Author Archives: Kudrnáč

Jak jsem cestoval…

Někteří lidé o mně tvrdí, že jsem věčně usměvavý sluníčkář a dobroser. Abych dotyčné osoby vyvedl z omylu sepsal jsem následující text, jenž je inspirován skutečnou událostí. Rozhodně to nebude hejt ani cruelty frí.

Jak si jistě dokážete představit, vztek jakožto emoce nemá místo v života sluníčkového člověka jako jsem já. Jen si představte rozkvetlou louku plnou pampelišek vy běžíte nahatí s otevřenou náručí vstříct blízké osobě a jakmile se přiblížíte na dostatečnou vzdálenost, tak místo vřelého objetí dáte dotyčné osobě do držky, protože jste při běhu pampeliškami šlápli do krtince. To prostě nejde. Vztek je v životě pozitivního člověka katastrofa horší jak covid a proto se musí potlačit. No a tak jsem potlačoval, nicméně během procesu potlačování mi na těle začaly rašit boule nahromaděného vzteku, které jsem nestíhal zamačkávat. A tak jsem se rozhodl napsat tento článek. Bůh mi odpusť tento komink aut.

Tož jedete na výlet do nejmenovaného moravského města, pro účely tohoto příspěvku ho nazvěme třeba Brno. Příjezd bezvadný a pak to začne. Vylezete na „autobusáku“, kde si připadáte jak v podchodu někde v Bulharsku. S láskou vzpomínáte na civilizovaný autobuso vlakáč v rumunském Brašově nebo hlavní nádraží v Bělehradu, protože obě jmenovaná nádraží ve zmíněných zemích, vypadala proti tomuhle jako výkvět civilizace. Paradoxně i když jsou tyto dvě zmíněné země vnímány jako konec světa, kde lidem čouhá sláma z bot a veřejná doprava funguje stylem „chyť si žebřiňák“ nebo „vozku Šejtročka a jeď“. Cestou od UAN míjíte hlavní vlakové nádraží, jehož stěny podle čichu fungují jako veřejné wécé. Hle Tuna leží na chodníku hovno. Hezké.

Zastavíte se u něčeho co se jmenuje Grand Hotel či co. Vedle něj vedou schody zřejmě do nebe. Jak je vidět kolem, do nebe se chce dostat asi každý, protože před schody stojí dvě policejní auta a asi 4 policajti. Usoudil jsem, že cesta vzhůru je náročná, protože se pod schody válí několik lidí evidentně vyčerpaných tak, že nemohou ani stát.
Jedna z osob se evidentně silné potí, protože pod ní teče jakýsi čůrek. Policajti pomáhají a chrání batoh, který zmožená osoba už neměla sílu vzít, čemuž se není co divit, když byla unavená tak, že jakmile vstala, upadla policistům na jejich vůz české značky škoda, jež je součástí německého koncernu a jistě byl vyrobený dělníky z dovezenými z Polska.
O kousek dál jakási slečna s jakýmsi panem budují strategii. Poměrně nahlas se baví o perníku a koksu, že prý je to nějak nakopne. Perník chápu, je plnej cukru takže rychlá energie, ale ten koks nějak nepobírám. Proč uhlí?

No nic přeskočíme v čase na záležitost, která mě donutila napsat tento hejt. Odjezd. Jsem opět na UAN. Dnes mám co do činění s místním vestibulem. Připomíná mi to Peru. Milion autobusových společností a informace nikde. Oproti Peru tu pobíhá míň psů. Nakonec jsem našel jízdní řády a informace o odjezdech autobusů v old school formě na papíru A4. Forma mi nevadí. Důležitý je obsah. Nástupiště číslo 48. Zbývá mi hodina. Čekám. Čekám. Prosím čekejte. 5 minut po odjezdu vidím autobus jak odjíždí z busáku aniž by jel kolem stanoviště 48. Cítím se rozčarovaně, protože se nemohu ubránit dojmu, že jsem v něm měl sedět na cestě domů. A nesedím. Bloumán po busáku s pocitem marnosti a zároveň mám chuť něco rozkopat. Bohužel není co, autobusák už je rozkopaný dost. Tady se tomu říká rekonstrukce. Tak tedy mám chuť něco zrekonstruovat. Jsem nasranej. Najednou mezi těmi všemi cedulemi a reklamami na ukrajinské autobusové společnosti objevím nápis „informace“. Jdu dovnitř.

Jedna přepážka. Ptám se paní jak to teda je s těma odjezdama a tajně doufám, že jsem se s tím busem mýlil. Nemýlil. Paní je milá. Je mi líto, že přichází do styku s nasranými lidmi prskajícími oheň a síru. Řekla že autobusy jezdí že stanoviště 48, ale až od pondělí a že jinak to jezdí z patnáctky. Hmm bezva. Ještě jsem se jí přeptal na další bus a zda stanoviště, které jsem našel na idosu je správné a nebo to taky platí až od pondělí. Nikdy nevíte. Tak prý to platí už dnes. Bezva čeká mě další hodina v nejmenovaném městě Brně s sžíravým pocitem agrese a neukojené potřeby něco rozkopat, ehm zrekonstruovat. Nevím jak se v těchto končinách ventiluje stres, což mě frustruje ještě víc. Kdybych byl třeba v Praze, tak nahážu pár lidí do kolejiště metra, hrdinsky zmlatím zezadu, případně někoho pobodám, to v Praze frčí. Ale tady konci světa…

Vzpomínám si, že motivační příručky a patnáctiletí životní koučové říkají, že byste na všem měli hledat něco pozitivního. Nasazuji si sluchátka, pouštím song s příhodným názvem Amok Run od skupiny Kreator a hledám. O pár minut později jsem na to přišel.

  1. Napsal jsem tento článek, díky kterému se mi ulevilo. Ano bude líp.
  2. Pochopil jsem, že co je psáno už dávno není dáno.
    A ponaučení i pro Vás? Ať podepisujete nebo domluváte cokoliv, ověřte si, že daná záležitost neplatí až od pondělí.