Jak jsem šel na meditaci

Od jistý doby na sobě pozoruju větší ochotu ke zkoušení kdejaký blbosti a tak jsem tentokrát vyrazil na buddhistickou meditaci. Následuje článek na téma očekávání vs realita.

Uběhla nějaká doba od chvíle, kdy jsem byl na jazzu v Antverpách a tak nastal čas opět vyzkoušet něco z mého šuplíku s nálepkou „no to je ale kokotina“ (promiň babi, tu nálepku jsem takhle napsal v dobách, kdy jsem si myslel, že být sprostý hovado je kůl. Teď už si myslím, že stačí být jen hovado).

Nejdřív napíšu proč jsem začal zkoušet. Koho nezajímají hloubky ať přeskočí následující jámu a volně po povrchu doklouže k nadpisu Meditace v Budha chrámu

1) Chtěl bych vidět svět dětskýma očima. V roce 2011 vydala moje oblíbená kapela Esazlesa, stejnojmennou nahrávku. Název je výmluvnej. Podle mě vidět svět dětskýma očima je naprosto famózní schopnost, kterou my vševědoucí dospělí mnohdy postrádáme z čehož následně plyne pocit, že všemu rozumíme, takže přestáváme být zvědaví, bereme se strašně vážně a nakonec jsme v prdeli, když něco nejde podle očekávání/plánu a norem.
A tak se snažím vidět svět znovu očima malýho Kudrnáče. Naštěstí se mám od koho učit…

2) Jsem víc otevřenej. Siddhártha – kniha od Hermanna Hesse. Pro mě osobně jeden z nejzásadnějších počinů, kterej se kdy v literatuře odehrál. Po přečtení Siddhárthy jsem leccos pochopil. Nebo si to jen myslím a nepochopil jsem vůbec nic. Hehe. Jedna věta z knihy mi utkvěla v paměti a tak jsem si z ní udělal motto. Všici přece rádi vytváříme motta ze slov lidí, považovaných většinou světa za inteligentní. Budí to dojem naší vlastní inteligence. Nu a protože nejsme škrt, podělím se o tu vzácnou větu, která zní:

Hledat znamená mít cíl. Nalézt ale znamená být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl.

3) Proč ne. Tahle věta mi v hlavě rezonuje čím dál víc. Co jsem na cestách, mám pocit, že všecko je možný. A ne není to vůbec o cestování. Není to o tom, že v ČR je všecko těžký a všude jinde báječně lehký, protože komunismus, Habsburkové, Češi jsou blbci, Amerika je země splněných snů, včera pršelo, Putin, Babiš, CIA, Soros (nehodící se škrtněte). O čem to teda je? Za mě je to o lidech, kterýma se dobrovolně obklopujete. Když se bratříte se škarohlídama, co neustále tvrdí, že něco nejde, jak je všecko na lejno, tak tuhle nemoc rychle chytnete taky. Proto jsem vděčnej za lidi, který kolem sebe mám ať už jsou doma nebo je potkám na cestě. Každej jeden z Vás je něčím úžasnej. Za což Vám patří díky!

Meditace v Budha chrámu

Jednoho krásnýho dne mi Ryan, náš australskej kámoš, řekl, že chodí na meditace. Chvíli jsme kecali o tom jak to probíhá, kolik musím zaplatit, páč od nás znuděných zápaďáků se tak nějak očekává, že vysolíme prachy za každou kravinu, protože už nevíme co roupama dělat. Dokonce jsme si z nudy vytvořili novou sportovní disciplínu a tak se trumfujeme v překračování vlastní komfortní zóny, aby bylo následně o čem psát články a posty na fejsbůky. Jsme všichni tak kůl.
Nu abych to zkrátil. Rozhod jsem se teda vystoupit ze svý komfortní zóny a vyrazil s Ryanem na meditaci. Beru to jako super přípravu na dobu, kdy se překračování komfortní zóny stane jednou z olympijských disciplín. Huuuu.

Očekávání o průběhu jsem měl zhruba podobná jako vidíte v následujícím videu, akorát záměnte slovo Ježíš za Budha

Taky jsem si představoval sluníčkové lidi v oranžových hábitech, který mi budou trpělivě vysvětlovat, že když budu hodně zlobit stane se ze mě v příštím životě komár (otravující lidi), v dalším třeba durman (otravující lidi plus komáry) a nakonec se budu smažit v pekle, hledajíce odpuštění a nikdy nedojdu Nirvany jako třeba Kurt Kokain. Přičemž jediný, co mě zachrání od nekonečnýho utrpení je odevzdat všechen stávající majetek, což je konkrétně 70l batoh plnej špinavých spodků, ponožek plus much (ano Nikol, much) a v oranžovým hábitu, s vyholenou hlavou na ulicích rozdávat brožurky o reinkarnaci zbloudilým zápaďákům zrovna překračujícím svou komfortní zónu. S tímto očekáváním jsem vyrazil světlu vstříc. Bez bázně a Hany. Prostě překročit svou komfortní zónu, abysme si rozuměli.
Kupodivu reál byl trochu jinej. Jak jinak že.

Tož jsme se sešli s Ryanem v místním Shamballa chrámu ve Viktorii. Byli jsme tam dost brzo. Lidí málo. Nikdo se nejevil jako sluníčko. Žádný oranžový hábity. Žádný plešatý mniši. Žádný vonný tyčinky, hudba, úklony se sepjatýma rukama ani hromadný líbačky a objímačky. Prostě nic. Lidi byli běžné oblečený někdo v teplákách, někdo v džínách. Žádný přehnaně sluníčkový řeči. Posadil jsem se do čekárny plný knih na téma Buddha, Buddhismus stokrát jinak a čekal až si mě někdo vyzvedne. Jako nováček jsem chtěl projít něčím čemu tady říkají „představení“, kde lidem meditacema nepolíbeným vysvětlí, co dělat, co čekat, co nečekat a o čem to tak asi je a není atd…

Nejdřív jsem byl sám, pak přišly dvě další. Jedna starší ženská. Druhá taková mladá, ustrašená, roztomilá křepelka. Proběhla představovačka. Týpek co nám všecko vysvětloval se jmenoval Majk. Silnější chlápek, velký hodinky, rozhodně bych ho netipoval na budhistu spíš McDonaldistu, ale to je fuk. Majk je celkem milej, vtipnej týpek. Jméno starší ženský si nemapatuju. Křepelka se jmenuje Ashley. Potom, co se představila, řekla že ji v dubnu umřela máma. A že taky trpěla nějakou psycho poruchou, na kterou brala prášky, který nezabraly a tak se z toho dostala nějak jinak a sama. Čím trpěla jsem nepochytil. Nakonec to není důležitý.

Majk nám vysvětlil jak je důležitý sedět s rovnýma zádama, což mi dělalo problém, anžto třičtvrtě života sedím zkroucenej jak bonsaj v květináči. No ale co pokoušel jsem se. Nakonec nebude to tak těžký. Koukal jsem po očku na Ashley jak jí to jde, páč je ještě větší bonsaj než já, což se není co divit, když vám umře matka v tak mladým věku. Když už jsme seděli rovně, další úkol zněl zavřít oči, uvolnit se a soustředit se na vlastní dech. Soustředit se na dech proto, abysme se vyhnuli myšlení na jiný věci. Pak nám bylo řečeno, že když uslyšíme dřevěnej zvuk, znamená to zvednout se a meditovat při chůzi v kolečku. Něco jako znáte z amerických filmů a seriálů, kde vězni chodí dokola v malý místnosti. Nebo tygr, obcházející kolem klece, chcete-li. Říkal jsem si okei Honzo, sedíš krásně rovně, myslet na to jak dejcháš nebude tak těžký a chodit taky ne. To dáš. Nu a nastal čas si všecko odzkoušet v praxi. Zatím pouze v týhle malý skupině, abysme nerušili mazáky. Pokud jsem to pobral správně cíl je odprostit se od myšlenek a jen tak být.

Seděl jsem teda rovně. Prdel mě zatím nebolela, anžto jsem si ji podestlal vysokou vrstvou polštářů. Zavřel jsem oči, uvolnil se, soustředil se na svůj dech a čekal, kdy se dostaví Budha a řekne mi něco důležitýho pro můj život, vnukne mi myšlenku jak vydělat těžký prachy blogováním nebo se aspoň objeví nějaký zajímavý obrazce a pocit extáze. Po chvíli se začalo dít. Začaly mě bombardovat myšlenky. Nejdřív Lucka Borhyová ve sprše oděná jen do leopardí kůže, což bylo kůl. Vždycky se mi líbila leopardí kůže. Bohužel pak se v tý samý sprše objevila další postava, kterou rozhodně v mý sprše s Luckou nechci a v tu chvíli mi došlo, že jsem se přestal soustředit na dech. Nu a tak jsem se zase vrátil k dýchání. Netrvalo dlouho a říkal jsem si jak krásný počasí dneska bylo. Co asi budeme dělat v práci. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si zapomněl nakoupit jídlo na snídani. Průšvih. Nakonec jak by asi vypadala Lucka B., kdyby místo Leoparda měla spodky z krokodýla. A jak by asi vypadala Ashley, vyobrazená jako bohyně čehokoli, oděná jen do bílýho roucha v paláci Cesarově (já bych byl César). Celý tohle zruinoval Honza Zákopčanik, kterej se najednou objevil v oranžovým rouchu se sluncem v duši a začal povídat něco o přechodu studený fronty. A sakra soustřeď se na dýchání.

Z toho všeho mě zachránil Majk, když ohlásil konec meditace. Pak se nás ptal jaký to bylo. Netoužil jsem rozebírat detaily, protože jsem se chtěl vyhnout řečem o tom jak se proměním v komára nebo durman a tak jsem jen řekl, že jsem usínal. O tom, že lidi mají často problémy s usínáním při meditaci jsem se dočetl na internetu a tak jsem to použil jako kouřovou clonu. Rada Majka zněla opět obrátit pozornost na dýchání. Musel mi to zopakovat ještě jednou, protože jsem chvíli předtím obrátil pozornost na Ashley. Asi se budu ženit. Svatba bude v kulisách z dob starověkého Říma. Ona bude stát na piedestalu z bílého mramoru, oděná v bílých šatech jako Bohyně Psyché a já přijedu coby César na voze. Místo házení kytice budou zápasy Gladiátorů s leopardem nebo v bazénu s krokodýlem, který na scénu uvedené Lucka Borhyová. Nu a ten, kdo vyhraje za odměnu stráví noc se Zákopčanikem. O naší svatební noci s Ashley se po dvou vteřinách těžké dřiny rozpadne římské impérium. Krásný plán. Ashley jistě bude nadšená. Bohužel to samé se nedá říct o převorovi mého kláštera až zjistí, že právě přišel o perspektivního zahradníka, bude asi vzteky bez sebe.

Po této představovací seanci, jsme se přesunuli mezi ostatní a chvíli s nima meditovali. Zákopčaník ani Lucka se neukázali. Meditace skončila, rozdali nám koláčky a čaj. Následovalo další představovací kolečko, začala diskuze na téma Co nás přivedlo na meditaci. Diskuze probíhala celkem živě. Já jsem řekl jen, že jsem tu novej a že jsem jen zvědavej, čímž jsem určitě v Ashley očích vyniknul, protože naprostá většina lidí podle vlastních slov přišla v době, kdy byli v nějakým shitu. Pak nám nějaká holka, kterou pojmu za manželku až mě Ashley omrzí a předhodím ji krokodýlům, četla úryvek z nějaký knížky. Díky mojí mizerný slovní zásobě na téma Buddhismus a víra obecně, jsem nepochytil úplně všecko, což může být do budoucna chápáno jako ochrana před případným vymytím mozku. Nicméně co jsem pozoroval na tomhle místě, nikdo se mi vymytej nezdál. Což na druhou stranu může znamenat, že jsem už také vymyt. Po úryvku se rozjela diskuze na téma úryvek.

S postupujícím časem jsem na některých včetně sám sebe pozoroval, že už by odešli domů. Než skončili všecky ty diskuze, nastal čas vybrat jednoho z účastníků, aby párkrát praštil do něčeho co vypadá jako obrovskej nočník a tím ukončil seanci. Samozřejmě když se má někdo přihlásit dobrovolně, všici klopíme hlavy k zemi nebo se tváříme jako že na místě nejsme, případně ukazujeme na jiný. Nebyl jsem vybrán. Byla vybrána Ashley. Asi třikrát bouchla paličkou do nočníku za což obdržela aplaus. Je to prostě kůl holka. Stejně jako Budha je kůl důd.

Večer jdu zase.