dá. Poměr sdílečů a vychcánků je tu obrovskej ve prospěch sdílečů.

Zpět k aukci. Opět se tu nabízeli kafe, čaje, různý spešl cukrovinky který tady v okolí neseženete. Hodně tu frčí speciální kořeněný omáčky, kterýma su můžete vylepšit jídlo. Nabízejí se tu služby jako třeba, že někdo připraví večeři pro dva. Mytí nádobí po lidech, který jsou líný. Dokonce se tu týpek nabídl, že někomu během sprchovaní bude zpívat serenády. Masáže. Holky tady nabízely pletení copánků. Já tentokrát nenabídl nic. A přesto jsem se stal součástí. Když došlo na dražení francouzských copánků zved se Mike kluk, co fotí fotky na All Hands facebook, tvoří videoklipy a stará se vůbec o promo pro All Hands Peru. No a že prý zaplatí 75solů, když udělají copánky mě. Pak se začali zvedat další a další lidi a přidávat 10s každej. Nakonec se zvedlo 25lidí, každej že zaplatí 10s plus 75solů od Mikea což bylo 325 solů za můj účes. Je fakt že se mě zeptali zda jsem ochotnej to udělat. Ale řekněte ne, když se zvedne 25lidí a každej chce dát deset solů na děcka jen když si necháte na hlavě udělat pár copánků a tak jsem kývnul. No a od soboty 14.10.vypadám jako gangsta nigga viz. foto.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Nakonec se vybralo zase přes 2000solů, což je super!!! Stále jsme ještě trochu v mínusu, jsme mimo rozpočet o cca 2500 dolarů. Čímž chci všechny čtenáře požádat, aby přes mojí dárcovskou stránku přispěli pár švestičkami ze své zahrádky! Nemusíte se bát, protože dávání nebolí. Děkuji z celého srdce!!

Toliko sluníčkový výlet do krajiny zalité sluncem a 40ti stupňovými teplotami.

Mějte se báječně!

All Hands: ponauceni

24.10.2017

Projekt se nám chýlí ke konci. Zítra odjíždí jedna osoba. Je pro mě speciální tím, že jí znám z Huarmey. Naučil jsem se od tohohle člověka celkem dost. Hlavně jsem pochopil jak je lehký odsoudit někoho, koho pořádně neznáte. Možná si vzpomínáte na kluka jménem Blair. Když jsem byl v Huarmey, první dny mě neuvěřitelně sral. Zítra odjíždí a mě je to strašně líto. Je to jeden z nejzvláštnějších a zároveň nejúžasnějších lidí, co jsem poznal. Poučil jsem se, že  ne všecko je takový jak se na první pohled může zdát.

Sbohem Blaire.

All Hands: Palačinky, Francouzky, Rumun a Čech

22.10.2017

Opět volná neděle. Pro některý poslední v Puerta Pulache. A byla jedna z nejkrásnějších, který jsem tu kdy zažil.

Ráno jsme měli společnou snídani ve čtyřech. Já a Andrei (můj rumunskej kámoš, mimochodem strašně chytrej a zručnej, dokonce i když je ajťák) a spolu s náma Cha a Maud. Obě z Francie. Holky nás pozvaly na palačinky, který udělaly. Já do banku věnoval kafe, který jsem vysoutěžil v aukci a vajíčka. Andrei dodal cukr a dál že umyjeme nádobí. Byla to fantastická žranice. Palačinky byly úžasný. Jedli jsme si jako králové, při tom jsme si povídali. Pili kafe. Na palačinky jsme použili místo nutely něco jako nugát. Dál jsme k palačinkám měli mandarinku, banány a čerstvej ananas, kterej je tu mimochodem levnej jak sviň. Po palačinkách přines Andrei 70% čokoládu jako dezert. No chrochtali jsme si jako blázni. Hrozně krásnej okamžik, na kterej budu dlouho vzpomínat.

Po snídani jsme se každej rozešel po svým. Já se chvíli válel v hamaku a pak se vydal k řece. Byl jsem v ní sám. Seděl jsem kousek od vodopádu, pod kterým je malej písečnej ostrůvek. Ležel jsem pokrk ve vodě a koukal do korun stromů jestli neuvidím leguána. Neviděl jsem ani jednoho. Nicméně bylo mi to fuk. Poslouchal jsem šumění listů, se kterýma si pohrával vítr. Listy se pohybovaly jednou zleva do prava, pak opačným směrem podle směru větru. Pomalu jsem zrakem bloudil dolů, pod zelenými korunami stromů je šedivá skála, která tvoří jeden břeh řeky. Na skále jsou takový malý „nudle“ z hlíny, ve kterých něco žije, ale nevím co. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale jelikož jsem během přírodopisu nedával pozor, nenapadlo mě žádný zvíře, který by to mohlo být. Očima jsem se podíval ještě níž, tentokrát na hladinu řeky s níž si pohrával vítr a hnal vodu proti proudu. Pod hladinou jsem zpozoroval hejna ryb. Od úplně malých až po cca 15cm „obry“. Ryby as začaly přibližovat k mým nohám. Po chvíli, když nezjistily nebezpečí (pod vodou asi není cítit smrad), mi pomalu začaly okusovat nohy. Došlo mi jaký mám štěstí, páč některý lidi za tohle platí a tak mě hřál pocit, že jsem zase ušetřil nějakou korunu, když mě ty ryby okusujou zadarmo. Trošku jsem znejistěl když se ty drzouni začaly přibližovat k mé mužské chloubě – totiž k mému super dlouhému palci na noze. Nakonec ho ale nechaly být. Slunce mě příjemně hřálo a já se cítil tak neuvěřitelně součástí toho všeho kolem. Už dlouho jsem neměl takovej uspokojující pocit. Až mi to bylo blbý vůči všem, který se cítí na hovno.

Z myšlenek mě vytrhla Cha a Maud, když se přišly vykoupat. S nima přišla parta peruánskéjch kluků a bylo po klidu. Snažili jsme se dál bavit, ale nějak to nešlo. Kluci hulákali, dělali rambajs a všecky ty věci co děcka dělají… Takže jsme se po chvíli zvedli a vyrazili na oběd. Protože naše žaludky toho taky měly dost. K obědu jsme si dali tradičně kuře, rýži a hranolky. Mají k tomu tady takovou super majonézu či co to je. Všecko jsme spláchli jablečným džusem, do kterýho jsme narvali mátu natrhanou u řeky. No a po obědě zase odpočinek. A pak zase k řece. Večer jsem uzavřel jako vždy čokoládou a čajem. Posledch jsem si nějakou story o pralouce a pozemkových spolcích v Jizerkách a usnul jsem. Neděle se vážně povedla

All Hands poslední týden.

23.10.

Začal poslední týden. Je to trošku stresující. Hlavně pro vedoucího, protože 26.10.by měl být poslední pracovní den. Já bych se tolik nestresoval, ale stresuju se protože nemám rád, když se stresuje šéfík. S Andreiem jsme dělali okapy. Už se to trochu táhne a i já s pověstí flegmatika (což nejsem), cítím že jsme pomalý. Proto jsem se rozhod chodit ráno na půl 7. Ať to má smysl. Samozřejmě nejsem sám kdo chodí dřív a odchází dýl.

Toliko k práci. Jinak nám tu začalo, vážení přátelé, pršet. Projevuje se to tak že večer prší a přes den taky prší. Che napršelo do stanu, takže celou noc nespala a všecky její oblečky jsou mokrý. Je to hipik, takže si kupuje levný věci jako stan a pak se diví. No nicméně já pořád spím v ložnici, takže jsem jí nabídl můj stan. No neřekla ne. A mě udělalo radost, že má někdo radost. Pořád se toho pocitu nemůžu zbavit. Je to fajn. Navíc to dělám z vlastní vůle a ne protože někdo chce nějakou službičku apod… Konečně!

All Hands: Jak pokračujeme se školou

19.10.

Od mý dovolený jsem si vyzkoušel skoro všecko, co se dá na baráku resp. škole dělat. Brousil jsem stěny smirkovým papírem. Natíral jsem stěny penetrací, pak je maloval. Instaloval jsem profily, na který se pak šroubujou stěny ze „sádrokartonu“. To byla úplně nejvíc opruzující práce. Hlavně protože jsme používali nějaký speciální samořezný šrouby, jejichž specialita spočívala v tom, že vůbec nesamořezali. A tak jsme museli víc tlačit, což ve výsledku znamenalo, že jsme si oddělal ruce a v noci jsme mívali tiky v prstech, který jakoby v křeči svíraly vrtačku. Cpal jsem skelnou vatu do stěn a stropů. To byla práce, kterou lidi nesnáší. Asi protože celej den na sobě máte oblek, aby se k vám nedostala skelná vata. Venku je čtyřicet takže se potíte jak psí lejno v igeliťáku. Skelná vata se stejně dostane všude, celý tělo vás škrábe. Navíc se ze skelný vaty práší a my nosíme ochraný pomůcky, což znamená masku s filtrama. Maska se ovšem mlží a zapařuje jak se potíte, takže nic nevidíte. No zní to prostě jako práce snů. Ale mě to nějak nevadilo. Škrabání jsem nijak nepociťoval a pocit zpocenýho mně mi nijak nevadí. Takže až budete potřebovat nacpat skelnou vatu někam, dejte mi vědět. Dál jsme montovali okapy. Kopali díry na trubky. Spojovali, rozpojovali a znovu spojovali trubky. Předtím jsme ale kopali „kanály“, do kterých jsme ty trubky pak ukládali. Taky jsem silikonoval spáry mezi stěnama. Strašně jsem se smál holkám proč jsou tak zašvíkaný od silikonu a pak mi to došlo. Někdo omylem objednal silikon v „salámu“ nikoliv v platový tubě, takže se nedala použít vytlačovací pistole a já byl během chvíle zašvíkanej od silikonu jakbysmet, což opět pobavilo mé drahé kolegyně, kterým jsem se posmíval o dvě hodiny dřív. Mimochodem silikon nešel ničím smýt. Krom „umytí“ rukou odřezaním, případně upálením jsem zkusil naprosto všecko. Bez výsledku. Takže ještě dneska mám na rukou víc silikonu než Pamela Anderson v hrudníku.

Práce na škole se pomalu dokončují, zbývá dodělat výmalbu, pár okapů a tradá předat do rukou komunity v Puerta Pulache. Mělo by k tomu dojít ke konci příštího týdne. Pak dojde k exodu All Hands z Puerta Pulache. Několik lidí vlítne na jiný projekt v městě Yapatera (stále Peru). V Puerta Pulache zůstane jen pár lidí, aby uvedli naší základnu do původního stavu. Mezi nima budu i já. Zamknu to tady. A 2.11.nabírám směr Ekvádor. Moje první zastávka v Ekvádoru bude město Cuenca. Slyšel jsem, že je tam nádherně. Kolega Chris z Huarmey mi psal, že je tam nádherně. Navíc má Chris v Cuence nějakou kamarádku z Kuby, takže mě s ní prý spojí. Opět dochází k něčemu fantastickýmu. Skrz přátele se dostáváte dál a dál. Pomáhají, i když zrovna nejsou vedle vás. Propojení a souhry náhod jsou naprosto neuvěřitelný. A nikdy nevíte kdy se vám co bude hodit. Jsem neuvěřitelně nadšenej, že se tohle děje. Musím se smát, když mi dochází souvislosti. Prostě jen potkáváte lidi a najednou je všechno lepší. Každej někoho zná, každej někde byl, každej má někde známýho a tak se na vás nabalujou další a další lidi, který vám pomáhají, i když vás skoro neznají. Je to jako sen. Navíc od Bena jsem slyšel, že kousek od Cuency je národní park, kde se dá trekovat po zbytek života.

Těším se jako malej kluk. A vy se taky máte na co těšit. Protože víc treků znamená víc ztracení, víc zážitků a tudíž víc článků.