Category Archives: Cestování

Fotky z pobytu v Itálii

Žádný sáhodlouhý popisy z pobytu v Itálii nečekejte. Na otázku jaký to bylo, odpovím výjimečně krátce. Podívejte se do fotogalerie. A odpovězte si sami!

DSC02426DSC01850 - Copy

Reklamy

Jak bylo v Rumunsku, Kudrnáči?

Předem se omlouvám babičce, protože následující souhrn z dovolené bude obsahovat několik sprostých výrazů…

Tři mladí, krásní kluci z Čech plní elánu, ideálů, krásně vystajlovaní a voňaví odjíždějí na dovolenou. Mají precizně vypracovaný plán. Vydávají se s radostí na úžasný trek do rumunských hor. Očekávají nepřekonatelné výhledy do krajiny a slunečné počasí. Přesně jak zobrazují webové stránky cestovních kanceláří. Doma v ČR všechno nasvědčovalo tomu, že dovolená klapne na výbornou, bude bezchybná a naprosto ideální.

Realita byla však trošku odlišná. Začátek byl sice slunečný ale tím to skončilo. V horách kluci strávili sedm dní. Z toho šest a půl dne pršelo. Místo kochání se krajinkama měli co dělat, aby skrz mlhu viděli alespoň špičky vlastních bot v nichž měli po celou dobu rybníky jak v Jižních čechách. Zasmrádli potem, pak načichli vlhkem. Všechno oblečení mokrý. Od nohou se po dvou dnech začal zvedat zelený mrak. Nejdřív zmizely v mlze krajinky. Pak zmizela vůně a nakonec zmizel i styl. Místo zástupu krásných rumunských děvčat byli kluci pronásledovaní jen hejny much, které byly zmatené z toho, jak je možné, že se můžou hýbat tři takhle velké hromady mokrých hoven.

Jako poslední zmizel i plán. Do toho neustále déšť, mokro, smrad. Nohy v hajzlu, záda v hajzlu. Plán v hajzlu. Ideály taktéž.

Jeden by si řekl, že taková dovolená je úplně na hovno. Ne tak my.

Tři kokoti v Rumunsku, 14 dní, 1500 fotek. Pohoří Fagaraš, nejvyšší hora Rumunska. Mlha. Déšť. Kamarád Andrei. Krajani v Banátu. Český vesničky. Pivo, čučorička, hledání mapy obýváku. Limonáda z citronu, kyselý ksichty. Žádnej internet.  Dobrodružství, svoboda a nespočet zážitků.

Všechny tyhle drobnosti pro mě osobně udělaly z týhle dovolený jednu z nejlepších a nejúžasnějších, kterou jsem kdy zažil!!! Střízlivej. Přítomnej.

Hned co všecko zpracuju, začnou se objevovat nový články den po dni. Respektive zhuštěná verze, jinak by to bylo skoro na knihu.

Těšte se!

A nezapomeňte si užít léto a Vaše dovolený. Ať už máte paštika inklusive v Chorvatsku, jezdíte na kolech nebo se jen stěhujete po letech zpátky do ČR (i když je to zrovna Praha).

S láskou

Kudrnáč

DSC00877

Fotka z Moldoveanu-nejvyššího vrcholu Rumunska.

Rumunsko: Konec čundráků v Rumunsku

Pokračování z minula. Omlouvám za absenci odstavců, píšu z mobilu, takže je mi jasný, že to není žádnej TV šlágr na čtení. Nicméně jedeme dál.
Do kupička si k nám přisedla holka. Buď byla tak odvážná, že si sama sedla k třem nadhernejm a statnejm klukům z Čech nebo měla jen štěstí, že měla u nás v kupé rezervaci. Pro nás to znamenalo, že jsme se museli přestat válet jak ty prasata na lavicích a udělat ji místo. Ani už nevím jak, ale došlo k tomu, že jsem se s ní začal bavit. Asi to bylo tím, že mi připadala jako další femme fatale. Už druhá během několika hodin. Rumunsko je země zaslíbená. Dostal jsem z ní spousta zajímavých informací ohledně typických jídel a pití v Rumunsku, plus třeba radu, abysme se nedívali divnejm lidem do očí, páč se jich pak nezbavíme. Je to divný, ale Rumuni asi nejsou tak úplně kůl. Možná si vzpomínáte na první radu ohledně Rumunska, kterou jsem dostal od rumunského kolegy v Belgii: Neber s sebou moc hotovosti. Teď ještě abych se nedíval divnejm lidem do očí… V duchu jsem přemýšlel, co bych řekl turistovi mířicímu do ČR. Dej si pozor na taxikáře budou tě chtít okrást. Dej si pozor na směnárny taky tě okradou… No nic.
Z dalších informací vyplynulo, že moje budoucí celoživotní láska z kupé už potkala jinou celoživotní lásku v Německu, kde teď bydlí, takže z mojí budoucí celoživotní lásky se stala rázem bývalá budoucí celoživotní láska. Přítomnost jsme jaksi přeskočili. Nicméně i tak byla milá a čas s ní utíkal rychlejc než s těma dvěma chrapounama. Bohužel dotyčná slečna  neměla moc dobrý odhad na lidi. Označila mě jako „toho ukecanýho“ z naší party, což mě jako introvertního člověka trpícího sociofobií celkem pobavilo. Na druhou stranu inženýra odhadla naprosto přesně slovy: „Ty jsi celkem dobrej v ignorování lidí“, což naprosto dokonale vystihuje mého nejlepšího přítele. Hehe. Nakonec jsme prokecali celou cestu až do Brašova, kde jsme se rozešli a poděkovali za rady. Byla to celkem milá holka. Pro mě to znamenalo přijít o druhou femme fatale během několika hodin. Dvakrát zlomený srdce za tak krátkou dobu to už je na tramal a dva neuroly s rumem.
Z vlakáče jsme se vydali směrem k hostelu, kterej byl v centru cca 3km od vlakáče. Klukům jsem ani neříkal jak blízko to je. Po příchodu k ubytku se ukázalo, že po 20h ve vlaku a 3km chůze máme na nohou všichni puchýře. Seděli jsme tak v pokoji a přemýšleli jak chceme udělat 75km v kopcích, když po třech km na rovince máme puchýře. Usoudili jsme, že se pravděpodobně blíží konec naší čundrovací životní etapy, možná konec čundráků v Rumunsku a bude nejlepší  se vrátit k tomu, co nám šlo nejlíp-chlastat po hospodách a lítat vožralý po koncertech a fesťácích. No ale co už…
Zbytek dne jsme prolítali po restauracích a městě objevujíc místní krásy, místní jídlo a místní pivo. V mém případě místní vodu. Ochutnali jsme pár specialit co nám doporučila ona femme fatale z kupé, několik zmrzlin a vylezli jsme k místní pevnosti, kde byl super výhled na město. Mimochodem nad Brašovem je  nápis Brašov provedenej stejným stylem jako nápis Hollywood.
Kluci nemohli najít točený pivo, všude jen lahvový. Nicméně mají tu i Staropramen. Po zkušenostech ze Srbska, kde Staráč chutnal jako špatně vychlazená moč neměl ani jeden z mých druhů, chuť ochutnat staropramen v Rumunsku. Co se týče prvního dojmu. Vždycky jsem si myslel, že Rumuni jsou cigáni, ale moc tmavejch jsem tu nepotkal. Taky jsem si Rumunsko představoval jako díru, kde všude žijou bačové a pasou kravky. To taky není pravda. Brašov je celkem fajn historický, čistý město (kolem centra). Dokonce tu jezdí MHD autobusy, takže žádný povozy tažený koňma, kde člověk musí sedět na seně. Pořád mě překvapuje jak jsem omezenej a jak lehký je mít předsudky, který jsou kilometry vzdálený od reality. Co se týče prvního dojmu z Rumunska-jsem ustříklej. Po cestě vlakem (krom měst) všude pole, louky, hory zleva zprava. Krajina jakou si představuju u nás tak za první republiky. Úžasný!!! Počasí super.
Večer jsme naplánovali cestu na další den. Plán je odjet do městečka Fagaraš pak do Breázy a odtud hurá na hřeben, do hor a na nejvyšší vrchol pohoří Fagaraš. Ve chvíli, kdy tenhle článek čtete už jsme pravděpodobně na cestě. Trasa zabere 7-10dnů podle fyzičky a ochoty kochat se. Za sebe můžu říct, že fyzičku nemám žádnou, ale zase překypuju ochotou kochat se krajinkama. Zjistili jsme, že máme jídla dost i pro medvědy, takže hurá je nakrmit. Už zbývá jen aby bylo dobrý počasí.
Mějte se fajn!
Sejdeme se v lepších časech!!!
Kudrnáč

Rumunsko: Nech tě bůh pojebe

Nastal den R jako Rumunsko a tak hurá do tej matičky stověžatej, jak se říká Praze. Do Rumunska nakonec vyrážíme tři-Já, Tomáš (inženýr) a Radek (kudrnáč č.2). Každej bydlíme jinde, takže jsme se sešli v Praze u hlaváku.
Kousek od nádraží je směnárna, kde mívali dobrej kurz, takže jsem zamířil tam. Cestou ke směnárně se mi opět potvrdilo, že v Praze žijí samí milí lidé. Potkal jsem totiž jakéhosi mužika, jenž žádal peníze. Když jsem řekl, že nemám, tak mi alespoň velmi vřelým způsobem odvětil cituji: „Nech tě bůh pojebe“. Vždycky jsem měl pocit, že Praha je plná idiotů, ale začínám měnit názor… Bodejť by ne, když vám na potkání úplně neznámí lidi přejí šťastnou cestu.
Bůh mě pojebal hned ve směnárně, když se ukázalo, že mají skladem i rumunský peníze, takže krom eur mám v kapsách český koruny, polský zlotý, rumunský lei a dolary, což me nutí k zamyšlení, že bych si taky jako mohl založit směnárnu.
Vydali jsme se na vlak směr Vídeň, kde  přestoupíme na vlak do Bukurešti. Inženýr odběhl koupit opalovací krém do blízký lékárny Dr. Max a když se vrátil sděloval, že mu nabízeli opalovák za 500Kč, kterej prý dokáže vyhladit vrásky. No nevzal ho. A já bych ty vrásky tak potřeboval vyhladit.
Vlak z Prahy odjel se zpožděním, který jsme nedohnali, naopak zvyšovali. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli ve Vídni hodinu na přestup, vrásky nám to nedělalo. Byl jsem rád, protože jsme neměli ten speciální opalovák na vyhlazování vrásek. Kluci si vezou z Čech zásoby piva, slivovice a čert ví čeho ještě. Já jakožto nepíč (tímto termínem jsem byl označen šílenou „introvertní“ truhlářkou na kamarádovo svatbě), opět kazím svým nepitím partu. Nicméně kluci mají radost, že na ně víc zbude. Ve vlaku padla litr a půlka nějakýho super piva a pak celkem 6 kuželek plzeňského prazdroje ze zásob českých drah, lahev á 49Kč. Paní, co vozí piva, povídala, že až přejedeme hranice bude stát pivo třikrát tolik. Naštěstí pro peněženky mých kolegů se po přejetí hranice neukázala.
Inženýr dostal hlad a tak vybalil jídlo. Ptal se nás jestli nechceme. Řekl jsem, že ne protože mám půst, ale že to pěkně voní, čehož se chytil Radek a strkal mi pod nos všecko jídlo jestli mi to taky voní a zda si nedám. Netušil jsem, jak hluboký detaily znají o jídle a jak dlouho se o něm dokážou bavit. Jsem rád, že zrovna já mám tak fantastický kamarády se zájmem o vaření a jídlo a že to nejsou nějaký kurvy, co se člověku snaží všecko znepříjemnit a znechutit.
Ve Vídni jsme vytiskli lístky a já se šel přeptat do infa, zda můžou změnit místo našeho odjezdu z Bukureště na Sibiu kde, jak to vypadá, skončíme náš trek. Změnit to nešlo, páč lístky co máme jsou za nějakou speciální cenu, takže smůla. Chvíli jsem byl frustrovaný, že zase ponesu blbé zprávy, ale kolegové doplnili zásoby piva a tak jim nějaký lístek byl u zadku. Dokonce jim ani nevadilo, že máme 20minut zpoždění. Takže nejen český dráhy, ale i ty rumunský umí udělat zpoždění!
Vlak do Bukureště je rumunský vlak. Vypadá něco jako měly ČD před deseti lety. Naše kupé je plné. Okna nejdou otevřít a klimatizace zdá se nefunguje. Sotva jsme si sedli, jsme zpocení. Přišel čas na další pivo, aby nezteplalo. Po prvních pár doušcích se ukázalo, že nebyly zvoleny dobře, nicméně zahučely do kluků všechny čtyři. Můj žaludek se ozývá. Má hlad. Piju vodu. Zabírá to na nějakých pět minut. Piju víc vody. V kupé se všici potí, usínám. Probouzí mě, že prej kousek dál je kupé, kde sedí jen jeden týpek a ten jede jen do Budapeště. Jdu se tam zeptat a za chvilku se stěhujeme. Natahujeme si nohy. Po chvíli přichází průvodčí. Jsou dva a oba vypadají jako Arnold Švancenegr kříženej s Rambem. Dáváme jim lístek a inženýr se ptá brilantní vysokoškolskou angličtinou zda může průvodčí otevřít okno. Týpek vyndává kličku a otvírá okno. Čerstvej vzduch proudí do kupé. Naše hlavy dostaly konečně opět růžovou barvu a ne modrou jako doteď. Jsem natolik plný optimismu, že si sundávám boty. Kdo mě zná ví, že zůstávat v mém okolí, když sundám boty, chce odvahu. Kluci zůstávají a během 10 minut usínají. Čerstvý vzduch dělá své. Týpek z kupé vystoupil v Budapešti a tak zůstalo jen pro nás. Paráda! Bůh nás asi opravdu miluje a pojebává.
Ze sna nás vytrhává kontrola dokladů. Rozespalí ukazujeme občanky a jdeme zase spát. Navazuju na předchozí sen tam, kde skončil. Schyluje se k polibku a najednou- zase kontrola dokladů. Sakra! Tentokrát ovšem ženská. Vysoká pěkná holka s postavou vikingský/rumunský válečnice, takže mi ani nevadilo, že nás vzbudila. Femme fatale. Zamiloval jsem se. Než jsem v rozespalosti stihl říct, že jí zbožňuju a hodlám jí skládat básně a uctívat ji po zbytek života jako svojí bohyni, zmizela v útrobách vlaku. Škoda. Neví o co přišla. Bohyně. Kolik Rumunek může říct, že jsou opěvovaný nejslavnějším neznámým blogerem z ČR? Měl jsem z celý týhle životní prohry trochu depku, protože opravdový femme fatale potkávám tak maximálně 4 do měsíce, což není moc. Pak jsem se ale kouknul na inženýra a vzpomněl si na jeho neslavnou zkušenost s rumunkou a deprese mě přešla. Situace s dokladama se opakovala snad ještě dvakrát ale femme fatale už nepřišla. Naštěstí. Hluboce a oddaně se zamilovat víc jak třikrát denně to by bylo moc i na mě.
Spaní ve vlaku jinde než ve spacím voze není úplně pohodlný, ale dá se to. Začala být trochu ziminka. Probudil jsem se ve městě Deva někdy kolem sedmý. Už toho moc nezbývá do Brašova co se týče kilometrů. Ale na hodiny máme cca 6h času. Nechápu jak je to možný, ale jinej kraj, jinej mrav. Nádraží v Devě vypadá historicky, ale krásně a čistě. Zavírám oči a jdu zase spát. Kluci chrápou duet.

Zítra to vypukne

Tož zítra vyrážíme směr Rumunsko. Chystám se všechno dokumentovat, takže jestli nás nesežere mědvěd nebo se nesežereme navzájem, naservíruju všecko po návratu do domoviny.

Světlu vstříct! (jak říkají hrobníci)