Category Archives: PERU 2017

All Hands: Palačinky, Francouzky, Rumun a Čech

22.10.2017

Opět volná neděle. Pro některý poslední v Puerta Pulache. A byla jedna z nejkrásnějších, který jsem tu kdy zažil.

Ráno jsme měli společnou snídani ve čtyřech. Já a Andrei (můj rumunskej kámoš, mimochodem strašně chytrej a zručnej, dokonce i když je ajťák) a spolu s náma Cha a Maud. Obě z Francie. Holky nás pozvaly na palačinky, který udělaly. Já do banku věnoval kafe, který jsem vysoutěžil v aukci a vajíčka. Andrei dodal cukr a dál že umyjeme nádobí. Byla to fantastická žranice. Palačinky byly úžasný. Jedli jsme si jako králové, při tom jsme si povídali. Pili kafe. Na palačinky jsme použili místo nutely něco jako nugát. Dál jsme k palačinkám měli mandarinku, banány a čerstvej ananas, kterej je tu mimochodem levnej jak sviň. Po palačinkách přines Andrei 70% čokoládu jako dezert. No chrochtali jsme si jako blázni. Hrozně krásnej okamžik, na kterej budu dlouho vzpomínat.

Po snídani jsme se každej rozešel po svým. Já se chvíli válel v hamaku a pak se vydal k řece. Byl jsem v ní sám. Seděl jsem kousek od vodopádu, pod kterým je malej písečnej ostrůvek. Ležel jsem pokrk ve vodě a koukal do korun stromů jestli neuvidím leguána. Neviděl jsem ani jednoho. Nicméně bylo mi to fuk. Poslouchal jsem šumění listů, se kterýma si pohrával vítr. Listy se pohybovaly jednou zleva do prava, pak opačným směrem podle směru větru. Pomalu jsem zrakem bloudil dolů, pod zelenými korunami stromů je šedivá skála, která tvoří jeden břeh řeky. Na skále jsou takový malý „nudle“ z hlíny, ve kterých něco žije, ale nevím co. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale jelikož jsem během přírodopisu nedával pozor, nenapadlo mě žádný zvíře, který by to mohlo být. Očima jsem se podíval ještě níž, tentokrát na hladinu řeky s níž si pohrával vítr a hnal vodu proti proudu. Pod hladinou jsem zpozoroval hejna ryb. Od úplně malých až po cca 15cm „obry“. Ryby as začaly přibližovat k mým nohám. Po chvíli, když nezjistily nebezpečí (pod vodou asi není cítit smrad), mi pomalu začaly okusovat nohy. Došlo mi jaký mám štěstí, páč některý lidi za tohle platí a tak mě hřál pocit, že jsem zase ušetřil nějakou korunu, když mě ty ryby okusujou zadarmo. Trošku jsem znejistěl když se ty drzouni začaly přibližovat k mé mužské chloubě – totiž k mému super dlouhému palci na noze. Nakonec ho ale nechaly být. Slunce mě příjemně hřálo a já se cítil tak neuvěřitelně součástí toho všeho kolem. Už dlouho jsem neměl takovej uspokojující pocit. Až mi to bylo blbý vůči všem, který se cítí na hovno.

Z myšlenek mě vytrhla Cha a Maud, když se přišly vykoupat. S nima přišla parta peruánskéjch kluků a bylo po klidu. Snažili jsme se dál bavit, ale nějak to nešlo. Kluci hulákali, dělali rambajs a všecky ty věci co děcka dělají… Takže jsme se po chvíli zvedli a vyrazili na oběd. Protože naše žaludky toho taky měly dost. K obědu jsme si dali tradičně kuře, rýži a hranolky. Mají k tomu tady takovou super majonézu či co to je. Všecko jsme spláchli jablečným džusem, do kterýho jsme narvali mátu natrhanou u řeky. No a po obědě zase odpočinek. A pak zase k řece. Večer jsem uzavřel jako vždy čokoládou a čajem. Posledch jsem si nějakou story o pralouce a pozemkových spolcích v Jizerkách a usnul jsem. Neděle se vážně povedla

Reklamy

All Hands poslední týden.

23.10.

Začal poslední týden. Je to trošku stresující. Hlavně pro vedoucího, protože 26.10.by měl být poslední pracovní den. Já bych se tolik nestresoval, ale stresuju se protože nemám rád, když se stresuje šéfík. S Andreiem jsme dělali okapy. Už se to trochu táhne a i já s pověstí flegmatika (což nejsem), cítím že jsme pomalý. Proto jsem se rozhod chodit ráno na půl 7. Ať to má smysl. Samozřejmě nejsem sám kdo chodí dřív a odchází dýl.

Toliko k práci. Jinak nám tu začalo, vážení přátelé, pršet. Projevuje se to tak že večer prší a přes den taky prší. Che napršelo do stanu, takže celou noc nespala a všecky její oblečky jsou mokrý. Je to hipik, takže si kupuje levný věci jako stan a pak se diví. No nicméně já pořád spím v ložnici, takže jsem jí nabídl můj stan. No neřekla ne. A mě udělalo radost, že má někdo radost. Pořád se toho pocitu nemůžu zbavit. Je to fajn. Navíc to dělám z vlastní vůle a ne protože někdo chce nějakou službičku apod… Konečně!

All Hands: Jak pokračujeme se školou

19.10.

Od mý dovolený jsem si vyzkoušel skoro všecko, co se dá na baráku resp. škole dělat. Brousil jsem stěny smirkovým papírem. Natíral jsem stěny penetrací, pak je maloval. Instaloval jsem profily, na který se pak šroubujou stěny ze „sádrokartonu“. To byla úplně nejvíc opruzující práce. Hlavně protože jsme používali nějaký speciální samořezný šrouby, jejichž specialita spočívala v tom, že vůbec nesamořezali. A tak jsme museli víc tlačit, což ve výsledku znamenalo, že jsme si oddělal ruce a v noci jsme mívali tiky v prstech, který jakoby v křeči svíraly vrtačku. Cpal jsem skelnou vatu do stěn a stropů. To byla práce, kterou lidi nesnáší. Asi protože celej den na sobě máte oblek, aby se k vám nedostala skelná vata. Venku je čtyřicet takže se potíte jak psí lejno v igeliťáku. Skelná vata se stejně dostane všude, celý tělo vás škrábe. Navíc se ze skelný vaty práší a my nosíme ochraný pomůcky, což znamená masku s filtrama. Maska se ovšem mlží a zapařuje jak se potíte, takže nic nevidíte. No zní to prostě jako práce snů. Ale mě to nějak nevadilo. Škrabání jsem nijak nepociťoval a pocit zpocenýho mně mi nijak nevadí. Takže až budete potřebovat nacpat skelnou vatu někam, dejte mi vědět. Dál jsme montovali okapy. Kopali díry na trubky. Spojovali, rozpojovali a znovu spojovali trubky. Předtím jsme ale kopali „kanály“, do kterých jsme ty trubky pak ukládali. Taky jsem silikonoval spáry mezi stěnama. Strašně jsem se smál holkám proč jsou tak zašvíkaný od silikonu a pak mi to došlo. Někdo omylem objednal silikon v „salámu“ nikoliv v platový tubě, takže se nedala použít vytlačovací pistole a já byl během chvíle zašvíkanej od silikonu jakbysmet, což opět pobavilo mé drahé kolegyně, kterým jsem se posmíval o dvě hodiny dřív. Mimochodem silikon nešel ničím smýt. Krom „umytí“ rukou odřezaním, případně upálením jsem zkusil naprosto všecko. Bez výsledku. Takže ještě dneska mám na rukou víc silikonu než Pamela Anderson v hrudníku.

Práce na škole se pomalu dokončují, zbývá dodělat výmalbu, pár okapů a tradá předat do rukou komunity v Puerta Pulache. Mělo by k tomu dojít ke konci příštího týdne. Pak dojde k exodu All Hands z Puerta Pulache. Několik lidí vlítne na jiný projekt v městě Yapatera (stále Peru). V Puerta Pulache zůstane jen pár lidí, aby uvedli naší základnu do původního stavu. Mezi nima budu i já. Zamknu to tady. A 2.11.nabírám směr Ekvádor. Moje první zastávka v Ekvádoru bude město Cuenca. Slyšel jsem, že je tam nádherně. Kolega Chris z Huarmey mi psal, že je tam nádherně. Navíc má Chris v Cuence nějakou kamarádku z Kuby, takže mě s ní prý spojí. Opět dochází k něčemu fantastickýmu. Skrz přátele se dostáváte dál a dál. Pomáhají, i když zrovna nejsou vedle vás. Propojení a souhry náhod jsou naprosto neuvěřitelný. A nikdy nevíte kdy se vám co bude hodit. Jsem neuvěřitelně nadšenej, že se tohle děje. Musím se smát, když mi dochází souvislosti. Prostě jen potkáváte lidi a najednou je všechno lepší. Každej někoho zná, každej někde byl, každej má někde známýho a tak se na vás nabalujou další a další lidi, který vám pomáhají, i když vás skoro neznají. Je to jako sen. Navíc od Bena jsem slyšel, že kousek od Cuency je národní park, kde se dá trekovat po zbytek života.

Těším se jako malej kluk. A vy se taky máte na co těšit. Protože víc treků znamená víc ztracení, víc zážitků a tudíž víc článků.

All Hands: Dovolená

Dlouho jsem přemýšlel kam pojedu na tu dovču. Posledně jsem byl v Mancoře, což je párty město u oceánu. Tam jsem znova nechtěl, páč kraválu si užiju až dost na základně. Druhá možnost byla jet do Trujilla a tam obhlížet nějaký architektonický skvosty. To jsem zamít jednak protože nejsem fanda do baráčků druhak proto, že to vyšlo na hodně peněz. Ja vím, že prachy se na dovolený neřeší a že bych si kdyžtak moh někde půjčit, ale já chci ještě nějak dobu cestovat. Ne otročit. Takže rozhodnutí nakonec padlo na Los organos, což v překladu znamená „Orgány“.

Takže jsem jel do Orgánů. Orgány jsou klidný místo spíš pro rodiny a ubytování dražší než v párty Mancore. Jeli se mnou dva týpci (alfasamci), každej jsme ale měli jinej hotel, protože jako podsamec a navíc obyvatel nejnezdravejší země na světě jsem chudej. Navíc mi přišlo zbytečný priplácet za bazén, když o dva kroky dál si můžu vošplouchnout řiť v oceánu a tím znesvětit už tak zničený životní prostředí. Kluci si navíc připlatili každej svůj vlastní pokoj. Já si zaplatil sdílenou ložnici pro čtyři, ale nakonec jsem tam strávil tři dny ze čtyř sám.

Tristan byl ve stejným hotelu a tak jsme lehce pokecali a dali si pár sklenic rumu. Pak jsme šli spát. Do pokoje doléhal zvuk oceánu. To šumění mě totálně uspalo a možná že v tom hrál roli i rum.

Ráno poklidná cesta k oceánu. Byla celkem zima (na Peru). Původní plán omýt si nohy úplně nevyšel, protože přišla větší vlna a smočila mě až po stehna a tak jsem se vysvlík a vlez tam celej. Byla to poměrně slaně chutnající zkušenost. Vylez jsem až když jsem zjistil, že se v hromádce mých hadrů valí pes. Chvíli mi to nevadilo, především, protože blechy už pravděpodobně mám, znajíc peruánský psy, který jsou schopný vykálet se a vymočit všude, čemuž jsem chtěl zabránit. Páč jsem si s sebou vzal jen jednu sadu oblečení a i když moje hygienický nároky trošku poklesly, nebylo by mi úplně dobře, kdybych chodil po městě o dovolený v pomočených hadrech, obzvlášť když jsem si je nepomočil sám.

Občas jsme se s klukama (alfasamcena) sešli na pivko nebo tak, ale většinu času jsem trávil sám. Bylo to báječné. Zmrzlina, čokolády, večer podřadný víno při šumění oceánu, západy slunce. Čerstvej vzduch. Ale to nejlepší mě teprve čekalo. Whale watching. Pozorování velryb. S klukama jsme se dohodli a zamluvili velryby.

No a tak se vám pokusím zkráceně popsat svoje pocity. Takže do toho. Bylo to fantastický!!!

A teď nezkráceně. Den V ( jako velryba) jsem vstal kolem šestý. Normálně si o lidech, co o dovolený vstávají na šestou, myslím že jsou šáhlý, ale v tomto případě šlo o VELRYBY!! V sedm mě vyzved soukromej tuk tuk a jelo se na molo. U mola byla slušná fronta a co mě překvapilo, byla spousta místních (rozuměj Peruánců). Naskákali jsme do lodě, navlíkli vesty a jelo se.

Průvodci mluvili španělsky ale i anglicky, takže nám usměvavá Ekvádorka všecko přeříkávala dvakrát… Bylo to milý. Mimojiné jsem se dozvěděl, že velrybí mládě vycucne z mámy 60litrů mlíka. Denně. To je pro představu takový množství, který já jsem nevypil za celej život.

No a pak jsme samozřejmě viděli nějaký ty velryby. Jedna vedle našeho člunu plavala dokonce celý dvě minuty. Probíhalo to asi takhle. Koukáte na oceán a najednou kolem sebe slyšíte hoooaaa (španělsky jeeee). Chorche právě viděl velrybu a všici se otáčíme tím směrem. Z vody se zvedá obrovská masa. Masa. A pak se zase zanořuje. Zmizí pod hladinou. Bylo neuvěřitelně vzrušující čekat na další takovej úkaz. Po chvíli se objevila další velryba, tentokrát s mládětem. Pokaždý jsem viděl jen hřbetní ploutev nebo kus „zad“. Jednou nás velryba pozdravila máchnutím ocasní ploutve. Může se to zdát jako nic. Trvá to chvíli a přesto je to jako věčnost. Vidíte jen neuvěřitelnou tmavou horu, která de zvedá z oceánu. V reálným čase jde o pár vteřin, ale pro mě to byla jako věčnost. Hora je vyšší a vyšší a pak najednou zase klesá a ztratí se v hlubinách. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Jako párkrát v živote jsem velrybu viděl ve filmech, na obrázcích v knihách apod. Ale pak stojíte na člunu a vidíte všecko přímo před vašima očima 5m od vás. Je to nepopsatelnej pocit. Vzpomeňte si na svoje dětství, když jste dostali cukrovou vatu nebo zmrzlinu. Tak jsem si připadal já. Ve třiceti letech jako malej Jenda. Vzrušenej a ohromenej. Nejlepší část dovolený. Poslední den v hostelu jsem strávil s učitelkou dramaťáku, která přijela na dovolenou. Nevím proč mi jí dali do pokoje, když ostatní pokoje byly prázdný, ale pokecali jsme si celkem příjemně. Ano povídali jsme si, čtete správně. Dokážete si představit, že chlap a ženská můžou být ve stejným pokoji bez toho, aby se množili? Ano je to opravdu možné. A musím uznat, že bylo fajn cítit v pokoji i něco jinýho než moje fusekle.

Zbytek dovolený nebyl tak zajímavej. Jen jsem odpocival

All Hands: Slavná ČR

Následující řádky shrnují několik dní do jednoho článku. Protože jak mi bylo řečeno mám selektivní paměť, takže spoustu věcí zapomínám. Selektivní paměť je nové slovní spojení. Dřív se prostě řekli, že jste mamlas, kterej si nic nepamatuje.

Takže prvně musím prohlásit, že Česká Republika se stala terčem posměchu, anžto ji nějakej škrabalek v nějakým anglickým blesku označil jako nejnezdravější stát na světě. Samozřejmě, že si mě ostatní dobírali, že prej jím moc sladkého, zmrzliny a čokoládu, ale já na jejich posměch nedbal. Dopil jsem svý pivo, típnul cigáro, zabalil čabajku do novin a šel do pokoje. Stejně jsem si chtěl cestou vyzvednout škvarky z lednice. Poštuchování trvalo den, pak se lidi vrátili k tradičnímu tématu „Trump je idiot“.

V pondělí jsem se rozhodl promluvit na ranní poradě. Důvod byl ten, že jsme v pátek zapomněli hlasovat kdo bude dobrovolníkem týdne a já už nechtěl strašit lidi mojí fotkou. No a tak jsem navrhnul rovnou jméno. Chlápek co jsem ho navrhnul-Tristan je starší, živí se sezónníma pracema. Naposled pracoval jako řidič autobusu na Aljašce. Je takovej tichej. Nenápadndej, ale dělá pro všechny tolik práce a mě přišlo, že to všichni berou jako samozřejmost, což není pravda. Tristan každý ráno vaří velkej hrnec kafe pro všecky. Mění vodu v lavorech na nádobí, což někteří nedělají ani když je voda spíš bahno. Posledně strávil půl soboty mytím nádobí po lidech, který celej pátek pařili a v sobotu ráno se vypařili na víkend do Ekvádoru nebo do Tambogrande (opět pařit). Po návratu nikdo nepoděkoval. Mě to přišlo líto. Tenhle chlápek je vzor nezištnosti. Něco jako člověk v pozadí, kterýho nikdo nezná, ale je nejdůležitější persona za všech. A při tom jsou to hrdinové. Neuvěřitelně obětaví lidi, kteří nečekají žádný slova díků ani pochvaly a metály a prostě dělají. Chtěl jsem napsat, že jsem nikoho takovýho nikdy předtím nepotkal. Ale pak jsem si uvědomil, že dva takovýhle lidi jsem měl před očima celej život. Jde o mojí babičku a mamku. Takže mami, babi pro mě budete navždycky dobrovolníci týdne VY. Po zbytek života!!!

NJ ale u All Hands to vyhrál Tristan. Měl jsem drobnou obavu jak se postaví k mýmu návrhu udělat z Tristana dobrovolníka týdne zaměstnanci z All Hands, ale než jsem dořekl Tristan. Všici začali tleskat ještě než kdokoliv další stihl něco říct a tak se z Tristana stal dobrovolník týdne. Byl jsem hrdej, že to tomu chlapíkovi dali. Nikdo si to víc nezaslouží než ON!

Zbývaly poslední dny do dovolený, práce odsýpala. Dělali jsme rampu k záchodkům. Rampu místo schodiště, aby hajzlíky byly bezbariérový. Což obnášelo udělat obezdívku, dovnitř nasypat bordel, zakončit to pískem, udusat a naskládat cihly jako poslední vrstvu. Pak zase udusat. Během této práce jsem došel k zásadnímu zjištění a to, že než ja usadím na místo jednu cihlu, zkušený Peruánec stihne udělat celou zeď. Nakonec jsem taky zjistil proč ty kluci tak makají. Ne že by chtěli, ale ona ta malta při těch 40ti stupních celkem rychle schne. Byl jsem frustrovaný a tak jsem radši vyrazil ručně míchat maltu v kolečku. To mi šlo líp. Vedoucí nám dělala holka z Francie jménem Maud. Mám tu holku celkem rád, je mi sympatická. Ale to je tak všechno. Ne maminko, Francouzku domů taky nepřivedu. Občas je to s ní těžký. Chcete jí pomoc, ale ona se hned načepýří, prohlásí že je silná nezávislá žena a pere se sama. Svět už nepotřebuje gentlemany (opravdu o sobě chceš říct, že jsi gentleman Honzo? No ty si komik) Naštěstí teď už si přestala myslet, že jsem mačo jenž opovrhuje ženskýma a tak si řekne o pomoc, když potřebuje. Po obezdění jsme všecko zapnili hlínou a pískem, poslední vrstva cihel a všecko jsme upěchovali. Pak se začalo kolem obezdívky vršit bednění. Aby se to všecko následně mohlo zalít betonem. Jak to skončilo nevím, páč jsem odjel na dovolenou. Zní to divně co. Dovolená na dovolený. Každopádně po každým měsíci musíte opustit základnu na čtyři dny. Abyste si jako odpočinuli. Byl jsem za „dovču“ rád, ale o tom zase někdy příště.

Páček shledáček!

All Hands: Dva dny volna

Tož jsme měli dva volný dny. Střídavě nám tu vypínají a zapínají vodu. Rozuměj máme tu přehradu, která slouží několika komunitám. A protože je vody málo, je voda z přehrady na příděly, což znamená neplýtvat vodou na mytí kulek a řítí. Takže se povětšinou chodíme koupat do řeky, kde zanášíme řeku špínou z našich kulek a řítí, ale dokud nepadají leguáni ze stromů je to cajk jak se říká. V sobotu jsem se rozhod vyčistit řeku od plastů a bordelu, kterej občas zůstává po nás, ale i po místních. Byla to práce na hodinku a měl jsem z toho super pocit. Asi to bude tím, že jsem ničil ticho Vypsanou fixou z reproduktoru.

Odpoledne jsme se sebrali a šli připravit fotbalový hřiště. Dva kluci od nás tu trénujou místní nadšence do fotbalu a hrávají s nima fotbal jednou týdně a tak je napadlo uspořádat turnaj pro místní a s místníma. No a protože měli spousta práce s organizací požádali ostatní zda by jim nepomohli. No a tak jsme se sebrali a šli. Nebylo nás moc, protože dvě skupiny opustili základnu a jeli trávit dva volný dny jinam. Jedna skupinka jela do Ekvádoru, druhá do Tambogrande. A třetí ve který jsem byl i já zůstala na základně.

Vytahali jsme šutry z hřiště, díry zaházeli pískem, sebrali odpadky, aby si hráči nepletli míč s plastovou lahví. Já jsem dostal na starost nalajnovat hřiště a tak jsem lajnoval. Pískem ne kokainem. Když si odmyslím, že čáry byly křivý jako kdyby je lajnoval opilec, tak byly celkem úžasný. Nutno přiznat že byla sranda. A byl jsem hrozně nadšen, spatřiv že lidi jsou ochotný hákovat pro ostatní, i když mají volnej den.

Po práci legraci jak se říká a to znamená, že jsme pili. Dokonce i já jsem pil. Koupil jsem si tady půl litr místní samohonky, která stojí 6solů a je to nejlevnější cesta jak tu koupit opici. Vůně a chuť je strašná, málokdo to vydrží pít střízlivej, ale s pepsi se to celkem dá. A když lidi nemaji co pít vypijou i tohle. Takže nakonec mi upíjeli i ty co na začátku říkali, že je to fujtajbl. Společnými silami jsme tento nápoj, jenž se zove nějak jako „Kaňa“, překřtili na „Homeless liqueur“ vyslovovat se to musí s francouzskou nonšalancí jinak to nezní tak honosně. Původně jsem tento driák chtěl pojmenovat po likérce drak, ale nončeši by ten vtip nepochopili. Neptejte se mě z čeho se likér vyrábí. Vim, že součástí je pisco a tím to končí. Zbytek radši vědět nechci. Nicméně stále vidím a žiju, takže to není taková bída.

Když už jsme u těch likérů, každýho jistě zajímá čím se tu tak běžně zabíjejí mozkový buňky. Pije se tu pivo jménem Cristal. Je to dle mě to nejhorší co Peru může nabídnout. Většina lidí to tvrdí na začátku, ale postupem času stejná většina tvrdí, že to tak hrozný není. Hehe. Původní cena byla 5s, ale distributor pro naší oblast zdražil o jeden sol. Je to drahý jak sviň, na poradě jsem navrhnul přesunout základnu jinam, kde je pivo levnější ale nebylo to uskutečněno. Z mý strany to byl drobný rýpanec. Mě je to celkem jedno páč vypiju jedno pivo za 14dní a to už musí být nouze. Ale lidem co dají tři kousky každej den to asi poleze do peněz. Zábavný je, že stejný pivo jinde stojí 4,5s. Vytvořil jsem si takovou hanlivou osočující teorii, že někdo zjistil, že gringos pijou jako duhy a za chvilku se odporoučí jinam a tak si ten samej někdo usmyslel, že ještě z gringos vyždímá co půjde… Ale to promluvil ten škaredý nenávistník ve mě. Pryč s ním. Vše je zalité sluncem bratři a sestry.

Zpět k drinkům. Další možností jak ze se proměnit v paviána je krom piva víno. Jedno se jmenuje Clos a druhý Gato. Jen pro zajímavost Gato znamená španělsky kočka. Obě vína se tu prodávají v kartonu 23s za litr. Většina lidí si pochvaluje jak je to levný a dobrý víno. Ale lidi z východní Evropy ví svý. Víno z krabice pijou jen bezďáci a smažky. Když jsem se o tomto zmínil Frantíkům, kteří toto víno označili za dobré, bylo mi sděleno, že ve Francii se běžně prodávají i lepší vína v krabici. Prý pak víno dýl vydrží (jsem myslel že víno se nekazí) a chutná líp. Jsem z toho ohromen je to jako, kdyby se v ČR prodávalo já nevím třeba pivo v petkách. A sakra u nás už se vlastně prodává pivo v petkách. No to je fuk. Každopádně reakcí francouzských kolegů jsem byl překvapen. A už chápu co myslel můj bývalý kolega, když občas s povzdechem pronášel : “ a takovejhle národ má jaderný zbraně“. Aby se neřeklo víno jsem zkusil. Ráno mě bolela hlava (měl jsem jen dvě skleničky). Sklepmistr je proti tomu víno století. No řekněte mi upřímně, kdo z vás by si koupil krabicák za víc jak 150Kč? Pokud se někdo takovej mezi váma najde, dejte mi vědět a já si vás okamžitě mažu z fejsbůku, což v současné době považuji za jednu z nejhorších potup, která člověka v 21.století může potkat.

Dále do sebe lijeme tradiční nápoj rum  s kolou kterej stojí 25s za litr rumu a 3l coly. To je moje volba (pokud to není homeless likér). No a o víkendech se pije nápoj zvaný Jungle juice. Smíchá se vodka nebo rum nebo obojí s džusem. Lidi se na to skládají a pak si točí z velkýho barelu a za pár desítek minut jsou na šrot, což je cíl sobotního večera.

Jelikož nás o víkendu bylo málo, byl na základně klid. Byli jsme lehce cinklý ale neřvali jsme. Bylo to fajn. Hráli jsme hru Vesničani a vlkodlaci. Stručně. Hráči si vylosuju lísteček, kde je označeno zda bude dotyčnej hrát vesničana nebo vlkodlaka. Máte skupinu vlkodlaků, který vraždí vesničany. Vlkodlaci o sobě ví, ale nikdo z vesničanů neví kdo je vlkodlak a tak musí hádat. Sranda je v tom, že vesničani se někdy netrefí a tak někdy místo vlkodaka zabijou jinýho vesničana (je to hra o životě). Vyhrává skupina, která přežije. Pak máte ještě nějaký další role, ale to je na dýl. Hra byla super. Ja byl čtyřikrát vlkodlak. Asi bych se měl oholit.

V neděli jsem se potýkal s lehkou kocovinkou, protože když došel houmles likér došlo na rum a pak se v mým hrníčku nějakým záhadným způsobem objevilo TO víno. Když jsem se probral, šel jsem se podívat na fotbal. Byla tam celá vesnice.  Prodávali se džusy, zmrzliny a nějaký další drobný občerstvení. Krásná atmosféra. Zůstal jsem celý dopoledne ležíc pod stolem, protože to bylo jediný stinný místo. Ostatní se smáli, že jsem jak pes v boudě, kolem poledního se v mý boudě objevili další tři psi. Anglickej chrt, finskej husky a francouzskej buldoček. Pojmenováno podle národnosti ne podle toho jak kdo vypadá.

Odpoledne oběd. Hrozně mě baví když  jsem schopnej po pěti měsících v Peru pozdravit, objednat jídlo s džusem pro pět lidí a poděkovat. Myslím, že ani světlo není rychlejší než já.

Po obědě jsem si dal zmrzku a vydal se zpět na základnu. Proležel jsem dvě hodiny v hamaku čučíc do nikam přičemž jsem po chvíli zjistil, že moje hlava je naprosto čistá. Žádný přemýšlení, myšlenky, úvahy. Nic. Vysmejčeno jako ve státní pokladně. Bože jak to byl krásnej pocit jen tak čumět do blba. Každej by to měl občas zkusit. Je to osvěžující.

Jo málem bych zapomněl. Moje báječná polská kolegyně tu našla volně rostoucí mátu. Takže jsem si z ní hned udělal čaj. Z máty ne z kolegyně. Nebyl sice jako od babičky, ale i tak jsem si připadal jako malej Honzík na prázdninách, čekající na štrůdl (ale vždyť já vím babi, že se říká závin). Jak já bych si ten štrů závin dal.

A tímto hladovým výkřikem končím  příběh o našem volném víkendu.

All Hands: Souhrn za poslední dny…

Takže žhavé novinky. Začíná tu být vážně žhavo, protože podle místních začíná nejteplejší část roku. Jestli jsme tu měli 40 stupňů občas tak je prý budeme mít každej den. Někdy tu prý bývá i 48. Vždycky jsem si říkal jak nesnáším zimu, ale teď by mi tolik nevadilo mít peruánský zimní teploty (25 stupňů). Teploty mě tady vysilujou víc než práce. Poslední dny jsem si připadal jak hadrovej panák a tak jsem se dnes (24.9.) nechal dobrovolně napsat na rajony. Dopoledne jsem trávil úklidem a odpoledne jsem prospal. Zajímavý je, že když jsem se zmínil, že se tak nějak necítím, spousta lidí mi nabízela všelijaký prášky. Je to od ostatních milý, stejně tak když se mi během pauzy na oběd ptá 25lidí jestli se cítím líp. Nicméně mi přijde šílenost, když se většině lidí vybaví není mu dobře =potřebuje tabletu. To už fakt nejsem schopný se obejít bez prášků?

I když jsem původně dovolenou nechtěl, teď se na ní těším. Ještě nevím kam pojedu ale vidím to zase na pláž. Nicméně změním město, protože Mancora je party místo a já si chci odfrknout. Je zvláštní napsat, že si potřebuju odpočinout, i když tu zdánlivě nic nedělám, ale být zavřenej 6tydnů s těma samýma lidma (víceméně) na jednom místě, kde se dá jít na dvě tři místa, je to prostě vysilující. Do toho ještě slunce… Proč já to vůbec dělám?! Že jsem radši nezůstal v tý klimatizovaný kanceláři s  na okolní fabriky…

Práce na škole zvesela pokračují. Jedna budova už má hotový vnější stěny, osazuje se elektrika. Na druhý (větší) se dneska už taky obejvily kusy stěny. Termín dokončení prací se nám posunul na 26.října. Ale znáte to už Napoleon říkal, že situace se na staveništi mění každým okamžikem. Lidi přijíždí a odjíždí. Jedna novinka – vytvořila se tu menší skupinka cvičenců, kteří se ke přidali k mému cvičení. Zatím jsme měli jednu lekci, druhá měla být dnes ale protože jsem ve stavu vyčerpaných, tak lekce dneska nebyla. Ostatní to samozřejmě brali jako volnej den. No ale i tak bratr sokol Tyrš by na mě byl hrdej. Cvičím už víc jak měsíc. Dokonce mi bylo i několikrát řečeno, že prý vypadám dobře. Hehe musím se smát. Smích mě ovšem přechází, když si na stavbě lidi myslí, že když cvičím měl bych tahat těžký věci. To je pak Heyyy Jan, úsměv a následně něco jako mohl bys zvednout, podržet, přenést…

Dostal jsem pár typů na místa v Ekvádoru, taky mi bylo řečeno ať si hlídám bágl v nočním buse, páč kolegovi byl z báglu odcizen noťas. No ale já jako prosťáček z ČR mám v batohu prd. Jediný co by mě mrzelo jsou fotky, kterých mám přes 2000 a samozřejmě jsou nezálohovaný, protože bych musel strávit 100 světelných let nahravaním fotek na internet. Pak jen foťák a mobil, kterej je ovšem tak starej, že by ho nechtěl ani zloděj. Vlastně ještě karty do bankomatu. Bylo by celkem zajímavý dostat se do situace, kdy nemám prachy a jsem uprostřed země, kde umím sotva pozdravit, říct kladivo a být bez peněz. Pro tyto případy mám ovšem plán-začnu zpívat. To by bylo aby mi lidi nezaplatili za to abych přestal.

V sobotu máme volno stejně tak i v neděli, což znamená že budu mít spoustu času na rekonvalescenci. Těsně před dokončením projektu v Puerta Pulache se otvírá další projekt v Peru. Hádáte správně nepojedu tam. Čas přesunout se na sever. V Ekvádoru je prý chladněji a prší tam, což je povzbudivý zvlášť když jsem někde nechal/ztratil/byla mi ukradená pláštěnka, kterou jsem vůbec nepoužil. Ale nevadí když bude hodně pršet zavřu se do nějakýho hostelu a budu zase stlát postele. Hlavní cíl v Ekvádoru je ovšem jinej-najít nějakou čokoplantáž, nechat se zaměstnat jako dělník a potajmu užírat čokoládu dokud neprasknu.

Mějte se všichni dobře! Opatrujte se a buďte zdrávi!