Category Archives: PERU 2017

Článek o All Hands and Hearts vyšel na Travelbible.cz

Na Travelbible.cz vyšel můj článek, který jsem sliboval v rozhovoru pro ZAK TV.
Článek je určený především pro lidi hledající dobrovolnické příležitosti mimo naší krásnou zem (myšleno ČR, ne planetu).

Prosím sdílejte článek na Vašich ctěných fejsbůcích, mailem, případně „per huba“. Prostě to pošlete dál. Ať se informace o All Hands and Hearts šíří rychlostí dolarů přibývajících Cukrbergovi na účtu ve Švajcu.

Vaši přátelé Vám za to jistě poděkují. Protože pracovat s All Hands and Hearts je radost!

 

Reklamy

Přednáška bude, ale bez kouzelníka

Drazí i levní, tímto výkřikem do internetové tmy, vám chcu sdělit, že se 27.2.2018 pokusím o nemožné-odvyprávět 6 měsíců mých zážitků během hodiny a půl na přednášce, kde já budu povídat a vy poslouchat (když přijdete). A pokud vydržíte vy i já v bdělém stavu do konce, můžete mi položit nějaké příjemné dotazy.
Datum jsem snad sdělil dostatečně v předstihu, aby jste se všichni náležitě připravili (přehodili šichty, zrušili večeři u tchyně apod)
Bližší detaily sdělím po mém návratu z Kuby za předpokladu, že se nezabiji rumem, neukouřím doutníky či si smrtelně neporaním kyčle při pokusu o salsu (nemyslím tu omáčku).
Mějte se dobře
Kudrnáč!

All Hands:škola je hotová

Tak jsme tu školu přece dodělali!! Tento článek bude shrnutím posledních událostí.
28.října přesně v den vzniku samostatného Československa jsme předali školu do rukou místních.

Přišli jsme na místo chvíli před zahájením předávací párty. Procházeli jsme obě budovy a obdivovali znovu všecku tu naší práci. Když už jsem měl nakoukáno, opřel jsem se o zábradlí, jen tak přemýšlel a vstřebával vzpomínky z posledních dvou a půl měsíce. Fotili jsme se všichni se všema a radovali se. Byl jsem dojatej. Ale ne zas tak moc, abych měl v očích slzy. Ty přišly až o pár minut pozdějc. Ze starý školy se rozběhly dečka směrem k nám, resp.ke škole. To mi definitivně podrazilo nohy. Nastal čas na brýle s tmavýma sklama. Jak jsem tak pozoroval ostatní, viděl jsem že se nasazujou tmavý brýle čím dál častěji až jsme je měli úplně všichni. No nedivte se, když se proti vám rozběhne armáda malých studentíků a usedají šťastně do lavic, objímají každýho na potkání a prostě se radujou… V rámci pravdy je nutno dodat, že se radovaly menší dečka. Ty starší zas tak veselý nebyly… Hehe.

Pak přišly na řadu proslovy. Ty mě baví , ale ne když musíte stát a pařit se ve 30 stupňových vedrech na slunci. Chápu, že při takovýhle příležitosti chce mluvit každej, ale po hodině už to není tak cool. Po proslovech jsme si připili. Pak nastal nás čas, protože jsme měli tančit místní tanec, kterej už jsme tančili dva měsíce zpátky (já ne protože jsem byl v Techu). Bohužel jsem o tom nevěděl a tak jsem si šel koupit vodu, abych neumřel a zrovna když jsem stál u stánku, tak to začalo. Zase jsemto propas. Sakra! Po tomhle tanci se hrála muzika. Někdo začal tančit, většina z nás čekala na oběd. Místní pro nás připravili nějaký hovězí a bylo to snad nejlepší jídlo, který jsem tu měl.

Po obědě se šlo na základnu. Respektive já jsem šel, protože stání na slunci mě neuvěřitelně vyčerpalo. Chtěl jsem si dáchnout, ale na základně byly i lidi co nás předčasně opustili, aby začali stavět školu v jiným městě a tak jsem radši trávil čas s nima než odjedou… Asi po dvou hodinách pro nás přišli, že máme jít pařit s místníma. Když jsme dorazili na místo nálada na bojišti byla 1A. Místní nám rozdali pivka a tančilo se. Místní jen tak postávali a někteří už byli unavení.
Po zhruba další hodině se začali pakovat lidi z jinýho projektu, protože se museli vrátit na svojí základnu. A tak začalo loučení. Opět jsem se loučil s Benem, Tristanem a dalšíma který jsem měl rád. Musím se pochválit, že jsem se držel statečně a neuronil jsem ani slzu. Bohužel pak se přihnal můj peruánskej kámoš Viktor. Oči měl rudý, valily se mu z nich slzy a začal mi mezi vzlykama děkovat a povídat takový ty věci, který nechcete slyšet když máte na krajíčku. No a tak se stalo, že se zase hráz protrhla. Mám pocit, že ten den jsem probrečel víc než moje dcera za celej život!! Andrei už se na to nemoh dívat a tak jsme po odjezdu našich kolegů vyrazili na základnu.

Večer jsme byli pozvaní na večeři k místním. Proběhlo opět pár proslovů. Dokonce i hostitel nás jedním poctil, bylo to trochu delší pač byl lehce opit, ale jelikož to bylo ve stínu tak se to dalo. Byl jsem sice dojatej, ale totálně vyschlé oční kanálky, takže další pláč se nekonal z mý strany. Po večeři proběhla rozlučková párty. Zase jsem zůstal sám. Při cestě do postele se odehrála taková vtipná věc, že jsem v mý posteli našel ženskou. Chvíli jsem si myslel, že je to jen výplod mojí opilosti, tak jsem do toho těla decentně šťouchnul, no nezdálo se mi to. Dotyčná spala jako dřevo a tak jsem se musel vyškrabat na její postel do patra. Vzhledem ke stavu v jakým jsem byl to byla docela výzva. Ale dal jsem to.

Ráno nastalo velký balení, rozebírání postelí a přesun veškerého majetku All Hands do náklaďáků, který všecko přesouvali lidem na jinej projekt (Yapatera), takže nebyl čas být smuten. Během uklízení ke mně přišla mylejdy, co spala v mý posteli. Strašně se mi omlouvala, ale prý byla opilá tak, že spadla když lezla k sobě na postel a tak radši zůstala na mý posteli. Vědíc, že je to trošku kopýtko, moc jsem se na ní nezlobil a byl jsem rád, že přežila…

No a nastala nejhorší okamžik celýho projektu. Loučení se zbytkem lidí. Na slzy jsem neměl dost vody, takže jsem zase vypadal jako pravej muž a takový přece nebrečí. Rozloučil jsem se se všema. S některýma 3x nebo 4x. Nejvíc mi k srdci přirostla Maud, Remi a Andrei plus hipisacka Cha. Slyšel jsem spousta krásných slov na mojí adresu. Až jsem si chvílema myslel, že mluví o někom jiným… Najednou se zavřeli dveře a auta se rozjeli pryč. Já s pár lidma zůstal abysme uvedli základnu do původního stavu.
Zbytek dne jsem strávil pod stromem, kde jsem 2,5mesice relaxoval každej den. Trávil jsem emoce, kochal se okolím a připomínal si místa, zážitky a situace, který jsem v Puerta Pulache zažil…

This slideshow requires JavaScript.

Narozky u All Hands aneb vše je zalité sluncem

12.10.2017

Občas se tu slaví narozeniny. Pro oslavence se koupí dort, zazpívá se dotyčnýmu hapy brzdej, dort se sní a zase si žijeme svým životem.

Já letošní narozky slavil u All Hands. Dostal jsem dort. Vlastně ne, dva dorty a navíc komplet balík místní čokolády (cca 20 čokolád v balení po 2solech za kus). Na dortu bylo napsáno moje jméno, ale místo Jan tam stálo JHAN (zařizovali to frantíci) a místo mrzkejch 31 mi popřáli k 27.narozkám. Hrozně se mi omlouvali, ale mě nějaký jméno bylo ukradený, stejně tak věk. Proč? Je to jen jméno a číslo. Mnohem víc mě hřálo, že si na mě lidi vzpomněli, postarali se mi o dva dorty a popřáli mi krásný narozky. A co mě hřálo naprosto nejvíc? Že po dlouhý době mám pocit, že dělám to co jsem vždycky chtěl. Něco co má smysl. Co mě naplňuje a na co můžu být hrdej. Navíc mezi lidma, který jsou mi blízký myšlením. Mezi lidma, který mě inspirujou. Mezi lidma, který se navzájem dokážou podržet. Jasně není to tady zalitý sluncem. Máme občas i stinný stránky, ale obecně tu cítím pozitivitu, ochotu a podporu ze všech stran, kterou si dáváme navzájem. Každej dělá co může nebo umí. Možná, že už zním jako vymytej mozek, ale mě se tohle prostředí a fungování prostě líbí. Nemůžu si pomoct.

Po poradě a gratulacích jsem rozdal dorty podělil se s ostatníma. Neuvěřitelně mě blažilo, že můžu dát dort každýmu. A věděl jsem že ostatní by udělali to samý. Ostatně každej oslavenec to tak dělá. Ale mě prostě baví sdílet. Když to teda není nářadí, který potřebuju k práci. To mě trošku prudí. Nicméně dort se snědl, vyfotili jsme se a šlo se ba aukci. Měli jsme totiž další dobročinnou aukci.

IMG_0778

IMG_0773

Opět jí uváděl Tyler. 26ti letej kluk z Tennessee. Aukce tu dělá jen on, páč je vtipnej, pohotovej a hodně uřvanej, což se hodí. Hlavně je to hrozně milej kluk. A furt si ze mě dělá prdel. Jo jak jsem řekl je milej. Hehe. Tentokrát jsem v aukci vyhrál kafe. Nepiju ho, ale je to pro děti, takže jsem zaplatil 25dolarů za kafe. Který ochutnám a nakonec ho stejně rozdám. Nevím proč, asi mi jeblo ale dávat tady je jednodušší než brát. A ten pocit, když někomu uděláte radost jen tím, že dotyčnýmu uděláte čaj, když si děláte pro sebe, to se nedá popsat. Co je na tom super, že z minima lidí bych tady cítil, že by jen brali bez toho aby kdy něco sdíleli. Někdo se dělí míň někdo víc, ale obecně každej něco dá. Poměr sdílečů a vychcánků je tu obrovskej ve prospěch sdílečů.

Zpět k aukci. Opět se tu nabízeli kafe, čaje, různý spešl cukrovinky který tady v okolí neseženete. Hodně tu frčí speciální kořeněný omáčky, kterýma su můžete vylepšit jídlo. Nabízejí se tu služby jako třeba, že někdo připraví večeři pro dva. Mytí nádobí po lidech, který jsou líný. Dokonce se tu týpek nabídl, že někomu během sprchovaní bude zpívat serenády. Masáže. Holky tady nabízely pletení copánků. Já tentokrát nenabídl nic. A přesto jsem se stal součástí. Když došlo na dražení francouzských copánků zved se Mike kluk, co fotí fotky na All Hands facebook, tvoří videoklipy a stará se vůbec o promo pro All Hands Peru. No a že prý zaplatí 75solů, když udělají copánky mě. Pak se začali zvedat další a další lidi a přidávat 10s každej. Nakonec se zvedlo 25lidí, každej že zaplatí 10s plus 75solů od Mikea což bylo 325 solů za můj účes. Je fakt že se mě zeptali zda jsem ochotnej to udělat. Ale řekněte ne, když se zvedne 25lidí a každej chce dát deset solů na děcka jen když si necháte na hlavě udělat pár copánků a tak jsem kývnul. No a od soboty 14.10.vypadám jako gangsta nigga viz. foto.

This slideshow requires JavaScript.

Nakonec se vybralo zase přes 2000solů, což je super!!! Stále jsme ještě trochu v mínusu, jsme mimo rozpočet o cca 2500 dolarů. Čímž chci všechny čtenáře požádat, aby přes mojí dárcovskou stránku přispěli pár švestičkami ze své zahrádky! Nemusíte se bát, protože dávání nebolí. Děkuji z celého srdce!!

Toliko sluníčkový výlet do krajiny zalité sluncem a 40ti stupňovými teplotami.

Mějte se báječně!

All Hands: ponauceni

24.10.2017

Projekt se nám chýlí ke konci. Zítra odjíždí jedna osoba. Je pro mě speciální tím, že jí znám z Huarmey. Naučil jsem se od tohohle člověka celkem dost. Hlavně jsem pochopil jak je lehký odsoudit někoho, koho pořádně neznáte. Možná si vzpomínáte na kluka jménem Blair. Když jsem byl v Huarmey, první dny mě neuvěřitelně sral. Zítra odjíždí a mě je to strašně líto. Je to jeden z nejzvláštnějších a zároveň nejúžasnějších lidí, co jsem poznal. Poučil jsem se, že  ne všecko je takový jak se na první pohled může zdát.

Sbohem Blaire.