Category Archives: PERU 2017

All Hands: Dovolená

Dlouho jsem přemýšlel kam pojedu na tu dovču. Posledně jsem byl v Mancoře, což je párty město u oceánu. Tam jsem znova nechtěl, páč kraválu si užiju až dost na základně. Druhá možnost byla jet do Trujilla a tam obhlížet nějaký architektonický skvosty. To jsem zamít jednak protože nejsem fanda do baráčků druhak proto, že to vyšlo na hodně peněz. Ja vím, že prachy se na dovolený neřeší a že bych si kdyžtak moh někde půjčit, ale já chci ještě nějak dobu cestovat. Ne otročit. Takže rozhodnutí nakonec padlo na Los organos, což v překladu znamená „Orgány“.

Takže jsem jel do Orgánů. Orgány jsou klidný místo spíš pro rodiny a ubytování dražší než v párty Mancore. Jeli se mnou dva týpci (alfasamci), každej jsme ale měli jinej hotel, protože jako podsamec a navíc obyvatel nejnezdravejší země na světě jsem chudej. Navíc mi přišlo zbytečný priplácet za bazén, když o dva kroky dál si můžu vošplouchnout řiť v oceánu a tím znesvětit už tak zničený životní prostředí. Kluci si navíc připlatili každej svůj vlastní pokoj. Já si zaplatil sdílenou ložnici pro čtyři, ale nakonec jsem tam strávil tři dny ze čtyř sám.

Tristan byl ve stejným hotelu a tak jsme lehce pokecali a dali si pár sklenic rumu. Pak jsme šli spát. Do pokoje doléhal zvuk oceánu. To šumění mě totálně uspalo a možná že v tom hrál roli i rum.

Ráno poklidná cesta k oceánu. Byla celkem zima (na Peru). Původní plán omýt si nohy úplně nevyšel, protože přišla větší vlna a smočila mě až po stehna a tak jsem se vysvlík a vlez tam celej. Byla to poměrně slaně chutnající zkušenost. Vylez jsem až když jsem zjistil, že se v hromádce mých hadrů valí pes. Chvíli mi to nevadilo, především, protože blechy už pravděpodobně mám, znajíc peruánský psy, který jsou schopný vykálet se a vymočit všude, čemuž jsem chtěl zabránit. Páč jsem si s sebou vzal jen jednu sadu oblečení a i když moje hygienický nároky trošku poklesly, nebylo by mi úplně dobře, kdybych chodil po městě o dovolený v pomočených hadrech, obzvlášť když jsem si je nepomočil sám.

Občas jsme se s klukama (alfasamcena) sešli na pivko nebo tak, ale většinu času jsem trávil sám. Bylo to báječné. Zmrzlina, čokolády, večer podřadný víno při šumění oceánu, západy slunce. Čerstvej vzduch. Ale to nejlepší mě teprve čekalo. Whale watching. Pozorování velryb. S klukama jsme se dohodli a zamluvili velryby.

No a tak se vám pokusím zkráceně popsat svoje pocity. Takže do toho. Bylo to fantastický!!!

A teď nezkráceně. Den V ( jako velryba) jsem vstal kolem šestý. Normálně si o lidech, co o dovolený vstávají na šestou, myslím že jsou šáhlý, ale v tomto případě šlo o VELRYBY!! V sedm mě vyzved soukromej tuk tuk a jelo se na molo. U mola byla slušná fronta a co mě překvapilo, byla spousta místních (rozuměj Peruánců). Naskákali jsme do lodě, navlíkli vesty a jelo se.

Průvodci mluvili španělsky ale i anglicky, takže nám usměvavá Ekvádorka všecko přeříkávala dvakrát… Bylo to milý. Mimojiné jsem se dozvěděl, že velrybí mládě vycucne z mámy 60litrů mlíka. Denně. To je pro představu takový množství, který já jsem nevypil za celej život.

No a pak jsme samozřejmě viděli nějaký ty velryby. Jedna vedle našeho člunu plavala dokonce celý dvě minuty. Probíhalo to asi takhle. Koukáte na oceán a najednou kolem sebe slyšíte hoooaaa (španělsky jeeee). Chorche právě viděl velrybu a všici se otáčíme tím směrem. Z vody se zvedá obrovská masa. Masa. A pak se zase zanořuje. Zmizí pod hladinou. Bylo neuvěřitelně vzrušující čekat na další takovej úkaz. Po chvíli se objevila další velryba, tentokrát s mládětem. Pokaždý jsem viděl jen hřbetní ploutev nebo kus „zad“. Jednou nás velryba pozdravila máchnutím ocasní ploutve. Může se to zdát jako nic. Trvá to chvíli a přesto je to jako věčnost. Vidíte jen neuvěřitelnou tmavou horu, která de zvedá z oceánu. V reálným čase jde o pár vteřin, ale pro mě to byla jako věčnost. Hora je vyšší a vyšší a pak najednou zase klesá a ztratí se v hlubinách. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Jako párkrát v živote jsem velrybu viděl ve filmech, na obrázcích v knihách apod. Ale pak stojíte na člunu a vidíte všecko přímo před vašima očima 5m od vás. Je to nepopsatelnej pocit. Vzpomeňte si na svoje dětství, když jste dostali cukrovou vatu nebo zmrzlinu. Tak jsem si připadal já. Ve třiceti letech jako malej Jenda. Vzrušenej a ohromenej. Nejlepší část dovolený. Poslední den v hostelu jsem strávil s učitelkou dramaťáku, která přijela na dovolenou. Nevím proč mi jí dali do pokoje, když ostatní pokoje byly prázdný, ale pokecali jsme si celkem příjemně. Ano povídali jsme si, čtete správně. Dokážete si představit, že chlap a ženská můžou být ve stejným pokoji bez toho, aby se množili? Ano je to opravdu možné. A musím uznat, že bylo fajn cítit v pokoji i něco jinýho než moje fusekle.

Zbytek dovolený nebyl tak zajímavej. Jen jsem odpocival

All Hands: Slavná ČR

Následující řádky shrnují několik dní do jednoho článku. Protože jak mi bylo řečeno mám selektivní paměť, takže spoustu věcí zapomínám. Selektivní paměť je nové slovní spojení. Dřív se prostě řekli, že jste mamlas, kterej si nic nepamatuje.

Takže prvně musím prohlásit, že Česká Republika se stala terčem posměchu, anžto ji nějakej škrabalek v nějakým anglickým blesku označil jako nejnezdravější stát na světě. Samozřejmě, že si mě ostatní dobírali, že prej jím moc sladkého, zmrzliny a čokoládu, ale já na jejich posměch nedbal. Dopil jsem svý pivo, típnul cigáro, zabalil čabajku do novin a šel do pokoje. Stejně jsem si chtěl cestou vyzvednout škvarky z lednice. Poštuchování trvalo den, pak se lidi vrátili k tradičnímu tématu „Trump je idiot“.

V pondělí jsem se rozhodl promluvit na ranní poradě. Důvod byl ten, že jsme v pátek zapomněli hlasovat kdo bude dobrovolníkem týdne a já už nechtěl strašit lidi mojí fotkou. No a tak jsem navrhnul rovnou jméno. Chlápek co jsem ho navrhnul-Tristan je starší, živí se sezónníma pracema. Naposled pracoval jako řidič autobusu na Aljašce. Je takovej tichej. Nenápadndej, ale dělá pro všechny tolik práce a mě přišlo, že to všichni berou jako samozřejmost, což není pravda. Tristan každý ráno vaří velkej hrnec kafe pro všecky. Mění vodu v lavorech na nádobí, což někteří nedělají ani když je voda spíš bahno. Posledně strávil půl soboty mytím nádobí po lidech, který celej pátek pařili a v sobotu ráno se vypařili na víkend do Ekvádoru nebo do Tambogrande (opět pařit). Po návratu nikdo nepoděkoval. Mě to přišlo líto. Tenhle chlápek je vzor nezištnosti. Něco jako člověk v pozadí, kterýho nikdo nezná, ale je nejdůležitější persona za všech. A při tom jsou to hrdinové. Neuvěřitelně obětaví lidi, kteří nečekají žádný slova díků ani pochvaly a metály a prostě dělají. Chtěl jsem napsat, že jsem nikoho takovýho nikdy předtím nepotkal. Ale pak jsem si uvědomil, že dva takovýhle lidi jsem měl před očima celej život. Jde o mojí babičku a mamku. Takže mami, babi pro mě budete navždycky dobrovolníci týdne VY. Po zbytek života!!!

NJ ale u All Hands to vyhrál Tristan. Měl jsem drobnou obavu jak se postaví k mýmu návrhu udělat z Tristana dobrovolníka týdne zaměstnanci z All Hands, ale než jsem dořekl Tristan. Všici začali tleskat ještě než kdokoliv další stihl něco říct a tak se z Tristana stal dobrovolník týdne. Byl jsem hrdej, že to tomu chlapíkovi dali. Nikdo si to víc nezaslouží než ON!

Zbývaly poslední dny do dovolený, práce odsýpala. Dělali jsme rampu k záchodkům. Rampu místo schodiště, aby hajzlíky byly bezbariérový. Což obnášelo udělat obezdívku, dovnitř nasypat bordel, zakončit to pískem, udusat a naskládat cihly jako poslední vrstvu. Pak zase udusat. Během této práce jsem došel k zásadnímu zjištění a to, že než ja usadím na místo jednu cihlu, zkušený Peruánec stihne udělat celou zeď. Nakonec jsem taky zjistil proč ty kluci tak makají. Ne že by chtěli, ale ona ta malta při těch 40ti stupních celkem rychle schne. Byl jsem frustrovaný a tak jsem radši vyrazil ručně míchat maltu v kolečku. To mi šlo líp. Vedoucí nám dělala holka z Francie jménem Maud. Mám tu holku celkem rád, je mi sympatická. Ale to je tak všechno. Ne maminko, Francouzku domů taky nepřivedu. Občas je to s ní těžký. Chcete jí pomoc, ale ona se hned načepýří, prohlásí že je silná nezávislá žena a pere se sama. Svět už nepotřebuje gentlemany (opravdu o sobě chceš říct, že jsi gentleman Honzo? No ty si komik) Naštěstí teď už si přestala myslet, že jsem mačo jenž opovrhuje ženskýma a tak si řekne o pomoc, když potřebuje. Po obezdění jsme všecko zapnili hlínou a pískem, poslední vrstva cihel a všecko jsme upěchovali. Pak se začalo kolem obezdívky vršit bednění. Aby se to všecko následně mohlo zalít betonem. Jak to skončilo nevím, páč jsem odjel na dovolenou. Zní to divně co. Dovolená na dovolený. Každopádně po každým měsíci musíte opustit základnu na čtyři dny. Abyste si jako odpočinuli. Byl jsem za „dovču“ rád, ale o tom zase někdy příště.

Páček shledáček!

All Hands: Dva dny volna

Tož jsme měli dva volný dny. Střídavě nám tu vypínají a zapínají vodu. Rozuměj máme tu přehradu, která slouží několika komunitám. A protože je vody málo, je voda z přehrady na příděly, což znamená neplýtvat vodou na mytí kulek a řítí. Takže se povětšinou chodíme koupat do řeky, kde zanášíme řeku špínou z našich kulek a řítí, ale dokud nepadají leguáni ze stromů je to cajk jak se říká. V sobotu jsem se rozhod vyčistit řeku od plastů a bordelu, kterej občas zůstává po nás, ale i po místních. Byla to práce na hodinku a měl jsem z toho super pocit. Asi to bude tím, že jsem ničil ticho Vypsanou fixou z reproduktoru.

Odpoledne jsme se sebrali a šli připravit fotbalový hřiště. Dva kluci od nás tu trénujou místní nadšence do fotbalu a hrávají s nima fotbal jednou týdně a tak je napadlo uspořádat turnaj pro místní a s místníma. No a protože měli spousta práce s organizací požádali ostatní zda by jim nepomohli. No a tak jsme se sebrali a šli. Nebylo nás moc, protože dvě skupiny opustili základnu a jeli trávit dva volný dny jinam. Jedna skupinka jela do Ekvádoru, druhá do Tambogrande. A třetí ve který jsem byl i já zůstala na základně.

Vytahali jsme šutry z hřiště, díry zaházeli pískem, sebrali odpadky, aby si hráči nepletli míč s plastovou lahví. Já jsem dostal na starost nalajnovat hřiště a tak jsem lajnoval. Pískem ne kokainem. Když si odmyslím, že čáry byly křivý jako kdyby je lajnoval opilec, tak byly celkem úžasný. Nutno přiznat že byla sranda. A byl jsem hrozně nadšen, spatřiv že lidi jsou ochotný hákovat pro ostatní, i když mají volnej den.

Po práci legraci jak se říká a to znamená, že jsme pili. Dokonce i já jsem pil. Koupil jsem si tady půl litr místní samohonky, která stojí 6solů a je to nejlevnější cesta jak tu koupit opici. Vůně a chuť je strašná, málokdo to vydrží pít střízlivej, ale s pepsi se to celkem dá. A když lidi nemaji co pít vypijou i tohle. Takže nakonec mi upíjeli i ty co na začátku říkali, že je to fujtajbl. Společnými silami jsme tento nápoj, jenž se zove nějak jako „Kaňa“, překřtili na „Homeless liqueur“ vyslovovat se to musí s francouzskou nonšalancí jinak to nezní tak honosně. Původně jsem tento driák chtěl pojmenovat po likérce drak, ale nončeši by ten vtip nepochopili. Neptejte se mě z čeho se likér vyrábí. Vim, že součástí je pisco a tím to končí. Zbytek radši vědět nechci. Nicméně stále vidím a žiju, takže to není taková bída.

Když už jsme u těch likérů, každýho jistě zajímá čím se tu tak běžně zabíjejí mozkový buňky. Pije se tu pivo jménem Cristal. Je to dle mě to nejhorší co Peru může nabídnout. Většina lidí to tvrdí na začátku, ale postupem času stejná většina tvrdí, že to tak hrozný není. Hehe. Původní cena byla 5s, ale distributor pro naší oblast zdražil o jeden sol. Je to drahý jak sviň, na poradě jsem navrhnul přesunout základnu jinam, kde je pivo levnější ale nebylo to uskutečněno. Z mý strany to byl drobný rýpanec. Mě je to celkem jedno páč vypiju jedno pivo za 14dní a to už musí být nouze. Ale lidem co dají tři kousky každej den to asi poleze do peněz. Zábavný je, že stejný pivo jinde stojí 4,5s. Vytvořil jsem si takovou hanlivou osočující teorii, že někdo zjistil, že gringos pijou jako duhy a za chvilku se odporoučí jinam a tak si ten samej někdo usmyslel, že ještě z gringos vyždímá co půjde… Ale to promluvil ten škaredý nenávistník ve mě. Pryč s ním. Vše je zalité sluncem bratři a sestry.

Zpět k drinkům. Další možností jak ze se proměnit v paviána je krom piva víno. Jedno se jmenuje Clos a druhý Gato. Jen pro zajímavost Gato znamená španělsky kočka. Obě vína se tu prodávají v kartonu 23s za litr. Většina lidí si pochvaluje jak je to levný a dobrý víno. Ale lidi z východní Evropy ví svý. Víno z krabice pijou jen bezďáci a smažky. Když jsem se o tomto zmínil Frantíkům, kteří toto víno označili za dobré, bylo mi sděleno, že ve Francii se běžně prodávají i lepší vína v krabici. Prý pak víno dýl vydrží (jsem myslel že víno se nekazí) a chutná líp. Jsem z toho ohromen je to jako, kdyby se v ČR prodávalo já nevím třeba pivo v petkách. A sakra u nás už se vlastně prodává pivo v petkách. No to je fuk. Každopádně reakcí francouzských kolegů jsem byl překvapen. A už chápu co myslel můj bývalý kolega, když občas s povzdechem pronášel : “ a takovejhle národ má jaderný zbraně“. Aby se neřeklo víno jsem zkusil. Ráno mě bolela hlava (měl jsem jen dvě skleničky). Sklepmistr je proti tomu víno století. No řekněte mi upřímně, kdo z vás by si koupil krabicák za víc jak 150Kč? Pokud se někdo takovej mezi váma najde, dejte mi vědět a já si vás okamžitě mažu z fejsbůku, což v současné době považuji za jednu z nejhorších potup, která člověka v 21.století může potkat.

Dále do sebe lijeme tradiční nápoj rum  s kolou kterej stojí 25s za litr rumu a 3l coly. To je moje volba (pokud to není homeless likér). No a o víkendech se pije nápoj zvaný Jungle juice. Smíchá se vodka nebo rum nebo obojí s džusem. Lidi se na to skládají a pak si točí z velkýho barelu a za pár desítek minut jsou na šrot, což je cíl sobotního večera.

Jelikož nás o víkendu bylo málo, byl na základně klid. Byli jsme lehce cinklý ale neřvali jsme. Bylo to fajn. Hráli jsme hru Vesničani a vlkodlaci. Stručně. Hráči si vylosuju lísteček, kde je označeno zda bude dotyčnej hrát vesničana nebo vlkodlaka. Máte skupinu vlkodlaků, který vraždí vesničany. Vlkodlaci o sobě ví, ale nikdo z vesničanů neví kdo je vlkodlak a tak musí hádat. Sranda je v tom, že vesničani se někdy netrefí a tak někdy místo vlkodaka zabijou jinýho vesničana (je to hra o životě). Vyhrává skupina, která přežije. Pak máte ještě nějaký další role, ale to je na dýl. Hra byla super. Ja byl čtyřikrát vlkodlak. Asi bych se měl oholit.

V neděli jsem se potýkal s lehkou kocovinkou, protože když došel houmles likér došlo na rum a pak se v mým hrníčku nějakým záhadným způsobem objevilo TO víno. Když jsem se probral, šel jsem se podívat na fotbal. Byla tam celá vesnice.  Prodávali se džusy, zmrzliny a nějaký další drobný občerstvení. Krásná atmosféra. Zůstal jsem celý dopoledne ležíc pod stolem, protože to bylo jediný stinný místo. Ostatní se smáli, že jsem jak pes v boudě, kolem poledního se v mý boudě objevili další tři psi. Anglickej chrt, finskej husky a francouzskej buldoček. Pojmenováno podle národnosti ne podle toho jak kdo vypadá.

Odpoledne oběd. Hrozně mě baví když  jsem schopnej po pěti měsících v Peru pozdravit, objednat jídlo s džusem pro pět lidí a poděkovat. Myslím, že ani světlo není rychlejší než já.

Po obědě jsem si dal zmrzku a vydal se zpět na základnu. Proležel jsem dvě hodiny v hamaku čučíc do nikam přičemž jsem po chvíli zjistil, že moje hlava je naprosto čistá. Žádný přemýšlení, myšlenky, úvahy. Nic. Vysmejčeno jako ve státní pokladně. Bože jak to byl krásnej pocit jen tak čumět do blba. Každej by to měl občas zkusit. Je to osvěžující.

Jo málem bych zapomněl. Moje báječná polská kolegyně tu našla volně rostoucí mátu. Takže jsem si z ní hned udělal čaj. Z máty ne z kolegyně. Nebyl sice jako od babičky, ale i tak jsem si připadal jako malej Honzík na prázdninách, čekající na štrůdl (ale vždyť já vím babi, že se říká závin). Jak já bych si ten štrů závin dal.

A tímto hladovým výkřikem končím  příběh o našem volném víkendu.

All Hands: Souhrn za poslední dny…

Takže žhavé novinky. Začíná tu být vážně žhavo, protože podle místních začíná nejteplejší část roku. Jestli jsme tu měli 40 stupňů občas tak je prý budeme mít každej den. Někdy tu prý bývá i 48. Vždycky jsem si říkal jak nesnáším zimu, ale teď by mi tolik nevadilo mít peruánský zimní teploty (25 stupňů). Teploty mě tady vysilujou víc než práce. Poslední dny jsem si připadal jak hadrovej panák a tak jsem se dnes (24.9.) nechal dobrovolně napsat na rajony. Dopoledne jsem trávil úklidem a odpoledne jsem prospal. Zajímavý je, že když jsem se zmínil, že se tak nějak necítím, spousta lidí mi nabízela všelijaký prášky. Je to od ostatních milý, stejně tak když se mi během pauzy na oběd ptá 25lidí jestli se cítím líp. Nicméně mi přijde šílenost, když se většině lidí vybaví není mu dobře =potřebuje tabletu. To už fakt nejsem schopný se obejít bez prášků?

I když jsem původně dovolenou nechtěl, teď se na ní těším. Ještě nevím kam pojedu ale vidím to zase na pláž. Nicméně změním město, protože Mancora je party místo a já si chci odfrknout. Je zvláštní napsat, že si potřebuju odpočinout, i když tu zdánlivě nic nedělám, ale být zavřenej 6tydnů s těma samýma lidma (víceméně) na jednom místě, kde se dá jít na dvě tři místa, je to prostě vysilující. Do toho ještě slunce… Proč já to vůbec dělám?! Že jsem radši nezůstal v tý klimatizovaný kanceláři s  na okolní fabriky…

Práce na škole zvesela pokračují. Jedna budova už má hotový vnější stěny, osazuje se elektrika. Na druhý (větší) se dneska už taky obejvily kusy stěny. Termín dokončení prací se nám posunul na 26.října. Ale znáte to už Napoleon říkal, že situace se na staveništi mění každým okamžikem. Lidi přijíždí a odjíždí. Jedna novinka – vytvořila se tu menší skupinka cvičenců, kteří se ke přidali k mému cvičení. Zatím jsme měli jednu lekci, druhá měla být dnes ale protože jsem ve stavu vyčerpaných, tak lekce dneska nebyla. Ostatní to samozřejmě brali jako volnej den. No ale i tak bratr sokol Tyrš by na mě byl hrdej. Cvičím už víc jak měsíc. Dokonce mi bylo i několikrát řečeno, že prý vypadám dobře. Hehe musím se smát. Smích mě ovšem přechází, když si na stavbě lidi myslí, že když cvičím měl bych tahat těžký věci. To je pak Heyyy Jan, úsměv a následně něco jako mohl bys zvednout, podržet, přenést…

Dostal jsem pár typů na místa v Ekvádoru, taky mi bylo řečeno ať si hlídám bágl v nočním buse, páč kolegovi byl z báglu odcizen noťas. No ale já jako prosťáček z ČR mám v batohu prd. Jediný co by mě mrzelo jsou fotky, kterých mám přes 2000 a samozřejmě jsou nezálohovaný, protože bych musel strávit 100 světelných let nahravaním fotek na internet. Pak jen foťák a mobil, kterej je ovšem tak starej, že by ho nechtěl ani zloděj. Vlastně ještě karty do bankomatu. Bylo by celkem zajímavý dostat se do situace, kdy nemám prachy a jsem uprostřed země, kde umím sotva pozdravit, říct kladivo a být bez peněz. Pro tyto případy mám ovšem plán-začnu zpívat. To by bylo aby mi lidi nezaplatili za to abych přestal.

V sobotu máme volno stejně tak i v neděli, což znamená že budu mít spoustu času na rekonvalescenci. Těsně před dokončením projektu v Puerta Pulache se otvírá další projekt v Peru. Hádáte správně nepojedu tam. Čas přesunout se na sever. V Ekvádoru je prý chladněji a prší tam, což je povzbudivý zvlášť když jsem někde nechal/ztratil/byla mi ukradená pláštěnka, kterou jsem vůbec nepoužil. Ale nevadí když bude hodně pršet zavřu se do nějakýho hostelu a budu zase stlát postele. Hlavní cíl v Ekvádoru je ovšem jinej-najít nějakou čokoplantáž, nechat se zaměstnat jako dělník a potajmu užírat čokoládu dokud neprasknu.

Mějte se všichni dobře! Opatrujte se a buďte zdrávi!

 

25.9.2017 All Hands: Davová psychóza

Volnej den u All Hands. Jelikož jsem měl pouze dva hrníčky koly s rumem, byl jsem skoro první kdo vstal. Měl jsem tudíž spoustu času na úkoly, který jsem si předsevzal. Šlo hlavně o cvičení, praní špinavého prádla (nejen před volbama) a uveřejnění článků.


Zbytek dne jsem se jen tak procházel po okolí. Andrei mi ukázal jedno poměrně klidný místo s výhledem na jezero. Je tam klid a nikdo tam nechodí, protože je to do kopce. Není tam stín a tak není chlastání piva tak zajímavý jako u rybníka Krajáče (jezero). Z čehož můžete těžit, když chcete být chvíli sám. A já z toho taky těžil. Po odpočinku jsem se vydal na oběd a zpátky na základnu rozčesat dredy, kterých mám plnou hlavu (krom jiného). Přidala se ke mně holka, která přijela nedávno jmenuje se Gosia a hádejte odkud je? Hádáte správně je z Polska. No tak jsem se dvě  hodiny česal, ona půl hodiny prala špinavý prádlo (i když mají v Polsku po volbách) a povídali jsme si. Nic zajímavýho pro čtenáře.

A teď k tý davový psychóze. Odpoledne se vrátili alfa samci z koupačky u jezera. Alfa samci jsem je nazval, protože je to prostě skupina chlapů (kluků), který mají svůj uzavřenej klub. Něco jako když vlítnete na střední jako prvák a už se nemůžete dočkat až budete ve čtvrťáku kdy na vás všici budou pohlížet s respektem. Pro lidi postižený vojnou-jsou to prostě mazáci.

No a tyhle kluci si mě takhle zavolali a začali mi promlouvat do duše, že jsem dobrej a dobrovolník týdne a že prý umím lidi motivovat k práci a prostě mě všelijak opěvovali. No a nakonec z nich vypadlo, že bych měl jít dělat team leadera (vedoucího týmu), protože jsem prostě dobrej. Snažil jsem se jim vysvětlit svý argumenty proč to není práce pro mě. Zněly mi celkem logicky. Jedním z argumentů bylo mimojiné to, že vedoucích máme skoro víc než dobrovolníků atp… Jenže víte jaký to je když mluvíte s opilýma lidma. Je to s nima těžký pořád si vedou svojí. Musí se jim ale nechat, že i mazáci měli pádný argumenty. No nakonec jsme skončili na tom, že zvážím účast na poradě vedoucích, který se musíte zúčastnit když chcete být vedoucí týmu. Důležitý je slovíčko CHCETE. Já nechci. A navíc víte jak to chodí s mazákama. Nejdřív vás chválí a pak vám začnou brát svačiny od maminky, kapesný od tatínka a tak… Je to divný protože touhle davovou psychózou (uděláme z něj vedoucího) trpěli i lidi z vedení v Huarmey. Musím zjistit jestli se neděje něco se sluncem. Pokud nejsou erekce na slunci, budu muset zavolat domů ať mi mamka zase začne dělat svačiny…

Davová psychóza pokračovala i v pondělí. Když za mnou přišel Ben a říká mi:“tak jsem slyšel, že z tebe udělali konečně vedoucího“. A smál se od ucha k uchu. Co jsem mu na to měl říct? No poslal jsem ho do prdele. A smál jsem se od ucha k uchu jakbysmet. Tuze jsme se nasmáli. Pak za mnou přišel týpek co tu dělá něco jako hlavního stavbyvedoucího či jak to nazvat a ptal se mě jak dlouho tu hodlám zůstat (vedoucí týmů jsou většinou lidi, který zůstávají delší dobu). Odpověděl jsem mu, že jsem prodloužil a zůstávám do konce. Řekl jen „cool“. Dostal jsem strach, že se taky zmíní o vedoucím, protože on rozhoduje kdo stojí za to a kdo ne (a prý koho trefí ten stojí za to) a tak jsem nadhodil menší džouk ptajíc se ho jak dlouho tu hodlá zůstat on. Rozesmál se a odpověděl, že jsem „fucking idiot“. Kdyby někdo nerozuměl tak mezi chlapama se prostě neříká hej ty si vtipnej nebo já tě mám rád. Mezi chlapama se mluví chlapsky, takže když o vás nějakej chlap prohlásí, že jste „fucking idiot“, v ČR například: „ty si debil“, je to chlapský vyjádření obdivu. Pozor nefunguje to v případě, když píglujete nějakou ženskou, najednou se objeví v pokoji cizí chlap (cizí pro vás) a prohlásí o vás, že jste „fucking idiot“. Je třeba umět rozlišovat, kdy se máte cítit počten a kdy je lepší skočit z balkónu a doufat, že nejste výš než ve prvním patře.

Den běžel jak po másle. Od vrtání mě bolí svaly. „svaly“. Přemýšlím, že přehodím zítřejší trénink. Když už jsme u těch mých tréninků. Chtějí se ke mně přidat další dva kluci. To by znamenalo dva kluci a jedna holka. Je celkem vtipný, že já gaučák „nachytal“ tři lidi na cvičení. Ale víte jak to je. Každej je hrr a když dojde na lámání činek všici vyměknou. Uvidíme zítra. Mimochodem jeden z kluků je Francouz. To není tak zajímavý. Zajímavý je, že má knírek a pořád si ho  mne mezi ukazovákem a palcem. Když s ním sedím u stolu, přijdu si jako ve francouzským filmu. Dobře to taky není zajímavý, ale měl jsem nutkavou potřebu to zmínit.

A když už jsme u těch Frantíků byl tu jeden. Jmenoval se Matheu. Byl to takovej mlaďas a furt kouřil. Když jsem se pohyboval někde poblíž něj bylo to zase jako ve válečným filmu. Vždycky jsem za ním viděl kulisy zákopů, my dva v nich dřepíme. Potkali jsme se v Anglii a teď čekáme na útok fašistů. On chce vyhrát pro Francii a já pro Československo. Asi už tu mám taky halucinace.

Jinak přijelo nových sedm nebo osm lidí. Přibývá frantíků. Zase se množíme. Dál jsem se dozvěděl, že se plánuje slavnostní otvíračka školy. Termín finiše je stanoven (předběžně na 26.10.2017). Jsem vzrušen. Myšleno jako že se těším. Hrozně mě bere, že jsem prodloužil.

Od 4.10. mám dovolenou. Po každým odpracovaným měsíci u All Hands máte nárok na 4dny volna, což je super. Až budu milionář s vlastní firmou zavedu něco podobnýho jako bonus pro zaměstnance. I když je mi jasný, že žádnej můj budoucí zaměstnanec tuhle výhodu chtít nebude, protože bude svojí práci prostě milovat.

23.9. All Hands: Radost netrvala věcně

Den jsem začal příjemně, anžto jsem vstal s pocitem naplnění, že jsem dobrovolník týdne. Ach ta pýcha.

Většinou rána stojí za prd, ale jelikož jsem dobrovolník týdne mám zodpovědnost a tak musím jít příkladem, takže místo klasického ranního, nesrozumitelnýho mručení jsem zřetelně vyartikuloval pozdrav jak z učebnice anglický gramatiky pokaždý když jsem někoho potkal. Byla paráda, že lidi pochopili a zdravili mě se stejnou grácií (nebo jsem si to myslel). Jednoduše připadal jsem si jak džentlmen s cylindrem ve starý Anglii. Uctívá poklona, služebníček. Ruku líbám mladá paní…

Bohužel radost netrvala věcně. Práce mi nešla od ruky. Za celý dopoledne jsem zašrouboval jeden vrut a šlápnul na metr, čímž jsem ho odeslal do věčných lovišť (jazykem bledých tváří -prostě jsem ho zničil). Toliko byla moje práce za dopoledne. Odpoledne nebylo o moc lepší – při řezaní profilů se nám (mě a Peruánci jménem Viktor) podařilo třikrát blbě změřit délku profilu a tudíž blbě ho uříznout. To by samo o sobě nebyla taková tragédie, kdyby se nám to nestalo třikrát na stejným místě. No ale od srdce jsme se tomu s Viktorem zasmáli. A byl konec šichty. Co se týče dneška byl to ukázkovéj den, kterým by se rád pochlubil každej dobrovolník týdne (sarkasmus)

No ale abysme nevěšeli hlavy, zakončíme tento článek tak jako to dělá Lucka Borhyová na nově. Ano hádáte správně je čas na zvířátka. Takže jak bývá u All Hands v Peru zvykem máme na základně jakási adoptovaná zvířátka. Je to kočka Lodo, kterou jsme dostali darem od místních v Huarmey a která má to štěstí, že byla vyvolena a pojede do všemi zbožňovaných spojených států amerických. Což je příběh nad kterým by se radostí zalknul i Zdeněk Srstka. Dále tu máme psa Lulu a psa jménem Carmelo (pohlaví jsou u Loda a Lulu pouze orientační). Jediný co si pamatuju, že Carmelo je fena. No a tyhle psíci jako jediný můžou k nám na základnu a to dle mého pozorování protože Lulu je roztomilý stěně a Carmelo vyčůranej gaučák. Tahle Carmelo je poslední dobou středem pozornosti… Hádejte proč?

Správně. Nastala její perioda. Tudíž na tu potvoru každý ráno čeká banda psů před základnou. Všichni mají kulky plný naděje, že budou vyvolení. Večer se nám tu psíci perou, aby ukázali kdo dokáže močit výš. No a co byste řekli, že dělá Carmelo? Správně promenáduje se po celý vesnici. Za ní se táhne asi třicet psů, pokud se nějakej odváží pokusit se dokonat akt lásky (nebo volání přírody jak kdo chce) je okamžitě zahnán šutrem. Je celkem výzva ubránit základnu před smečkou psů. A taky je zábavný, že všici tu brání Carmela, i když ona je dle mě prostě vychcaná. Nejsem žádnej zaříkávač psů, ale úplně je vidět jak si ta potvora užívá, že za ní táhne třicet nápadníků. Je mi těch psů líto. Představte si, že trávíte večer na diskotéce s pěknou holkou, přežili jste pokousání od ostatních soupeřů a když už si sundáváte trenky před vchodem do dívčina domu, abyste dokonali akt lásky (nebo puzení přírody) musíte uhýbat šutrům, který na vás hází její táta z okna… Ještě že jsme lidi máme  antikoncepci a tátové pivo nebo milenky (v ideálním případe milenky s pivem, takže můžeme být všici v klidu. Psi to mají těžký.

Postupem času, ale Carmelo vyměkla a začíná psi odhánět míň a míň. Bohužel u ní asi zvítězily mateřský pudy nebo outlocit, takže vyhrává nejzuboženější pes co se tu vochomejtá. Možná je příčina i v tom, že ostatní samci bojující o alfa pozici, zapomněli, že když se dva perou třetí se páří. Dle mýho laickýho zjištění dokonal Carmelin oblíbenec akt lásky pod školou v době, kdy všici byli zábraný do práce, takže nikdo neházel šutry. Já šel náhodou kolem a celou událost jsem tak nějak se zaujetím sledoval. Šutry jsem neházel ze dvou důvodů. Zaprvé kariéru kazišuka jsem pověsil na hřebík před lety a za druhý national geographic nikdy nevysílala psí sex. To byli pořád jen lvi, sloni, mravenci a želvy, ale po psech neštěkne ani pes. Takže až Lucka na Nově oznámí, že se v Peru narodila štěňata, který kojí dobrovolníci z All Hands společně s krocanem (žijeme na základně i s kurem domácím), vzpomeňte si na tenhle článek.

Jelikož je sobota před volným dnem, znamená to že se hrají hry. Nejoblíbenější je tu beer pong. Neznám úplně přesně pravidla týhle hry, páč jsem nikdy neměl odvahu se zúčastnit, pro stručné přiblížení jedná se o hru, ve které je úkolem trefit se míčkem do soupeřova kelímku, plus nějaký další pravidla který jsem nepobral. S téměř 98% jistotou se odvažuji tvrdit, že v této hře hraje nějakou roli pivo, ale nevím přesně jakou… Každopádně výsledkem (možná že i cílem) je řev účastníků i diváků. Ruku v ruce s opilostí účastníků i diváků.

Zdeňku nebreč!!!  Chceme tě!

22.9.2017 All Hands: Opět se mi to přihodilo

 

Zábavný je, že se na poradách vždycky rozdělí lidi na týmy pro budovu 1 a 2 a nakonec to skončí tím, že nám lidi z baráku číslo jedna postupně odcizujou vercajk až nakonec nemáme s čím dělat. Dneska ale došlo k progresu. Nejdřív začaly mizet nástroje, pak se postupně vytrácely lidi až jsem nakonec zůstal na baráku č.2 sám s peruáncem jménem Viktor. Bylo to zábavný. Učil jsem se peruánsky, já jemu zase vysvětloval počty v angličtině. Je fajn, že se takhle nenásilnou metodou navzájem učíme jeden od druhýho. Učíme se ve škole ještě dřív než je škola hotová. Hehe.

Jinak možná, že už jsem to psal (s mojí pamětí je to čím dál víc na prd), začíná nám tu léto. Pozná se to podle toho, že kolem hajzlů (a našich řítí) je víc much. Kolem jídla je víc much, v noci bzíkají (krom lidí) i komáři. Teploty zůstaly stejný- kolem čtyřiceti. Jedinej rozdíl je v tom, že začíná být vedro už kolem devátý ráno (v ČR máte 16h nebo např. v Sýrii 17h) a vedro končí kolem 16h peruánského času, takže se nám prodloužil čas utrpení.

Když už jsem zmínil hajzly, je třeba zmínit i to, že kolem námi vybudovaných suchých hajzlíků začala hojně rašit vegetace. Což jen dokazuje známou pravdu, že příroda neplýtvá a i lejno může být k nečemu. Takže až se někdy budete cítit jako poslední hovno (například v zaměstnání)uvědomte si, že i lejno má důležitou roli v životním cyklu nejen vaší firmy, ale planety země jako celku. Bez hnoje prostě není život a z každýho trusu může vyrůst něco fantastickýho.

No a abych vás dál nenapínal přišel čas na fanfáry… Opět jsem se stal dobrovolníkem týdne. Byl jsem zvolen i přes mojí drzost a prý něco jako nevymáchanou hubu a za to, že jsem prý vydržel sám dělat na budově číslo dvě, plus další a další důvody… No tak to vidíte. Dva projekty s All Hands a během obou jsem dostal ocenění za mojí práci (a za nevymáchanou hubu). Ne, že bych na ocenění nějak bazíroval, ale těší mě to proč to nepřiznat. Zvlášť když jsem to opět nečekal a jen si hleděl svýho. Můj další cíl je být jako Karl von Gott a vyhrávat dobrovolníka týdne po následujících 90let přičemž pokaždý budu tvrdit, že jsem to nečekal. Těším se až si to napíšu do CV a po návratu do otčiny o mě bude rvačka a já budu odmítat jednu práci za druhou, protože pro mě žádná nebude dost echt. Hehe. No a  dobrovolníka týdne jsem oslavil výjimečně pivem.

Mimochodem komu se do konce měsíce září podaří nasbírat nejvíc příspěvků od dárců skrze dárcovskou stránku, bude náležitě oceněn. Takže pokud chcete, abych vyfouknul další titul (já bych chtěl), není nic jednoduššího. Stačí poslat pár peněz přes stránku uvedenou zde. Z vašich příspěvků All Hands platí jídlo, nářadí a další nezbytný věci, který potřebujeme na stavbu školy tady v Puerta Pulache, kde zůstávám do konce projektu. Počítá se každá koruna resp.dolar. Díky mockrát!

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

19.-21.9. All hands: opet jsem prodlouzil

Takže co se událo v posledních dnech?

Pořád děláme s Andreiem na stěnách. Je to celkem zábavná práce, když zrovna nemusíte sdílet vercajk s dalšíma deseti lidma. Je trošku otrava čekat ve frontě na pilu deset minut kvůli jednomu řezu, jenž zabere 5vteřin. Pokud se vám někdy stalo, že vás od práce zdržuje nedostatečný vybavení,určitě víte, že je to opruz. Představte si jak čekáte ve frontě na pilu. Pokud nechcete abych čekal na pilu i já, prosím přispějte jakoukoliv částkou skrze mojí dárcovskou stránku. Víc pil znamená víc škol:)

V minulýmu příspěvku  taky psal, že se snad budou osazovat stěny. Stěny osazeny ještě nejsou, objevují se nějaký trable, který se musí řešit. Není to nic velkýho (krom čekání nástroje), ale zdržuje to. Takže na pravidelný poradě, kdy se vedoucí chlubí co se svým týmem udělali to vypadá asi takhle. Otázka:“ Tak co jste dneska udělali?“ Odpověď:“osadili jsme pár zbývajících profilů, vyřešili nějaký problémy a zítra už snad osadíme první desku.“ No a tahle odpověď zní poslední tři dny. Co mě bere je, že se tomu vždycky všichni od srdce zasmějeme a jede se dál. Žádný výčitky nic. Možná je to i díky tomu, že jsme napřed oproti plánu minimálně tři týdny, což je dechberoucí.

Další dny se jedou v podobným duchu. Dostal jsem na starost jednoho Peruánce. Ok on dostal na starost mě a díky tomu jsem se naučil jak se řekne peruánsky metr, kladivo, vodováha, vrtačka, řezat a pila. Plus například sloveso utáhnout. Což je super takže můžu pokračovat na mojí erotický povídce ve španělštině. Další věta bude znít pravděpodobně nějak ve smyslu: „vem do ruky metr a změř moje kladivo. Pak tě utahnu na vařenou nudli“. V životopise bude vypadat báječně, když krom polštiny, češtiny, angličtiny budu moct přidat i peruánskou španělštinu. Cool.

Společnou rozmluvou s Andreiem jsme došli k závěru, že máme stejnej hudební vkus a tak jsem si od naší dobrovolnický koordinátorky Sarah vypůjčil přenosnej reprák a na pracovišti posloucháme rumunskej metal (vůbec ne špatnej), ejsí blesk dýsí nebo Ajron Majden. Tahle hudba mě blaží. Dokonce i Peruánci postižený morem zvaný Despasito, si pobrukujou „ran tů d hils“ s Brucem Dickinsonem nebo „d en d“ s Ac/Dc.

Nejzásadnější informace pro mě je ta, že jsem prodloužil. Opět. Do konce projektu v Puerta Pulache. Upřímně bylo to pro mě celkem těžký rozhodnutí. A to z několika důvodů. Za prvý cítil jsem se vyčerpaně, bez motivace a tak dále. Cítil jsem nutkavou potřebu zvednout prdel a jet někam jinam, protože jsem měl pocit, že už mi to tady nic nedává. Ano i to se někdy stává. Jenže nakonec jsem nějak přepnul mozek a rozhod se zůstat. Důvodu k tomu taky bylo několik. Těšim se na ty emoce, který budeme všichni prožívat až bude škola hotová. Vzpomněl jsem si na tu euforii, kdy jsme vybetonovali podlahy v obou budovách. Radost, spokojenost a pocity který jsem měl a vůbec cítil ze všech kolem sebe jsou nepopsatelný. Hromadná euforie, kdy se všichni radujou, že se podařilo něco na čem jsme dělali týdny. Vidíte za sebou pořádnej kus práce. Vzpomínáte si na všecky ty super okamžiky, který jste zažili. Myslíte na všechny co tu byli s váma. Samozřejmě si vzpomenete i na chvíle, kdy si říkáte proč já to vůbec dělám. A nejradši byste se na všecko vysrali, ale pak jedete dál. Na konci projektu vám dojde, že i když to bylo občas těžký, tak jste se nevzdali a dokončili NĚCO. Nadechnete se, kouknete se za sebe na barák, kterej tu nestál když jste přijeli a cítíte hrdost. Prostou lidskou hrdost.

Dalším důvodem proč tu zůstat jsou lidi. Vždycky vás podrží. Už jsem to jednou psal. Byla tu holka (teď je na dovče) za dva týdny jí zemřeli dva kamarádi. Dokážete si představit, že vám zemřou dva blízký lidi ve dvou týdnech? A co se stalo tady? Všichni jsme se tu o tuhle holku nějakým způsobem starali. Každej jak uměl. Někdo poslouchal, někdo podával kapesníky, jinej nabídl rameno když bylo třeba brečet. Kámoška s touhle holčinou strávila dva dny v posteli a koukaly se na pohádky, takže pro tuhle naší kolegyni bylo všecko trošku snesitelnější, alespoň podle toho co nám řekla před odjezdem na dovolenou, když nám děkovala. Když potřebujete lidi vás obejmou. Když nepotřebujete tak taky. Jen abyste měli hezčí den.

Další z mnoha důvodu je angličtina. Snažím se tu naposlouchat co se dá a naučit co se dá. Je jasný, že to není jako když žijete v juesej deset let, ale lepší než nic. Je fajn vědět, že vám lidi začínají rozumět mnohem víc. A ještě lepší je když se vám občas povede nějakej džouk v angličtině.

Důvodů proč zůstat je mnohem víc, ale tohle jsou ty zásadní. A ze všeho nejzásadnější je zjištění, že mi tohle všecko došlo. Prostě jsem vypustil věci, co mě tady rozčilujou a deptaj (beztak jsou to většinou strašáci uvnitř mý hlavy) a vyměnil je za všecko co mě tady baví. Stálo mě týden života si tohle všecko uvědomit, ale stojí to za to…

Už čtyři dny žiju bez internetu. Tzn.žádný whatsappy, zprávy o politice ve světě. Jen trávím čas s lidma kolem a bavím se s nima naprosto o všem. Je fakt úžasný jak moc stejný lidi jsou bez ohledu na zemi a jazyk. Většina problémů, který řešíme v ČR mají i lidi v jiných zemích tj.politici jsou čůráčí hlavy, každej hrabe pro sebe. Vzdělání nikoho opravdu nezajímá…lidi se odcizujou atd… Včera jsem tu prohodil pár slov s jednou holkou ze Španělska. No dobře prohazovali jsme tolik slov až se ukázalo, že jsme u stolu sami. Osvěžující, když mluvíte s někým kdo vám rozumí, navíc si přijdete jako když mluvíte sám se sebou, vidíte obličej a mimiku toho kdo s váma mluví. interakce v reálným čase je úžasná věc.

Uvědomil jsem si taky jak strašnej žrout času internet je. Dobře internet za to nemůže, když máte slabou vůli. Hehe. Jsem rád, že jsem tu mašinu vypnul. Připadám si zase o něco svobodnější. Přemýšleli jste někdy nad tím kolik času trávíme s mobilama a kompjůtrama? Jak často na ně jen tak zbůhdarma čučíme? Umíte si představit , že vypnete mobil třeba jen na týden? Kolik výmluv proč „nemůžete“ vypnout mobil vám vyskočí v hlavě jen abyste si ospravedlnili, že musíte mít telefon pořád zapnutej?

Abych byl upřímnej jediná internetová výjimka je blog. A druhá – email. Mám kámoše z Mexika a prý jsou tam nějaký zemětřesení, takže čekám na zprávy. Pokud se dozvím, že můj mexickej kámoš má problém a hodí se mu moje pomoc, balím si při nejbližší příležitosti svých pár jablek, všeho nechám a sedám na letadlo do Mexika. Zbytek Jižní Ameriky může počkat.

Hodně lidí se mě ptá na to, kdy se vrátím. Upřímně řečeno naprosto netuším. Nejzazší termín je září 2018. Nechci prosrat další narozeniny svý dcery. Zbytek je ve hvězdách.

Mějte se všichni dobře a pamatujte si, že i když vám já nebo někdo jinej nepíše či nevolá každej den, neznamená to, že na vás všichni zapomněli! To, že vás má někdo rád nebo jste pro někoho důležitý se neměří počtem smsek, zpráv na fb či whatsappu, který dostanete za hodinu… Prosím,myslete na to!

15.-17.9. All Hands – Vyhrál jsem aukci

Uplynulo několik dní a tak je třeba zase něco napsat.

Prvně přidali se k nám lidi z americký firmy medtronic. Přijeli jako dobrovolníci a když jsem se jich přeptal zda jsou tu opravdu dobrovolně všici řekli, že jo. Některý se sami přihlásili dřív než se jich šéf zeptal. Když o tom tak mluvili strašně mě překvapilo jejich nadšení. Přišlo mi a vůbec přijde mi tady, že lidi vůbec nepřemýšlej o věcech složitě. Příklad když mi někdo řekne, abych šel dělat něco co jsem nikdy nedělal, tak přemýšlím jak složitý to asi bude. Jak velkej problém to bude a jestli to vůbec přežiju. Že jsem to nikdy nedělal  a tak dál. Tohle všecko přemýšlení mě nakonec ve většině případů blokne a já dostanu něco jako strach. A ani nevím z čeho. Však nikdo z nás neuměl chodit a dneska chodíme celkem obstojně všici (když nejsme zrovna nalitý jak tašky). Když tady někomu řeknete udělej tohle, nikdo neřekne nikdy jsem to nedělal a tak to dělat nechci. Každej řekne „fajn, proč ne. Bude zábava.“ Nikdo nepřemýšlí stylem „já jsem to nikdy nedělal, tak to ani dělat nebudu, protože bych byl za trubku.“ Prostě se jde a zkouší se. Učíme se všichni navzájem jeden od druhýho. Je hrozně inspirativní vidět 20ti letý lidi, který v ničem nevidí problém. A zároveň je úžasný se učit od zkušenějších aniž byste měli pocit, že vás mají za debila nebo že je obtěžujete, zdržujete. Nikdo neřekne „hele to bys měl už dávno umět“. Naučíte se tady víc než ve škole. A to jsou věci, který si uvědomujete, pak se naučíte spoustu věcí, naberete zkušenosti aniž to nějak zaregistrujete. Tohle tady na týhle „práci“ miluju.

No konec rozplývaní. V pátek jsme betonovali podlahu v budově č.2. Betonovaní bylo rychlejší než u budovy první. Až mě z toho zamrazilo, protože budova první je o půlku menší. Jeli jsme na tři týmy. Já byl původně jen v jednom týmu, kde jsem plnil kýble štěrkem. Protože jsem se ale o přestávce, kdy nás vystřídal jinej tým, trošku nudil, zapsal jsem se do dalšího týmu a běhal s kolečkem. Nicméně necítil jsem se nějak valně, protože v noci jsem spal asi 2h z důvodu toho, že předešlý večer jsem vypil asi dva litry koly(bez rumu). Takže ponaučení pokud chcete spát nežerte tolik koly. Každopádně tvrdá práce přebije i ospalost. Nakonec jsem ještě pomáhal holkám, aby nemusely tahat těžký kýble s pískem nebo cementem. Nosil jsem jim vodu aby květinky neuschly a byl jsem tak nějak nabuzenej. Kolem poledne jsme měli hotovo. Cca po 5ti hodinách práce. Skoro stejnej čas jako minule akorát dvakrát větší budova. Hodně nám pomohli i lidi z medtronicu. Naštěstí nebyli takový komparsisti jako lidi, co nám přijeli „pomoct“ minulou sobotu. Bylo naprosto neuvěřitelný, co lidi dokážou když se soustředí na jednu věc. Asi mě to nikdy nepřestane udivovat.

Zbytek dne jsme měli volno a tak jsme se vydali k řece s partou lidí. Ve vodě jsem byl první, protože jsem to potřeboval jako sůl. Pak se ke mně přidal Alek. Doplavali jsme až k místu, kde je řeka přehrazená. Jelikož je řeka mělká, pod nohama jsme cítili odporný mazlavý bahno. Aleka nic lepšího nenapadlo než hodit ho po mně a tak začala Česko -italská válka. Když už jsme vypadali jak strašidla, rozhodli jsme se dílo zkázy dokonat a naplácali jsme na sebe bahna co to šlo. Přidalo se k nám několik holek a vzniklo z toho několik fotek bahenních příšer. Po řece jsme šli koupit pivko, páč tohle byl poslední Alekův víkend tady a tak jsme se rozhodli to pořádně zapít. Přiznám se, že jsem byl cinklej po dvou pivech. Na mojí obhajobu je třeba napsat, že jsem byl nevyspalej, utahanej a venku bylo cca 40stupňů.

Po večeři začala aukce. S Alekem jsme koupili ještě místní likér, jenž má barvu jako vodka a je smíchanej z bůhví čeho. Nicméně je to levnější a rychlejší než rum. Výsledek všeho byl, že na aukci jsme byli trošku víc cinklý, takže jsme přihazovali jako blázni jen tak pro srandu. Výtěžek z aukce půjde na projekt školy takže vlastně dětem. Po každým příhozu jsem se modlil, aby mě někdo přehodil. Protože například kidner vejce (falešný, peruánský) za 80solů (cca 600Kč) se mi fakt dát nechtělo. No nakonec se našel vždycky někdo kdo mě přehrál až na jeden případ. Dal jsem za něco 51 solů a ani jsem nevěděl za co. Ke konci aukce už jsem totiž měl značně naváto a tak jsem prostě jen zvedal ruku. Asi to způsobilo i to, že jsem ten podivnej peruánskej likér mixoval s vínem. Chutnalo to ale skvěle.

Můj příspěvek do aukce byly dvě matrace, teplá deka,moskytiéra a že za někoho udělám rajóny, když na něj přijde řada. Všecko co jsem prodal jsem dostal od kamarádek, který odjížděly a chtěly abych se dobře vyspal a tak mi nahrnuly na postel téměř všecko co nepotřebovaly, i když jsem jim říkal, že to nepotřebuju stejně mi to vnutily. Výsledek byl, že jsem se do postele pomalu ani nevešel. Nicméně prodejem výše zmíněných předmětů jsem vydělal All Hands cca 300solů, což není zdaleka největší částka, ale i tak se to počítá že. Pokud chcete i vy přispět na dobrou věc a být součástí projektu školy v Puerta Pulache, máte možnost přispět jakoukoliv částkou zde. Jakákoliv částka pomůže!

Málem bych zapomněl. V aukci jsem vyhrál něco za 51solů ale nevím co.

Po aukci jsem si šel pro něco do pokoje a probudil jsem se až druhej den.

Sobota 16.9.2017

Nebolela mě hlava, vyspal jsem se jakž takž. Umíchal jsem si vajíčka a šel s mým novým rumunským kamarádem na špacír. Po návratu, lehkej spánek, pak work out (jak říkají drsňáci). No a pak jsem nedělal asi nic. Večer byla večeře s místníma co nám pomáhají na škole. Účastnili se jí jen ty co si zaplatili. Já si zaplatil.

Jinak stále zvažuju zda zůstat do konce projektu nebo ne, což by znamenalo prodloužit o další cca měsíc. Pak honem do Ekvádoru. Došlo mi, že v Ekvádoru začíná období dešťů, což je paráda, když chcete lozit po kopečkách a spát ve stanu každej den(sarkasmus).

Děj se vůle boží (moje)

17.9.

Nevěděl jsem ráno do kterýho týmu se zapsat a tak jsem se zapsal ke „stěnařům“, což v překladu znamená měřit profily a usazovat je na místo, aby se na ně v budoucnu mohly přišroubovat stěny z materiálu podobnýho citris deskám. Práce šla pěkně od ruky akorát nás někdy bylo trošku moc. Problém byl občas i s tím, že se občas trošku taháme o vybavení jako pily, vrtačky a „kocoury“, což je trošku otravný. Bohužel el.nářadí je tu trošku drahý, takže si nemůžeme dovolit mít tu dvacet kusů od všeho.

Po práci jsem se konečně dozvěděl, co že jsem to vyhrál. Jedna holka tu docela pěkně fotí a tak nabídla, že někomu udělá fotku na Tinder. Nevěděl jsem co to znamená a tak jsem se přeptal. Pokud jsem to dobře pochopil tak si na Tinderu dělají profil lidi, co shánějí jiný lidi na šuk. Všecky strašně pobavilo, že ty stránky neznám. Asi už jsem fakt stařík co nejde s dobou. Přemýšlel jsem, že si nechám udělat nějakou profilovku na něco užitečnějšího a „slušnějšího“, ale s mým aktuálním vzhledem křováka tahle myšlenka postrádá smyslu.

Dále jsme se na poradě dozvěděli, že nám a komunitě v Puerta Pulache zavřeli vodu bez toho aby nám o tom někdo dal vědět. Dokonce nedali vědět ani místním. Jak peruánské. Takže se máme chodit koupat do řeky. A pokládat naše kabely do suchých hajzlů, který jsem vybudoval já s Alekem. Mě o kalení do suchého WC nic říkat nemuseli, páč já chodím většinou tam. Za prvé z hrdosti, že poprvý v živote trávím čas v něčem co jsem vybudoval vlastní rukou, i když jsou to jen hajzly. A za druhý není nic krásnějšího než sedět na WC a pozorovat při tom hvězdy. Chtěl jsem napsat že to zavání romantikou, ale nejsem si tak zcela jist. Nicméně vodu nám prý snad brzo otevřou. Protože bez vody nemáme v čem mýt nádobí, takže papapa poslední zbytky hygieny…

Dobrou noc

7.9.2017 jsme na suchu

Dneska jsme se dozvěděli, že nám budou v pravidelných intervalech vypínat vodu. 6dní poteče, 15 dní ne ale všecko je ještě v jednání. Aby toho nebylo málo v pondělí má přijet banda zaměstnanců z nějaký firmy, která sponzoruje All Hands. Zajímalo by mě zda ty lidi přijedou dobrovolně nebo to bylo asi takhle: Ty, ty a ty pojedete dobrovolničit. Je to samozřejmě dobrovolný, ale když nepojedete tak vám sebereme vánoční prémie… Budou tu týden tak snad nám tu vodu nevypnou zrovna příští týden.

Když už jsme u tý vody. Povážlivě jí ubývá i v řece. Hladina je nižší o cca 40cm než když jsem přijel. Každej den tu máme 40tky. A podle místních je tohle teprve začátek. Sucho je taky jedním z důvodů proč budeme dostávat vodu na příděly. Náš zdroj totiž sdílíme s několika dalšíma konunitama a dostat se musí na všecky.

Díky tomuhle opatření jsem zjistil, že na mytí vlasů mi stačí dva kýble vody a ne deset van jako v ČR.

Jinak jsme dokončili budovu, zvanou Ikea school. Což je prostě montovanej barák All inclusive takže čistě teoreticky stačí všecko sestavit. No jenže jak jsme se přesvědčili občas bylo třeba vrtat. Není se co divit, když barák ležel v nějakým přístřešku rok a půl aniž by na něj kdo sáhnul. No ale my jsme to dali. Stálo nás to sil, ale nakonec se povedlo ve spolupráci s místníma. Druhej den se ukázalo, že peruánský pomocníci jaksi opomněli, že když má dům dveře bylo by taky dobrý kdyby šly zavírat. Ale my to spravíme…

8.9.

Dneska se makalo na první budově. Máme střechu. Zítra se bude celej den betonovat, takže zábava. Dostal jsem takovou debilní práci kdy musíte dva armovací dráty spojit k sobě malým drátkem takže drátek utáhnete klestěma kolem dvou drátů. Myslel jsem že s tím šlehnu. Byl jsem frustrovanej. Naštěstí jsem byl vystřídan. Takže armáda kurev a jiných vybraných slov, který čekaly až otevřu pusu, zůstala nevypuštěna. Už asi týden jsem unavenej jako blázen. Ani ne tak fyzicky jako spíš psychicky. Můj plán na rozšíření mého pobytu u All Hands se hroutí, cítím že je třeba mojí tlustou řiť přesunout jinam.

Omlouvam se za pozdni aktualizace, ale posledni misto, ktery melo internet v teto bohem zapomenute visce, je nyni bez internetu. takze tak…

Zaroven se pratelsky pripominam vsem, kteri chteji mit alespon financni podil na skole v Puerta Pulache – coz je misto o kterem ted ctete – prispet muzete zde.