Category Archives: Belgie

Kudrnáč jde na lov. A je uloven.

Blíží se období podzimních depresí (všichni to říkajó) a tak jsem se hecnul jakože vyrazím mezi lidi a najdu si nějakou kočičku/buchtičku/samičku (tak se mezi chlapama dneska říká ženskejm), abych jako nebyl přes ten podzim sám. No a jak to dopadlo, to se dozvíte v následujícím pořadu. Celý příspěvek

Reklamy

Co se skrývá v balíčku?

Tož odpočítáváme. Podle planingu (jak říkají koordinátoři), máme odjíždět do ČR v devět, což dle zkušeností ostatních znamená nejdřív v půl 11.

Spolu se mnou jede do ČR balíček, kterým mě obdarovala BPOST (belgická pošta), ale byly to nervy než přišel. A co je v něm to se dozvíte na konci pořadu, pokud balíček dovezu v cajku do ČR. Kdo chce může zkusit hádat nebo zavolat věštce.

Na cestování je zvláštní, že když odjíždím připadám si jako bych opouštěl rodnou hroudu plnou hnoje… Když se vracím, tak jsem ohromně nadšenej, že zase uvidím všechny ty úžasný lidi, který znám a z hroudy hnoje se stane nejkrásnější místo na zemi.

Brzo na viděnou!!!!

P.s.:Abyste neřekli, že jsem kurva dám vám několik možností, co v balíčku může být

a)Vlámské hranolky (flemmish fries)

b)Rozkrájený Ahmed

c)Angela Merkel, schovávající se před Horstem Seehoferem (nebo Fuchsem)

d)Skládací pracovní plošina

e)něco jiného

f)30 letý nezletilý uprchlík bez doprovou

 

Děláme plošiny v nové „garáži“

ilustracni obrazek

Něco podobnýho vyrábíme. Foto je pouze ilustrační. Zdroj: Alibaba

Tento článek bude (své)volným pokračováním předešlého článku Moji Ahmedi

V sobotu 23.6. jsme jeli poprvé do pobočky naší plošinové, garážové firmy v Antverpách očekávajíc obrovskou, čistou a vůbec fantastickou hypermegasuper moderní továrnu 21.století, plnou robotů a jiných fičůrek. Než jsme se dostali k cíli, navedla nás navigace na objížďku přes silnici, kde se platilo mýto. Zaplatili jsme 6euro za průjezd a těšili se, že se blížíme k cíli. Po zhruba pěti minutách, kdy jsme na prvním výjezdu sjeli z doprava, jak řekla navigace, se ukázalo, že nás ta techická vymoženost navádí zpět na silnici s mýtným. Bohužel jsme to zjistili pozdě a tak jsme jeli  zase přes mýtnou bránu. A zase po nás chtěli 6Euro za průjezd. Aby byla větší sranda, byl to ten samej týpek jako před pěti minutama. Nevěděl jsem, zda se mám smát a nebo brečet a tak se rozhodl to týpkovi vytmavit.

Nejdřív jsem chtěl použít fintu, že jsme nezletilí uprchlíci bez doprovodu a bez dokladů, což bych podpořil nějakým arabským souvětím, který mě naučil Ahmed. Pak jsem si řekl, že by to působilo divně, když si takhle jezdíme autem značky Volvo s belgickou poznávačkou. A tak jsem se rozpálil doběla a že to prostě tomu týpkovi vytmavím po našemu, i když za nic nemůže, což je jeho největší prohřešek. Pochopte bylo šest ráno, jeli jsme pozdě a tak mě nic lepšího nenapadlo. Nasadil jsem rozhodný tón a neústupný výraz, obé jsem pochytil z motivačních a sebezdokonalujících videí, kterých je plný jůtůb a nahrávají je špičkoví dvacetiletí, životem protřelí motivátoři ve značkových brýlích rej bán.

No a s tímto nastavením jsem spustil, samozřejmě co nejrozhodněji, brilantní čenglištinou: „Prosím vás pěkně, mladý muži, už jsme tudy projížděli před pěti minutami, musíme znovu platit?“, musíte uznat, že tato věta v podání alfasamce zní naprosto dokonale a každej se z toho zákonitě musí podělat strachy. Bohužel jsme narazili asi na nějakýho tupce, kterej má slabou sociální inteligenci, takže týpek jen suše odpověděl: „Ano musíte“. Na výraz opovržení jsem po něm hodil náhodně vybranou bankovkou s největší nominální hodnotou, kterou jsem v ponížence našel. Bohužel to bylo padesát zlotých a tak mi to týpek vrátil a já definitvně stáhnul ocas mezi nohy (obrazně řečeno), přiznal další životní prohru a poníženě vysypal hrst dvaceti a deseti eurocentů ať si vybere. A tak jsme zchudli během pěti minut o dvanáct euro a nikam se pořádně nedostali. Nicméně pocit, že jsem to tomu pokladníkovi svým gestem s drobnými, náležitě nandal, mě neskonale hřeje ještě dnes. Mám radost, když vidím, že umím bejt vážně vostrej týpek, když chci.

K továrně jsme se dostali. A byli jsme překvapeni tím, že vypadala jako větší garáž než ta první. Ale tahle garáž je aspoň u vody, takže z jedný strany vane čerstvej vzduch od oceánu. Bohužel velmi často vítr vane z druhý strany, kde stojí komíny jakýsi bioeko továrny na amarouny, z jejíchž komínů se line rezavě zabarvený kouř. Pravděpodobně udírna. Garáž stojí uprostřed doků a kolem se nachází několik dalších garáží jen s jinými logy. Všude okolo jsou rozesety plošiny různých barev, velikostí a tvarů. Strašně rád bych vám něco vyfotil, bohužel smlouva mi to zakazuje, což je na druhou stranu pro čtenáře super, protože může cvičit fantasii jinak než koukáním na pornhub, což dělám já a proto nemůžu ztrácet čas nějakými psaním svých pseudovtipných článků. Nicméně nahoře jsem použil vyhledaný ilustrační obrázek, abyste měli aspoň představu.

Do práce nás přijelo sedm. Team leader z týhle garáže je pravděpodobně Belgičan. Myslím Belgičan jako Belgičan, ne Belgičan jako Belgičan z Maroka atp… A tenhle Belgičan, se jmenuje stejně jako já, což je určitě nějaký znamení, byl poměrně zmaten, protože mu nějaká dobrá duše, která sere z větší výšky (rozuměj nadřízený) v pátek večer zavolala s tím, že má kašlat na trávení soboty s něčím, tak přežitým jako je rodina, a má příjit do práce, kde na něj bude čekat nadržená (taky obrazně řečeno, doufám) parta úkáček z ČR a Slovenska, která si chce vydělat pár euro na chlast, šlapky a kokain. No komu by se nechtělo, týpek z toho musel bejt celej hyn. A tak nás vřele uvítal slovy: „Nemám nic připraveno, dozvěděl jsem se o vás včera večer“. Když musíte přijít do práce kvůli partě hovad, který neznáte a můžou vám jinak být u řitního otvoru, těžko to můžete považovat za dobrej „ajs brejk“ (=prolomení ledů), jak říkají profesionální spíkři.

No ale nakonec se to všecko povedlo. Byli jsme rozdělení, já se přihlásil na silikonování. Jednak už jsem to dělal u All Hands, takže mám praxi a podruhý rád bych se zdokonalil v této profesi, až mě Belgie omrzí (došlo k tomu asi po prvních dvou dnech zde), tak zkusím kariéru profesionálního plastického chirurga. Budu ženském modelovat prsa, chlapům pínasy, dětem měnit pohlaví podle toho, co bude zrovna v módě a všecko to budu provozovat v nějaký garáži. No co co, každej nějak začínal. Každopádně mě čeká vysněná budoucnost.

Abych vám přiblížil mojí práci. Plošiny, který jsme tentokrát měli na starosti si koupila půjčovna plošin a tahle půjčovna si do nich nechá instalovat tracker, gps modul chcete-li, takže pak všici ví, kde se daná plošina nachází, což je kůl. Ale víc kůl bude až takový trackery budeme mít my lidi. Budeme pak v bezpečí jako nikdy, protože všici budou vědět, kde jsme, takže ždáný strach o děcka. Všichni to říkajó a Orwell o tom psaló.  Určitě na to bude nějaká kůl aplikace od Cukrberga. Maminky budou moc vesele trtkat s milenci, mezitím co tatínkové v hospodě od stolu na počkání vymýšlejí zaručeně funkční řešení různých krizí, případně sdílejí své zážitky o tom jak je jejich stará asexuální.

Ale zpět. Tracker se dává do krabičky, aby na něj nepršelo a nebyla mu ziminka. A ta krabička se musí přilepit k plošině a celá kolem dokola zasilikonovat. A to dělám já. Je to kůl džob a ízy many, jak říkají gastarbeiteři. Nebudu zastírat, že jsem celej zadělanej od silikonu, ale práce je to užitečná. Učím se jak nanášet tenkou vrstvu a pouze na místa, kam je nutno. Zatím mi to moc nejde. Kdybych si nejčkonc otevřel v silicon valley ordinaci, tak by si klientka musela na zvětšení prsou pořídit čtyři implantáty. Dva bych jí voperoval a dva by skončily jako bordel na mých rukách, ve vlasech, na obličeji, v kapse u kalhot, v ponožkách. Prostě všude. Jestli si myslíte, že plastická chirurgie je čistá práce, tak v mým podání by to byla čistá prasečina. Ale zlepšuju se každým dnem. Jak už jsem kdysi psal. Když máte nějakou dovednost v záporných hodnotách, tak je snadný pozorovat pokrok a mít z něj upřímnou radost.

Šéfa mi dělá týpek, co vypadá jako Serj Tankian ze System of a down. Myslel jsem si, že je to Marokánec, protože je lehce očouzenej (to zní dost xenofobně, rasisticky nekorektně), ale je to Portugalec. Je to zvláštní týpek, ale najdeme si k sobě cestu. Jméno se vyslovuje jako „Ívl“ (=zlo) a i tak vypadá. Je hyperaktivní, podle mě jede v kokeši (=kokain) jak říkají uživatelé. A je přísnej ale spravedlivej. A vůbec jsem si tady všimnul zajímavýho rozdílu mezi pracovní atmosférou v Belgii a v ČR, rozepíšu se o tom v jiným článku, páč mi to přijde děsně zajímavý a inspirativní. Někde jsem četl, (přeloženo: jedna paní povídala, Petr Fejk news nebo ruská propaganda) že slovo inspirativní je prý nejužívanější mezi motivátory ve věku mezi 9-13lety.

Tož a tak jsem silikonoval prsa, ehm plošiny celej den. Směna utekla rychle, což bylo fajn, protože po šichtě, jak říkají horníci, jsme jeli do Eindhovenu do coffee shopu a nechtěli jsme stát v zácpě. Mimochodem, když jedete do města mezi lidi, je super se předtím umazat, abyste vypadali jako prase. I když u mě to nemá vliv na funkci rostlináře.

Coffee shop se říká místu, kde se legálně kupuje tráva, jak říkají huliči. Na závěr musím přiznat, že návštěva coffee shopu v Holandsku na mě udělala dojem, ale o tom až někdy příště…

Moji Ahmedi. Moje práce, moje běhání a moje stěhování.

Takže začneme tím, že pokračuju pořád ve fabrice na plošiny. Nějakým nedopatřením jsem se stal nejzkušenějším pracovníkem v této garážové firmě. Takže zaučuju nově příchozí kolegy. Dokonce se mi podařilo zaučovat i stálý (budoucí bývalé) zaměstnance. Jo není nadto, když vám mezi prvníma dojde, že máte připojit červenej drát na červenej knoflík, černej drát na černej knoflík. Stálý zaměstnanci mají ovšem všecko v prdeli (promiň babi) a tak sotva jsem je zaučil, přestali pracovat a radši hrajou karty.
Jedinej kdo zůstal a pracoval, byl Ital Roberto a dva marokánci. Oba shodou okolností Ahmedi, o kterých jsem se lehce zmínil v minulém článku.

Moji Ahmedi

První Ahmed je tým lídr v týhle garážový firmě, protože je fakt schopnej a dokáže spravit úplně všecko. Je tak šikovnej, že jsem mu dokonce odpustil i to, že se ve vysokozdvižným vozíku tváří jako bojovník IS. Druhej Ahmed zůstal jen proto, aby mě naučil arabsky. První dny jsem bral zlehka, takže takový ty klasický fráze jako díky, což se vyslovuje „Šukran“ nebo klasický „Salám alejkum“, což je prý doslova „Mír s tebou“ . Postupem času jsem přitvrdil a naučil se, jak říct žádnej spěch-„šuja šuja“ nebo dobrý peníze. To se vyslovuje „mzjen flus“. Může se taky stát, že to, co tady píšu jsou naprostý békoviny a Ahmedi mi nakecali nějakou ptákovinu, ale nemám důvod jim nevěřit, jsou celkem milý, když se mě snaží kulturně obohatit. Jsou to fakt milý lidi, bez ironie. Ahmed tým lídr má pět žen. Jedna v Belgii, která ho pořád štve, protože je pořád nasraná a zpruzená a že se těší do Maroka, kde má další čtyři manželky. Hrozně se smál, když mi to povídal. Nechápu, jak se může smát někdo, kdo má pět manželek. Asi jsou v Maroku málo emancipovaný.

Mezi řečí jsem Ahmedovi řek, že ženský v ČR jsou škaredý, taky věčně zpruzený a vůbec hrozný až tak že kolikrát i jedna manželka je moc. Ne že bych si to myslel (jsem o tom přesvědčen), ale chtěl jsem, aby Ahmed tuhle informaci šéroval (jak říkají ingliš spíking borci) uvnitř svý komunity a nechtěli pak do ČR. Pak si mi taky stěžoval, že má šéfa „big pig“, protože mu z fabriky z Antverp posílá lidi, který buď nechodí do práce a když, tak celej den proflákaj. A ty, co něco umí si zase bere zpět do Antverp. Prý to Ahmeda cituji: „sere“., konec citace, hlavně, protože šéf chce po Ahmedovi vyšší výrobu, ale lidi mu posílá nahovno a když tu splní šéfovo přání s pořádnýma lidma, tak mu je šéf sebere. Když mi tohle vyprávěl, byl totálně nasra..štvanej, celou tuhle věc ukončil slovy: „Good, responsible man must be punished“ – volně přeloženo, pro anglicky nespíkující neborce, Schopnej, zodpovědnej člověk musí být potrestán. Celkem Ahmeda chápu. Zažívám to dnes a denně. Hehe. Džouk

Druhej Ahmed se mě ptal na peníze v ČR, tak jsem mu řek, že bereme v ČR strašně málo a sociální systém stojí za prdel. Prakticky žádný dávky, takže Češi utíkají do Belgie, Švédska, Francie, Německa a jinejch bohatejch zemí. Možná vám přijde blbý lhaní, ale jednou mi za tohle poděkujete. Nicméně štěstí přeje připraveným, takže plánuju nechat si vysvětlit několik dalších frází jako třeba „Zabijte moji ženu, ale mě nechte žít“. „Alláh je velký“ a další užitečné věty. Jinak jsme se s Ahmedem učitelem bavili o lidech co přichází z jihu a usazujou se různě po EU. Ahmed doslova řekl, že to, co do Evropy přichází jsou zvířata, který nemají chuť se nějak přizpůsobovat. A že lidem jako je on, který jsou v Belgii třeba 20let dělají jen ostudu. Řekl mi to nepříliš dobrou ale srozumitelnou angličtinou, což je milý. Ale možná jsou to všechno jen hochštapleři a já naivní, důvěřivá sněhová vločka (snowflake=anglickej výraz pro sluníčkáře) zasluhující upálení na hranici nebo napíchnutí na kůl.

Novinky v robotě

Téměř každej den se učím něco novýho, už umím například kalibrovat plošinu se zátěží, takže se pořád něco děje. Baví mě to, je to taková práce hrou. Učíte se ani nevíte jak. Navíc když od nás něco Ahmed potřebuje, jde za mnou. Když potřebujou ostatní, jdou za mnou. Připadám si hrozně důležitě, když mám takovouhle funkci. Teď už zbývá, abych taky vymyslel nějaký to lejstro. Časem bysme se měli přesouvat do fabriky v Antverpách, ale zatím je dost práce v garáži u německejch hranic. Mimochodem jeden Turek, co jsem se s ním bavil (to mám ale multikulty kámoše, co?), povídal, že fabrika v Antverpách je „hell“. Předpokládám, že se v tý fabrice víc pracuje, půlhodinový přestávky trvají maximálně třicet minut a míň se hrajou karty, takže pak chápu, jaký to musí být peklo.

Stěhování. Opět.

Už je to tady zase. Sotva jsem zapustil kořeny, udělal si nový kámoše, našel supr extra kůl levnej obchod, kde jsem mohl nakoupit prezenty pro všechny, který zbožňuju až na půdu, tak mě přestěhujou. Taky mi tudíž odpadlo dělání bio eko kopřivovýho šampónu s kolegou chemikem. Ale prý mi pošle návod mailem, tak jsem zvědav, jestli si na starý kolena nebudu muset kupovat kádinky, petriho misky a křivule.
No ale říká se, že změna je život, zvyk je železná košile, dobrého pomálu, nové koště dobře mete a čert ví co ještě… No a tak jsem strávil nedělu uklízením a přejížděním Belgie od Bruselu k Antverpám. Do novýho baráku se mi moc nechtělo, protože no to je fuk.

DSC00011

Výhled ze starého domu

DSC00027

Výhled z nového domu

Nakonec jsem ale novej barák vzal na milost, hned jakmile jsem dostal pokoj s postelí u okna s výhledem na les. Co jsem tu krajinku viděl, už držím svůj havajsky tvarovaný pysk. Okolí je podle mapy samej les, samej rybník, takže už vím co budu dělat o víkendu krom nákupů pro mé nejdražší přátele (takže jen pro mě). Vydám se fotit broučky a krajinky. Už se nemůžu dočkat. Jsem z toho ustříklej (jak dneska říkají holky). Mimochodem byl jsem taky běhat a prakticky skoro téměř celou dobu jsem běžel lesem. Skoro téměř jsem napsal, protože z původní 5km trasy lesem, kterou jsem si naplánoval se stalo neplánovaných deset s 5km ve městě mezi krásnými, čistými, voňavými Belgičany. K celému ztracení došlo kvůli tomu, že jsem si naplánoval trasu podle mobilu a mobil nechal doma s tím, že „Je to přece jednoduchý. Doprava, vlevo, pak ještě dvakrát a jsem zase doma“, jsem ve ztrácení fakt dobrej, nesnažte se mě trumfnout.

Kousek od ubytka je tudíž les jak jste z výše uvedeného jistě pochopili a v tom lese je spousta chat a chalup, plus kemp. Naprosto na fantastickým místě, obklopeným borovicemi. Oáza klidu. U každý chaty je minimálně 1000m2 pozemek, takže to nejsou klasický osady chata na chatě jako v ČR a to se mi líbí. Zařek jsem se, že ještě vyrobím, zkalibruju a umeju milión pracovních plošin a pak si koupím nějakou samotu, kde se v klidu, v lůně matky přírody bez lidí budu moct konečně pořádně nadechnout a svobodně a definitivně se zbláznit.

Zbývá týden a půl a pak hurá domů. Těším se na Vás všechny!

 

Byl jsem svědkem kopulace. Nedopatřením.

Začneme tím, že mám asi dva týdny nového spolubydlu, jak říkají VŠ studenti. Je to mladej kluk z Jablunkova, rád serfuje (na serfu, ne na netu) a než přišel sem, pracoval v Holandsku na tulipánový farmě. Je to sympaťák. Taky byl na Srí Lance a mluvil o ní tak zajímavě, že mám sto chutí tam jet. Ne do Jablunkova, na Srí Lanku. Celý příspěvek