Category Archives: Ekvádor 2017

Džungle Cuyabeno III.den aneb já mravenečník

Záverečný díl třídílného konečného seriálu o mé návštěvě v ekvádorské džungli. Pokud nevíte o čem je řeč přečtěte si první a druhý díl.

Ráno bylo stejné jako včerejší jen s tím (zásadaním) rozdílem, že celou noc pršelo a pršelo i celý dopoledne. Což mimo jiné znamenalo, že všecko co jsem měl v batohu zmoklo. Asi se ptáte jak je to možný, když byl batoh pod střechou. Inu v džungle domech nebyly skleněný výplně v oknech, místo toho byla jen síť proti komárům, která mimojiné nezabírala. No a já pod tou sítí měl batoh a skrz tu celou noc pršelo přesně na můj batoh. Takže ke svému vlhkému tričku, které jsem přehodil přes zábradlí v bláhové naději, že uschne i při nadměrné vlhkosti ovzduší, se přidal ručník, kalhoty a další fusky. Nebudu vás napínat neuschlo to ani za dva dny. Naprršelo tolik, že se hladina řeky zvedla cca o 2m. Za jednu noc. V Praze už by se stavěly barikády, volala by se armáda (která když jsou všici zahraničí) a nastal by chaos. V džungli se nestalo nic akorát jsme měli lodě trošku blíž.

Plán pro tento den byl projít se džunglí (překvapivě) a najít nějaký anakondy, hady, opice případně něco co svět ještě neviděl (třeba jitrnici). Cesta z džungle do lodže měla být zcela v naší režii a to tak, že budeme pádlovat. O můj bože, pádlování. Připomnělo mi to moje první a poslední vystoupení na vodě, kde jsem seděl na přední sedaček, tuším že se tomu říká háček a kamarád co kormidloval po mně chtěl, abych mu říkal kde jsou před náma kameny a kam má uhýbat. Vždycky jsem mu říkal pravo místo vlevo a tak jsme narazili do každýho šutru co byl po cestě. Na řece v džungli naštěstí byla hladina vysoko a šutry žádný a tak jsem se na pádlování těšil. Odpoledne se k nám měla přidat další skupina, co přijede po nás. S touhle skupinou se vydáme na černou lagunu, hledat aligátory, anakondy a pak opět vykoupat do bílý laguny – tý co jsme se v ní koupali s Lin.

Byli jsme vyhozeni v džungli, kde nás vítala cedule s délkou trasy a dalšíma informacema. Bylo vidět, že je to poměrně profláklá stezka. Byli jsme přikrytý pláštěnkama, na nohách holiny a tradá vstříc džungli. Co vám budu popisovat zase jsme viděli jen hmyz a malou havět. Jednu pocket monkey a slyšeli jsme paviána. Jeho řev mi jednoho z mých bývalých kolegů, i když kolega by paviána možná přeřval. Po cestě jsme narazili na rovník uprostřed džungle viz. Foto.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já na rovníku. Foto věnovala Lin:)

Jak jsme postupovali začala se zvedat voda a objevovali se místa, který jsme museli překračovat po spadlých stromech, anžto na dně některých potůčků a minilagunek leželo až 2m bahna jak nás Nelson upozornil a prý když do toho spadnete je těžký se z toho dostat. Díky týhle informaci náš poměrně nezáživný výlet dostal nový náboj a já čekal, kdy největší kopyto výpravy (já) spadne do toho bahýnka. No nakonec se nic nestalo. Bohužel jsme došli k jednomu místu, kde byl původně most a nejčkonc se všude kolem rozprostíralo ohromené lesní jezírko, hluboké nad kolena (a holinky). Nelson se zkoušel přebrodit někam, kde byla údajně cesta, ale nevyšlo mu to a tak zavelel k ústupu. Celkem mě zklamalo, že když stál po kolena v tom jezírku, že nepřiplaval kajman a neukousnul mu nohy. To by bylo žůžo. Viděl jsem to jednou ve filmu.

Ustupovali jsme stejnou cestou jako jsme přišli a tak jsme asi ztratili obezřetnost a jedna z členek naší výpravy – Lin – spadla z můstku., rovnou na záda do toho masožravýho bahna. Trošku se vyplašila a začala řvát „help i need somebody…“ přesně jako kdysi beatles. Nelson byl asi tak pět metrů vpředu, dvě kámošky za ním. No a nejblíž Lin jsem byl já. Lin sebou mlela jako o závod a čím víc se hýbala, tím víc se propadala do bahna. Podal jsem jí rychle ruku a snažil se jí vytáhnout ven. Najednou mi podklouzla noha a už jsem byl v bahně jednou nohou taky, ale Lin se trochu uklidnila, přestala sebou tolik mlít a tak se mi ji podařilo trošku povytáhnout. Vypadal jsem jak dědek co tahá řepu, bohužel se mi nepodařilo jí vytáhlnout úplně protože moje noha, co vězela v bahně se něměla o co opřít. To už se přihnala jedna z dalších účastnic zájezdu a pomohla mi vytáhnout Lin zpět na pevninu. Já se nějak zapřel a vytáh jsem se sám. Holina plná bahna asi o tři kila těžší, fusekle durch. Lin se trošku uklidnila, začala nám děkovat za záchranu života (zas tak hrozný to dle mě nebylo) a že prý se střasně lekla a pořád se potápěla, čím víc se snažila dostat ven. Nakonec sáhla do báglu, aby zkontrolovala zda se nic nestalo jejímu fotoaparátu a naštěstí ne bylo to OK a tak jsme mohli pokračovat. Moc krásný dobrodrůžo. Když se Lin uklidnila ještě víc, od srdce se všemu zasmála. Mezitím co jsme si povídali o novým zážitku, Nelson pozoroval koruny stromů, protože slyšel něco jako datla. Začal se ztrácet v džungli. Nelson. A já šel za ním. Ženský to evidentně moc nezajímalo a tak zůstaly na cestě. S Nelsonem jsme strávili asi 10 minut hledáním datla a našli. Nevím proč, ale hledat něco v džungli mě strašně bralo. Člověk se fakt musí snažit vnímat zvuky, směry apod pokud chce něco vidět. Při cestě zpátky mi Nelson ukázal speciální druh mravenců, co prej chutnají jako citron. Myslel jsem si, že si ze mě dělá prdel. No a tak jsem se musel přesvědčit. Nelson povídal, že stačí dát mravence na prst, přiložit ho na jazyk a vnímat citron. Ale znáte to. Čech, všechno nebo nic. Navíc jakmile je huba jen pootevřená mozek už vydává signál sežrat všecko co se do pusy vloží a tak jsem položil na jazyk prvního mravence a jako mravenčník ho prostě sežral. Beztak byl tak drobnej, že by ho moje sliny rozežraly dřív než řeknete Lin. A vskutku ten mravenec chutnal jako citrón. Mám rád citron. Nelson to asi poznal a tak vzal kus listu, mravence na něj a šli jsme zpátky za ženskýma. Nabídli jsme jim mravence, ale nějak se k němu neměly. Kromě Lin. Čína, znáte to. Nakonec celej list plnej mravenců skončil v mých útrobách, protože mravenci mi fakt nějak zachutnali. Jen mi bylo líto, že jsme neměl čaj a med. Mohl to být pěkný čaj o skoropáté.

Jakmile jsme došli k řece, dostali jsme do ruky pádla, naskákali do lodi a jali se pádlovat. Každej asi ví jak vypadá pádlování a tak ho nebudu popisovat. Nicméně byla to naprostá oddychovka. To si ak plujete a jen tak pádlujete, pozorujete okolí, posloucháte ticho. Hlava čistá. Musím přiznat, že mi připadalo, že jsme nažraný jak tašky soudě podle trajektorie naší plavby. Sem, tam. Sem, tam. Nelson povídal, že nám zabere hodinu a půl dojet k lodži, ale kecal. A nebo počítal, že budeme rychlejší. Protože po hodině a půl jsme byli bůhví kde. Ale vyplatilo se to. Navíc jsme po cestě měli možnost pozorovat růžový delfíny. Byli to kluci krásný. Pozorování nám přerušil Nelson ve chvíli, kdy jsme se blížili k břehu, kterej byl přikrytej větvema stromů. Nelson povídal, že jako poplaveme trošku dopředu. V jeho hlase byla znát nervozita. Po chvíli nám řekl, že je to místo, kde často odpočívají kajmani a že by se pod ty stromy nechtěl dostat, zvlášť když sedí nejblíž. No a tak jsme odpádlovali pryč. Po nějaký době se kolem nás prohnala loď a Nelson požádal posádku zda by nás nevzali do vleku. Asi jsme byli pomalý a tak jsme se vezli. Celkem jsem to uvítal, protože jsem začínal mýt hlad. Ve vleku jsme jeli asi 20 minut, dalších 20 minut pádlovali k lodži. Dostali jsme oběd, pauza a po pauze že pojedeme na černou lagunu hledat kajmany a anakondy. Byl jsem vzrušen.

Po jídle se k nám přidali lidi z další skupiny a vyrazili jsme k černý laguně. Strávili jsme cca hodinu hledáním krokodýlů a anakond, bohužel nenarazili jsme na nic a tak jsme se opět jeli vykoupat do bílý laguny a opět podívat na západ slunce. Takže jsem se opět koupal, opět jsem viděl ten supr západ slunce a jeli jsme domů na večeři. Po večeři jsme chvíli kecali s Lin a pak šli spát. Další den nás čekal návrat do civilizace, protože náš výlet skončil. Původně jsme měl naplánováno víc dní, ale nechtěl jsem opakovat to samý jen s jinou skupinou a tak jsem jel taky. Mrzela mě jedna věc. Že jsem nemohl zůstat dýl. Hrozně se mi v džungli líbilo. Lidi příjemný, jídlo super. Zážítky skvělý. Rád bych zůstal jako dobrovolník, ale bylo třeba se vrátit do Čech. Toliko k mým zážitkům v Ekvádoru.

This slideshow requires JavaScript.

Pokud neumřu, ještě něco napíšu. Fotky do tohohle článku věnovala Lin.

 

Reklamy

Džungle Cuyabeno II.den

Pokračování článku o džungli. Pokud jste nečetli předchozí, přečtěte si první část.

Tož jsme se vyspali. Den jako malovanej. Ani jsem si nepamatoval jak jsem usnul. Jen vím, že mě uspaly hlasy džungle. Kvákání žab, tokání tetřeva (džouk), řev opic a podobně. Plán na dnešek byl upéct si vlastní chleba z juky a navštívit šamana. Tak jdeme na to, dokud si ještě vzpomínám.

DSC05444_result

Ráno v džungli

Pokud se mi něco líbilo na džungli, tak plánování. Program každej den začínal v devět. Snídaně v osm. Džus, čaj, omeleta a banán přelitej nějakou extra skořicovou příchutí. Mňam. Toliko k snídani. Po jídle jsme naskákali do lodě a jedeme. Po cca 15ti minutách jsme dorazili k cestě do džungle a tradá směrem k místní komunitě, kde už na nás čekali až si teda jako budeme dělat ten vlastní chleba. Cesta džunglí trvala cca hodinu. Během cesty jsme viděli pár malých opic, slyšeli ptáky a jako vždy měli možnost fotit mraky pavouků, brouků a jiný havěti. Nejvíc mě zaujal mravenec, kterej byl asi 2cm velkej a Nelson (průvodce) nám povídal, že tu existuje ještě jeden-větší druh, kterej když vás kousne, tak máte minimálně na den vystaráno. Horečky, pocení a vůbec prostě pohodovej den. Myslel jsem si, že vlezu do džungle a kam se hnu uvidím opice, hady a jinou havěť. Bohužel se ukázalo, že tahle představa byla mylná a pokud už jsme něco viděli, nebylo možný to ani vyfotit, anžto zvířata jsou stydlíni. No a tak jsem se rozhod, že si zapamatuju aspoň názvy zvířat a pak si je najdu na googlu. Bohužel krom „pocket monkey“, což je malá „kapesní“ opice, jsem si nezapamatoval vůbec nic. Snad jedině lijánu, na který jsem se houpal. Visel jsem za ruce. Ne pod krkem.

This slideshow requires JavaScript.

No ale konec rozjímaní. Dorazili jsme na místo, kde jsme měli péct vlastní chleba. Byla to taková chýše, před kterou viselo pár hamaků na odpočinek. Nelson zavelel, že máme čas 15minut a pak se vrheneme na chleba. Přivítala nás místní žena. Moc se nesmála a moc hovorná taky nebyla. Ale divte se, když se živí jako „opička“ pro gringos. Než jsme stihli usnout, už nás hnali do práce. Jak ironický, že si platíte za to, abyste si vařili oběd a ještě se na to těšíte. Pfff. Ona místní žena ze skanzenu přišla s mačetou, vzhledem k výrazu v její tváři jsem myslel, že nás rozčtvrtí, ale nestalo se. Vrátili jsme se kousek k ceste odkud jsme přišli a že prý musíme nejdřív sehnat juku. Koukali jsme kolem sebe a neviděli jsme nic. Představoval jsem si to jako plantáž ale kolem nebylo nic. Snad něco co trošku připomínalo břízu. A najednou švuňk. Mačeta prosvištěla kolem a podťala jeden z blízkých stromků. Prý je to juka a je třeba jí vytáhnout. Všici se koukali na mě. Nevím proč, ale měl jsem hlad a tak jsem začal ten nebohej strom tahat ven. Podařilo se, ale trochu jsem se zapotil. Což ovšem není nic zvláštního v džungli. Tam vstanete, oblíknete si ponožku a už jste zpocený. Vytáh jsem ten nebohej stromek a hle vespod viselo něco co vypadalo jako přerostlej křen. Žena ze skanzenu – nazvěme jí třeba Rybana-sebrala juku, rozřízla slupku a podávala nám ten výtvor, abychom juku jako odloupali. Jelikož jsme stromek vytáhli ze země dalo se čekat, že se zamažete od země. Byla hlína pozorovat některý jedince jak berou juku do dvou prstů, aby se nezamazali. Když Rybana odsekala všecku juku od stromu, přeťala nebohý stromek vedví a jednu z půlek strčila zpátky do země. Nelson povídal, že za 6 měsíců z toho bude zase další strom. To se mi moc líbilo. Žádný házení na hromadu a pálení, ale jednoduše vrátit strom zpět do oběhu k užitku. Přesně jako v přírodě. S taškou juky jsme se vydali do chýše.

This slideshow requires JavaScript.

V chýši Rybana rozdělala oheň a dala na něj obrovskou pánev. V lavoru očišťovala juku od zbytků hlíny. Chvíli jsem na ní čuměl, ale pak jsem si řek, že jí pomůžu (když už jsem si za to zaplatil). Očištoval jsem kartáčem ten kořen, Rybana krájela na čtvrtky a pak jsme všichni svorně začali strouhat juku na struhadle. Struhadlo byl vlastně kus plechovýho plátu s vyvrtanýma dírama. Nic složitýho. Ale byla to parádní práce. Potil jsem se jako dveře od chlíva a asi dvakrát jsem se přistih jak kapky z mýho čela padly přímo do tý naší juky. No začal jsem si na to dávat pozor, aby si někdo nestěžoval, že se potím do jídla. V EU by mě za to asi z kuchyně vyhodili a už bych si jako kuchař neškrt ani v KFC. Nevadí, beztak jsem jako kuchař mizernej. Bohužel když jsem si na struhadle škrábnul prst a tekla mi z něj krev přímo do jídla, už to zamaskovat nešlo a tak jsem se dobrovolně odloučil než krev uschne. Po strouhání se opět vrátila Rybana s něčím co byly spletený listy od palmy. Nelson nám vysvětlil, že teď budeme „odštavňovat“. Rybana nacpala juku do „lisu“ z listů. Pověsila na zeď a jala se lisovat. Lavor pod lisem byl za chvíli plnej vody. Lis byl sundán, suchá skoromouka vyndaná a náš poslední úkol byl výsledek dostat přes sýto, což jsme provedli. Během chvíle bylo hotovo. Zbytek byl na Rybaně. Do skořápky od ořechu vzala výslednou mouku, nasypala na pánev, rozprostřela do placky a čekalo se. Nepotřebovala olej nic. Prostě to plácla na pánev a hotovo. Po chvíli se placka otočila, aby se umožnilo i druhý straně opálit se do zlatova. Během pěti minut byl „chleba“ hotovej. Víc než chleba mi to připomínalo tortilu jakou si koupíte v KFC, ale jak se ukázalo už v Peru ne všici mají chleba jako Češi. Tenhleten juka chléb chutnal zvláštně. Trošku nasládle a to bylo to tak všecko. Strašne rád bych se rozplýval jak to bylo báječný a že jsem nic lepšího nejed, ale lhal bych. Naštěstí Nelson měl konzervu s tuňákem a zeleninovej salát, což dodalo juka chlebu pořádnou chuť. Zapili jsme to jak jinak coca colou. Rybaně jsme dali 4 dolary za její vystoupení a naskákali do hamaků, kde na nás čekali děcka z místní komunity, aby nám prodali nějaké své drahé cetky. Mimochodem 4 dolary stál náramek a 5 náhrdelník. Byly to pěkný výrobky, přírodní, třeba i se zubama zvířat, ale děcka jaksi zapomněli, že gringos mají ruce tlustější než je stehno slepice, takže jsme na sebe skoro nic nenarvali. Jedinej kdo utratil peníz byla Lin a to ještě nechtěně. Při prohlížení výrobků omylem polila jeden náramek a já jí ze srandy řek, že si ho bude muset koupit. Bohužel jsem si neuvědomil, že Číňani když něco takovýho slyší, tak to asi berou jako rozkaz a tak milá Lin šla a náramek koupila, i když jsem jí řikal, že jsem si dělal srandu. No nevadí. Nejvíc směšný bylo, že prodavači byly petiletý holčičky a peníze odnesly klukovi, kterýmu mohly být tak čtyři, ale už od pohledu vypadal jako místní guru Jára. Jakmile děcka pochopila, že z nás víc než pár kapek koly nekápne, sbalila si krám a odešla. My jsme dostali hoďku pauzu na trávení a tak jsme konečne mohli chrápnout.

This slideshow requires JavaScript.

PO pauze jsme se vydali směrem k lodi, vzali jsme to přes vesnici místní komunity. Krom slepic, pár lidí a malý školy tu nebylo nic moc. Vlastně ano zapomněl jsem. Fotbalový hřiště tam bylo. Nelson nám povídal, že z juky se dělá i drink a že jestli chceme. S nadšením jsem přikývnul a tak Nelson odběh do místního baráku a přines misku s tím nápojem. Vonělo to zvláštně a chutnalo to ještě hůř. Přirovnal bych to k droždí rozpuštěnýmu ve vodě s kapkou citrónu. Miska byla velká a jak známo v jižní americe musíte dary přijmout jinak se to prý bere jako urážka-říkal Nelson a tak jsme pili až se nám huby křivily, ale bylo toho moc. Nelson nás zachránil a vypil ten fujtajbl skoro celej. Na cestě k lodi jsme ještě potkali Rybanu, tentokrát převlečenou do civilního oblečení. Obličej měla stejnej. Naše dopolední dobrodružství skočilo tím, že jsme naskákali do lodě. Seděl na ní nějakej místňák a že nám pomůže odrazit loď od břehu. Byl opilej. Div nám nespad do lodě. Než jsme odpluli, Vinetou si odpotácel k jiný lodi, chtěl si na ní sednout a jakmile dosed, převrátil se do lodi a už jsme ho neviděli. Tajně jsem doufal, že přijde Old shatterhand a řekne „není mrtvý jenom spí“. Nestalo se.

Šaman

Po několika minutách jízdy na člunu jsme dorazili k další vesnici. Čekal na nás šaman. Nebo aspoň o něm tvrdili, že je to šaman. Nikdy nevíte zda ten člověk je opravdickej šaman nebo je to jen kašpárek v kostýmu. Ale nebuďme pesimisti byl to šaman-mluvil divnou řečí a máchal kolem nás divným klacíkem. Povídal nám něco o svojí „práci“, pak se ptal nás na to odkud jsme, jak se jmenujeme. Když jsem mu řekl, že jsem z ČR odpověděl, že tu měl nějakou češku, kterou vyléčil a ona mu před dvěma dny přišla poděkovat. Už si nepamatuju jméno. Možná Karolína a nebo to taky mohla být Magda. Těžko říct. Pak na nás provedl jakejsi rituál a dal nám ochutnat Ayauascu, což je drink z nějaký kytky. Poměrně dost lidí jezdí do těhle končin, právě kvůli tomuhle rituálu a nebojí se vysolit někdy i dost nehorázný prachy. Na nás samozřejmě byla provedena pouze ukázka asi nějaký dvě minuty. A toho driáku jsme taky moc neměli-jen tak smočit prst a ochutnat. Vtipný bylo, že šaman měl tenhle nápoj z Ayausacy ve flašce od Coca Coly. No nevadí, bylo to zajímavý a mám i fotku se šamanem. Trošku jsem se bál zeptat zda je slušný se s ním fotit, když je to šaman, ale nabídnul nám to sám a tak jsme se nedali přemlouvat. Moje čínská kámoška Lin byla zklamaná, protože jí zajímal hlavně ten rituál Ayauasca a mermomocí to chtěla udělat ideálně ten samej den. Jenže tenhle rituál není jen tak něco na to se musíte pořádně připravit a ne jako když jdete do Alzy pro novej mobil. Taky mě tenhle rituál zajímal, ale přešlo to ve chvíli kdy jsem zjistil, že lidi během rituálu můžou zvracet, je jim blbě a mají halušky. A taky některým prý může jebnout. I když si myslím, že v tomhle světě plným psychopatů ať už v politice nebo kdekoli jinde, by bylo lepší být taky magor, přesto nemám chuť se tímhle směrem vydat. No takže to by bylo k šamanovi. Závěrem jsme zaplatili deset babek za tohle magický setkání a to bylo vše. Vlastně ne nebylo. Viděl jsem jeho ptáka. Byl velkej a barevnej a šaman ho měl jako domácího mazlíčka. A šaman byl tý dobroty a nechal nás ho vyfotit. Byl to prostě karakter. Jo a ještě jedna věc na dveřích od kadibudky jsem viděl nápis „Bůh je láska“. Hrozně mě to vzalo. Cestou od šamana jsme se ještě stavěli u obrovskýho stromu viz. foto. Jen pro představu to velký vedle mě jsou jen kořeny. Potom hurá na večeři.

This slideshow requires JavaScript.

Cesta byla dlouhá a byla tma. Ideální čas na hledání krokodýlů. A tak jsme hledali. Já samozřejmě viděl prd a už jsme se loučili s vidinou kajmana, ale najednou Nelson vykřiknul: „Kajman“ a já pořád nic neviděl. A tak jsme jeli blíž. Co vám budu povídat, když jsem byl jedinej, kdo ho pořád neviděl, měl jsem stochutí skočit do řeky a doplavat si k němu, ale nakonec zvítězil pud sebezáchovy a já se šel radši podívat na příď člunu. Nakonec jsem ho uviděl i já. Byl tak dva metry dlouhej a zhruba metr od nás. Byl jsem zralej na výměnu trenýrek, ale zároveň jsem ho chtěl vidět blíž. Do toho všeho Lin neustále dotírala, že nic nevidí. Vzal jsem Nelsonovi baterku, skoro jsem mu jí vytrh. Nelson se začal přibližovat ke kajmanovi a já ho ozařoval, aby i Lin viděla. Nakonec jsme ho viděli opravdu všichni. Bylo super pozorovat takový hovado, metr od vás. Mozek mi sice posílal záběry z různejch hororů, že jakmile se mi díváme na jednoho kajmana, nepozorovaně připluje aligátor a sežere nás i s lodí. Ale co touha vidět kajmana jinak než za sklem v ZOO byla silnější. Adrenalin jako blázen. Ale byl jsem šťastnej jako blecha, ehm pro džungli se asi hodí spíš jako šváb ne? Nakonec kajman už nemohl vydržet jak mu furt svítím do ksichtu a odplaval. My jsme to zabalili hned po něm. Do připlutí do lodge už jsme žádnýho neviděli. Ale mě to bylo fuk. Stačil mi jeden. „Óóóó maj gád“ jak říkají amíci.

Při večeři se jeden z majitelů lodge zmínil, že půjde večer do džungle a kdo chce jít s ním. No šel jsem jen já a druhej majitel lodge. Prakticky jsme viděli zase jen pavouky a před očima se mi proletěl asi tak 5ti centimetrovej šváb. Podělal jsem se z leknutí. Málem. Málem jsem se podělal, ne že jsem se málem leknul. Jinak jsme neviděli nic. Nicméně zvuky a tma všude kolem to bylo něco, přál bych to každýmu. Nakonec se od nás odpojil jeden člen a já zůstal v džungli sám s majitelem. Přelezli jsme nějakej potůček a došli k obrovský kládě. Tam jsme si sedli, týpek zhasnul lampu a asi deset minut jsme poslouchali jen zvuky z džungle. Kousek za náma tekla řeka a bylo slyšet jak v ní něco plave. Fantazie mi tam dokreslila obrovskýho aligátora. Byl jsem na vrcholu blaha. Po cestě zpátky týpek spadnul do toho potůčku. Nevím proč, ale děsně se tomu smál. Asi mu jeblo. Když jsme se vrátili do kempu všici už spali. Majitel mi ještě ukázal tarantuli, která se objevuje každou noc na stejným místě. Vyfotil jsem si tu zvířenu a odebral se spát.

This slideshow requires JavaScript.

Náročnej, ale úžasnej den.

Džungle Cuyabeno I. + foto

Slíbený článek o mém pobytu v džungli. Plus nějaký fotky. Dokázal jsem překonat lenost. Huráá. Tři dny slavte a dvě noci se radujte.

Od kolegyně z All Hands jsem dostal pár tipů kam se podívat v Ekvádoru. Mimojiné mezi návrhama byla i džungle. No když už jsem se na ní vykašlal v Peru (džungli nikoliv kolegyni), musím se do ní podívat aspoň v Ekvádoru. Vzhledem k tomu, že jde o džungli a já se tak nějak vždycky ztrácím, i když mám jít jen rovně podle cedulí, rozhod jsem se koupit si balíček s jídlem, ubytováním, průvodcem a programem alá tu máte prachy a bavte mě. Předpokladal jsem totiž, že s průvodcem uvidím víc, páč existuje drobná pravděpodobnost, že se vyzná v džungli víc než já. Poslední důvod ke koupi balíčku bylo to, že jsem aspoň jednou v životě chtěl okusit pocity, který zažívá průměrný americký turista při All inclusive pobytu. Toliko k důvodům. Obejdnal jsem balíček na pět dní a vydal se směrem k Lago Agrio, kde nás měli vyzvednout. A vyzvedli.

Ve skupině jsme byli celkem čtyři. Dvě kamarádky (svoje, ne moje). Jedna z Holandska, druhá ze Švýcarska. Číňanka kupodivu z Číny a jeden nazdárek z Čech (já). Z Lago Agrio, kde bylo vyzvednutí jsme jeli soukromým autem k dalšímu místu setkání. Nemoh jsem celou noc usnout a tak jsem vypadal trochu zmuchlaně, ale pak došlo k uvědomění hlavního hrdiny. „Kamaráde ty jedeš do džungle. Ani nevíš jaký máš štěstí.“ Musel jsem se začít smát. Očička se mi zase rozzářila, huba roztáhla a nešla zavřít. Po dlouhý době jsem dostal křeč do ksichtu z důvodu, že jsem se asi půl hodiny v kuse usmíval jak na perníku. Byl jsem vzrušenej z toho kam jedu (ne tak vzrušenej jak si myslíte, čuňata). Jedinej kdo sdílel moje nadšení byla Číňanka Lin. Druhá dvě děvčata byla lehce omráčená, protože strávila na cestě busem cca 16h. Takže se dalo pochopit, že úplně nezáří. Cesta nám jinak příjemně ubíhala. Jednu dobu pršelo a to jakože dost. Chvíli jsem měl depresi, ale pak mi došlo, že jsem to mohl čekat, když jedu do deštnýho pralesa. Po dvou hodinách jízdy (zadek mě bolí ještě teď) jsme dorazili na místo, kde nás čekal průvodce Nelson a lehkej oběd. K obědu byla coca cola (co jinýho asi tak gringos pijou že) a těstoviny s tuňákem. Oběd stál za to. Pochutnal jsem si. Možná to bylo protože jsem měl za poslední den jen kuřecí špíz, banány a dvě piva… Jedna z děvčat se tak nějak ofrňovala nad tuňákem. Že prej jí nechutná a tak snědla jen těstoviny kolem a zbytek nechala. O můj bože. Chvilka oddechu a že pojedeme do kempu a cesta trvá 2h na lodi. Paráda. Člun. Opět jsem se musel smát. Tolik zážitků za jeden den. Happy!!! Než jsme se nahrnuli do člunu, začalo pršet. Byly nám rozdány pláštěnky a hurá na vodu…

DSC04986_result

Obrázek kmenů, který v Cuyabenu žijí

DSC05009_result

Tropickej deštík

DSC05055_result

Nezvanej stopař

DSC05059_result

Cesta po řece

Aby džungle dělala čest svýmu jménu, pršelo skoro celou cestu. Takže z projížďky nebylo nic moc. Ale přece jen se mi podařilo něco vyfotit. Viděli jsme spousta ptáků a pár opic. Nejvíc mě zaujal pták jménem „Smradlavej krocan“.

DSC05153_result

Smradlavej krocan

Nevím jestli smrděl, ale líbilo se mi to jméno. Po cestě jsme taky narazili na ptáka, kterej vydával zvuk jako když vaříte vodu v rychlovarný konvici, tak pěkně si bublal. Nutno podotknout, že ze začátku jsem byl lehce frustrovanej, protože průvodce vždycky něco viděl, ukazoval nám směr, kterým se máme dívat a…. A prd. Viděl jsem lejno. Bylo těžký najít malou černou tečku, hýbající se v koruně stromu, kterej je deset metrů od vás a koruna je dalších 10m vysoko. Měl jsem sto chutí vrátit se do Čech, najít si rychle nějakýho očaře a jentak z plezíru mu vynadat, že za všecko může on. Ten by asi čuměl. Nakonec jsem ale přece jen něco viděl. A musím přiznat, že jsem byl rád za našeho průvodce Nelsona, protože měl trénovaný oko. Po cca třech hodinách jsme dorazili do naší lodže. Po cestě jich bylo asi dalších 10. Byl jsem ohromen. Nebudu vám nic popisovat koukněte na fotky.

DSC05188_result

Ubytování uprostřed džungle

DSC05192_result

Pokojíček pro mě a Lin

Po hodinový pauze jsme se vydali lodí k laguně. Plán byl následující pozorovat růžový delfíny, zaplavat si s nima v laguně, podívat se na západ slunce a nakonec se vydat na procházku noční džunglí a kouknout se po nějakých nočních tvorech. Počasí se umoudřilo a tak jsme se cestou k laguně mohli kochat krajinkama. Viděli jsme několik ptáků a malých opic. Ovšem byly tak daleko, že nemělo cenu se pokoušet o nějaký fotky. Měl jsem radost, že jsem je viděl aspoň okem. Ale stálo mě to strašně nervů, vám povím. Takový netrénovaný oko se musí hodně snažit, když chce uprostřed hustý, zelený koruny stromů pozorovat něco co vypadá jako myš (ale je to dle doslovného překladu „kapesní opice“). Občas jsem nakouknul i do dalekohledu. Ale než jsem se stačil zorientovat, bod zájmu uprchnul. No ale stalo se co jsem nečekal. Zamiloval jsem se. Bezhlavě. Do zvířete. Viděli jsme lenochoda. Bože nikdy jsem netušil jak můžu mít tolik společnýho se zvířetem. Sledovali jsme toho kluka ušatýho asi deset minut. Za tu dobu popošel metr a snědl celkem TŘI listy. Ano čtete dobře tři listy. Jsem ohromen dokonalou leností tohohle tvora. Konečně jsem našel spřízněnou duši. Navíc když jsem viděl bezstarostnost v jeho obličeji, mé srdce zaplesalo radostí. Kdybych nebyl línej, nechám si obrázek lenochoda vytetovat na můj kuřecí hrudník. No ale konec rozplývání. Jedeme dál.

DSC05226

Toto je lenochod. Seznamte se!

Dorazili jsme k laguně. Všude kolem nás byly čluny s dalšíma“gringos“.
Mezitím co si někteří užívali cachtáním v laguně, ostatní odpočívali nebo čekali na západ slunce. Očekával jsem že voda bude jako led, ale tipnul bych že měla tak třicet stupňů. Zaparkovali jsme naší bárku a že se můžeme taky vycachtat. Lin, moje super nadšená čínská kamarádka, byla ve vodě první. Dvě kamarádky, že prý nepůjdou. Taky jsem si říkal, že je to obyčejná koupačka, ale nakonec mi došlo, kolik lidí se za svůj život koupalo v laguně uprostřed džungle? Tohle mě definitivně přesvědčilo k vysvlečení (do trenek) a skoku do vody. Byla to paráda. Voda ideální, teplota vzduchu ideální, vlhkost akorát. Západ slunce se blížil. Byl jsem zase tak nějak neuvěřitelně šťastnej. Ten pocit, že můžete zničit trošku tý přírody tím, že smočíte svý smradlavý hnáty v laguně, je k nezaplacení. Bohužel pak ale nemůžete očekávat, že přípravou delfíni, který taky nepřiplavali. Ale nevadí.

Po vratkém výstupu na loď jsme čekali na západ slunce. Od tý doby mám okno, hlava se mi nadšením přehřála a já jen vnímal západ slunce v džungli. A dělal fotky… Tuny fotek… No posuďte sami-nejeblo by vám z tý nádhery?

DSC05341_result

Kdo by z tohodle nebyl celej hyn.

Když slunce zapadlo, jeli jsme na noční prohlídku džungle. Lodivod nám zastavil u místa, který v minulosti sloužilo jako výzkumná stanice univerzity v Quitu. Byly tu rozpadlý domy, prorostlý vegetací, která si našla cestu skrz neudržovaný stěny a prohnilou podlahu. Dřív ti bylo prý spousta kajmanů, jaguárů a anakond, ale místní komunity si s těmahle zvířatama poradily (rozuměj skoro je vyhubily), takže už toho moc není. Nicméně i přesto jsem měl trošku naděláno v kalhotách. Zvuky džungle byly strašidelný a magický zároveň. Bylo slyšet ptáky, žáby a opice. Dokonce jsme slyšeli i paviána (průvodce Nelson, říkal že to byl pavián). Bohužel nejsme americká osvobozenecká armáda s noktovizorama šířící demokracii, tak jsme viděli jen zvířata na dosvit baterky. Spoustu pavouků, brouků a jiný drobný havěti bylo hodně. Jinak nic. Ale ty zvuky džungle byly bezva.

DSC05408

Spider(man)

DSC05404

? Kudlanka. Asi

Návrat na základnu. Moc dobrá večeře a šlo se spát. Už jsem se pokládal a v tom se ozval jekot. Nebyl to ale typickej jekot jakože vás někdo vraždí a tak jsem si dal načas než jsem vylez z postele (inspirace lenochodem se nezapře). Když jsem vylez ven ukázalo se, že ty dvě kamarádky byly poctěny návštěvou početné rodiny švábů a trošku se vylekaly, páč jich bylo kolem třiceti. Byly přestěhovány do jiného domečku. Holky, ne šváby. Bohužel i v jiném domečku měla děvčata návštěvníky-hada na stropě v koupelně. Jekot se tentokrát nekonal. Had byl krásnej, ale nic moc velkýho takže jsme si ho prohlídli a s pokrčením ramen šli spát. Po cestě jsme si s Lin povídali jak je krásný, že máme v pokoji jen jednoho švába… To byl první den.

V příštím díle se dočtete o mě. O šamanovi. A o tom jak se dělával chleba z juky.

Fotky: NP Cajas a Cuenca

Jak jsem slíbil, dopňuju ještě pár bílých míst z Ekvádoru. Tentokrát NP Cajas a Cuenca.

V Cuence jsem se tentokrát ubytoval v jiným hostelu. Starej barák, kousek od centra. Podlahy vrzaly, dveře skřípaly ale ten hostel byl boží. Navíc ho vede Ekvádorec, kterej má za přítelkyni Češku. Chvíli při snídani jsem se s ní bavil, zjistil jsem že v hostelu mají první výtah, kterej byl v Cuence zprovozněn. Hostel byl parádní. Až na pomalej net, když v hostelu bylo hodně lidí. Teplá voda a vůbec hotel měl atmosféru. A nebyl drahej cca 9dolarů se snídaní.

Chvíli jsem se coural po Cuence, našel jsem výbornou pekárnu, kde měli výborný pečivo plněný skořicí a pak taky „koblihy“ s vanilkou, sypaný kokosem… Oj to jsem si pojídal. Vyrazil jsem na místní trh. A taky podél řeky. Je super když máte řeku uprostřed města a kolem ní se můžete válet skoro jak prase v žitě.

Další den jsem vyrazil s francouzským párem do Cajasu. Resp.potkali jsme se na nádraží a pak teprve zjistili, že bydlíme ve stejným hotelu. Měl jsem naplánováno několik tras, ale vzhledem k nešťastný souhře náhod-byl jsem línej vstát a autobusy nejezdily tak často jak jsem si myslel, dorazili jsme do Cajasu kolem 11. Národní park má „otvíračku“ do 16.30. U správy parku jsme se zaregistrovali (vhodný pokud se ztrácíte jako já), dáma nám představila park, řekla že jsou zde značený trasy a je jich celkem 8. Pak nám řekla, že vzhledem k našemu příjezdu budeme mít čas akorát na špacír kolem Laguny Toreadora spojenou s trasou Garcia Moreno. V NP Cajas je přes 200 jezer, jezírek a loužiček, takže je na co koukat. Celkem trasa zabrala oproti avizovaným čtyřem hodinám, hodiny pouze necelé tři a bylo vystaráno. A to jsme prosím měli pauzu na svačinu a několik desítek pauz na focení. Několik fotek níže. NP Cajas je nádhernej.
Hory, jezera, les. Potoky. Všecko na co si vzpomenete. Plno jednodenních treků a taky pár vícedenních. Bohužel jsem se nemohl zdržet déle a tak jsem absolvoval jen výše zmíněnou procházku zeleným Cajasem. Příští článek bude o mém pobytu v džungli. Bububu.

Fotky Cajas

Fotky z Cuency

Článek o prvním pobytu v Cuence

Zdroj vlajky: http://www.statnivlajky.cz/ekvador

Guayaquil

7.11.2017

Ráno jsme se vydali do toho zpropadenýho města. Byl jsem rozčarován, ale to mě přešlo, když jsme cestou jeli přes národní park Cajas. Och maj faking gód jak říkají amici. To vám bylo něco tak nádhernýno. Kopečky kam se člověk podíval. Nádherný krajinky, spousta jezer. Byl jsem vzrušen možná víc než, když jsem byl připraven o věneček. Nemoh jsem se dočkat až se vrátím do Cuency po tý podělaný fiestě a vyrazím do Cajasu. Po cestě dál byly taky vidět plantáže s kakaem. A to bylo všecko.

Celý příspěvek

Jsem v Ekvádoru. Konečně!

Předem sorry za úpravu. Posílal jsem tenhle příspěvek z mobilu a tak si jistě představíte jakej očistec to byl😄
Tak se to stalo. Po pěti měsících jsem se ocit mimo Peru. Hned na hranicích jsem se radoval a zároveň byl nešťastnej. Radost jsem měl z toho, že na hranicích nebyla kontrola pásů a ja nemusel platit pokutu za překročení víza. Důvodem mýho smutku bylo to, že budu muset navštívit imigrační, abych neměl průšvih jindy. Nakonec se to po pár hodinách jízdy vyřešilo samo, když nás vyhodili na celnici. Zaplatil jsem asi 90solů za překročení víza, ale dostal jsem pobyt na 90dní resp.jsem si o něj řekl. A taky tadaaaa jsem na hranici zcela náhodně potkal Cha. Měl jsem radost jako blázen!!!Cha jela jiným busem a tak jsme si akorát vyměnili čísla na whatsapp a že se sejdeme v Cuence.
Další co mě překvapilo byla neuvěřitelná čistota podél silnic. Obrovskej rozdíl oproti Peru. Navíc všude zeleň, což na mě po 2,5 měsících v prachu působilo až magicky. Pocítil jsem blaho a radost z toho, že zažiju zase něco novýho. No dobře samozřejmě jsem měl i trochu  strach anžto po delší době na jednom místě, kde se nemusíte o nic starat (krom čokolády) jsem trošku zlenivěl. Ale nevadí, nějak se to podá. Od Bena jsem měl tip na hostel a tak nic nebránilo tomu, abych byl vysmátej.
V Cuence jsem byl kolem šestý. Celou dobu jsem nespal a tak jsem se těšil na hostel a postel. Už když jsem přijížděl do Cuency, byl jsem lehce ustříklej. To město je nádherný. Úžasný a překrásný. Oh my god, jak by řekli Američani. Na nádraží jsem byl trochu zmaten, což nebyla chyba nádraží. Jsem prostě zmatenej pořád. Sháněl jsem se po autobusech. Když už jsem byl zoufalej (cca po 5ti vteřinách) šel jsem za místní ochrankou, ukazujíc mu adresu hostelu a lámanou španělštinou vysvětlujíc, že jako jakým busem se tam dostat. Starší pán z ochrnanky na mě anglicky spustil do čeho mám nastoupit a kolik zaplatím za bus. Byl jsem ohromen. V Peru, když jsem se kohokoliv pokoušel na něco zeptat anglicky, i když to bylo třeba v centru Cusca, moc jsem se nechytal. A tady. O můj bože, celej jsem se tetelil radostí. Když navíc pán z ochranky s povzdechem zmínil jak ho štvou Číňani (ukazoval na zmatenej čínskej pár o metr dál), protože někam jedou, neznají místní jazyk, nemají pořádnej telefon a neumí ani anglicky, byl jsem na vrcholu blaha!!! Když jsem spadnul z obláčku úžasu, vydal jsem se na bus.
Autobus přijel zanedlouho. Nasoukal jsem se nemotorně do autobusu. Mám dva bágly, dvě ruce a teď musím nést dva batohy, vyndavat peněženku, platit, sedat si, v další ruce telefon, abych se neztratil. No musel bych být minimálně chobotnice. Navíc autobusy moc nečekají a jakmile poslední nastupující ma jednu nohu v autobuse a druhou ve vzduchu, autobus se rozjíždí. Nikdy na to nejsem přípravenej a tak většinou padám na ostatní cestující, což se stalo i teď. Navíc v přecpaným MHD s velkým báglem. No je to výzva jak při výstupu, tak při nástupu. Vstupný se platí u řidiče a to 25centů. Měl jsem jen dolar a tak jsem to řekl řidiči. Něco odpověděl španělsky, ale prachy mi nedal. Čert to vem, řekl jsem si a jelo se. Na další zastávce dalším cestujícím něco řekl a všici mi začali dávat peníze. Připadal jsem si jak somrák, ale pak mi došlo, že mi vlastně vracejí peníze za můj dolar místo, aby peníze hodili do kasičky.
Po 10ti minutách jsem byl na místě.

Hostel byl dalších pět minut. Po příchodu se ukázalo, že je plno. Byl tam se mnou ještě jeden kluk z Číny. Stejně jako já neměl rezervaci, ale to mu nebránilo neustále se dohadovat o tom, že by měli mít nějaký volný místo, i když mu recepční říkal že opravdu žádný nemají…No nakonec se sebral a odešel, Číňan ne recepční. Já připojiv se na wifi hostelu, hledajíc náhradu jsem seděl opodál. Číňan (bohužel jsem zapomněl jméno) se mě přeptal zda půjdu s ním, že našel něco kde je volno a je to kousek. A tak jsem poděkoval a šel s ním. Po příchodu na místo se ukázalo, že mají volno jen jednu noc. Zbytek je v rezervovaný až do konce týdne kvůli nějaký fiestě. Snad den nezávislosti Cuency či dokonce Ekvádoru. Kurva (to jsem si pomysel). Byl jsem rozčarován, páč jsem chtěl dáchnout tak dva dny a pak se vydat do Cajas národního parku poblíž Cuency. Kurva (to jsem si pomyslel znova). Napsal jsem Cha aby věděla jenže než jí to přišlo, už stála na recepci a přemlouvala recepčního aby ji udělal slevu na ubytko. Všecko jsem jí teda vysvětlil a dohodli jsme se že hodíme sprchu(každej zvlášť) a vyrazíme zkusit štěstí do města. A nasnídat se. Hodili jsme sprchu (všimněte si, že nepoužívám zastaralý výraz osprchovat se a to schválně aby mi rozuměla i mladá generace) a vyrazili do města.

Na každým kroku pekárna. Město zrovna stávalo a tak všecko vonělo a bylo teplý (pečivo). Koupil jsem asi tunu sladkého pečiva (já na tom úplně ulítávám), pak jsme šli na trh a shánět ubytko. Po půl dni běhaní, vyptávání jsme nenašli nic. A že jsme se ptali i na takových místech jako je kostel. Já starej pseudosatanista a nepohrd bych kostelem. Holt stárnu, mozek měkne. Zkoušeli jsme i couchsurfingy, homestaye, fejsbůky a nic. Dokonce jsem psal i Chrisovi zda by nenapsal svý kubánský kamarádce, která tu žije. Napsal jí, ale neozvala se, takže nic. Co teď? Cha se rozhodla, že pojede směr pláž poblíž města Guayaquil, já pořád koketoval s myšlenkou vzít stan a rozložit ho v Cajasu. No ale jelikož jsem byl neodpočatej, podrážděnej, unavenej a navíc jsem věděl prd kam v Cajasu jít, rozhod jsem se, že prostě pojedu s Cha směrem Guayaquil. Abyste věděli proč se mi tam moc nechtělo -je to dvoumilionový město tzn.větší než má oblíbená Praha (sarkasmus) no a já nesnáším přecpaný města. No ale co. Potřeboval jsem se vychrápat a nakonec bylo jedno kde, hlavně když tam bude postel. Zabookoval jsem teda nejlevnější a nejlíp hodnocenej hostel na bůkingu a jal se hledat jak se tam dostat z autobusaku.
Když byl hrubej plán (přesný plány nedělám, abych si pak mohl nadávat proč jsem neudělal přesnější plán), pozval jsem Cha na čaj. Dali jsme si čaj, poleželi v parku na trávě, ale moc dlouho jsme tam nevydrželi. Sundal jsem si totiž boty a tráva kolem začala podezřele černat a tak jsme se vydali zase směr hostel. Po cestě zpátky jsme viděli nějakej průvod maškar a pak taky spoustu turistů marně hledajících ubytování (některý z nich vypadali taky jako maškary). Šel jsem spát s pocitem, že mě začínají kakat jihoamerických oslavy. Poctivej čtenář si jistě vzpomene jak jsem zažil podobnou situaci v Huarazu. Další pocit byl ten, že se mi fakt nechce odjíždět, pač Cuenca je nádherný město. Co nádherný překrásný. A když použiju slovo překrásný, tak to už musí bejt