Tři dny na vandru

Nastalo jaro, což je tradičně období, kdy TO na lidi a zvířata začíná přicházet. Zmiňují se o TOM noviny, internety i jiná média. Ať už TO znamená alergii, chuť se pářit nebo cokoliv jinýho. Jistý je, že TO příchází. Mě nevyjímaje. Přišla na mě akutní potřeba vypadnout pryč z civilizace. A tak jsem se sbalil a vyrazil. Plán, byl jednoduchej- stopnout si auto a nechat se překvapit kde skončím. Tenhle plán vyšel na 50%  a to tak, že jsem byl překvapen.  Zbytek byla improvizace. Včetně výbuchů.

Den první

S kartonovu cedulí, jabkem v ruce a zdviženým palcme jsem si stoupnul k silnici a čekal na nějakýho dobráka (nebo dobračku). Výsledek po cca 45minutach byl tento: dvě snědený jabka. 1 zastavený auto, který ani nezastavilo kvůli mě. Pak obdivné posunky učitelek z blízké základní školy. Upřímný smích školáků jdoucích do parku. Napjaté pohledy přihlížejících pasažérů MHD plné očekávání zda mi někdo zastaví… No a pak nepočitatelně pobavených, znuděných i pohrdajících řidičů, kteří se buď dívali jiným směrem nebo dávali palec nahoru, případně dolů. Zřejmě podle nálady každého soudruha. Nicméně při každým palci mi došlo jak se cítí zboží na heuréce.
Takže až budete zase hodnotit nějakej produkt dejte si pozor, abyste nezranili jeho elektronické city. Ono urazit třeba klimatizaci, že naprd chladí, tím si můžete dost zavařit.

Nakonec jsem sbalil svých pár jablek a šel o dům dál. Na okraji Plzně jsem zkusil štěstí podruhé. Po zralé úvaze proč mi asi lidi nestaví jsem došel k názoru, že se třeba bojí o život. Na ceduli jsem proto napsal „Dnes nevraždím“ a čekal zda změna taktiky zabere. Jediným účinkem bylo rozesmátí několika řidičů, ale nezastavil nikdo. Podruhý balím cajky a přepnu na desítkami tisíc let osvědčenou přibližovací taktiku-vyrážím pěšky. Přece jen už bylo odpoledne a já se chtěl dostat z tý civilizace. Vzal jsem to po turistických trasách tím způsobem, že jsem se na každým rozcestníku rozhodoval kam jít. A tímhle stylem jsem dorazil až na zříceninu Vlčštejn. Poprvý a naposledy jsem byl na Vlčštejně s naší tehdejší chlastací partou na nějakým festivalu podívat se na tehdy neznámou kapelu Škwor a extra oblíbenou Dogu. Ale tomu je už drahně let.

Protože mi začalo kručet v břiše, vytáhnul jsem večeři a dal se do jídla. Z toho mě vyrušila malá holčička, zdatně jedoucí na koni a doprovázená čistokrevným vořechem. Děvče pozdravilo a jelo dál, pes se chtěl kamarádit a zůstal u mě sedět do chvíle než jsem dojed lovečák. Tím jeho zájem o přátelství se mnou evidentně opadnul. Stejně nevypadal na to, že by měl fejsbuk ani instáč, takže žádná škoda.

Po večeři, kterou jsem snědl u stolu jako člověk, nastal čas najít místo, kde bych se vyspal stočenej na zemi do klubíčka aspoň jako zvíře. Takže na zřícenině. Vybral jsem místo na „nádvoří“ tudíž v centru, s klimatizací, výhledem na západ slunce, samostatným wc a díky absenci střechy měl tenhle nóbl pokoj víc než pět hvězd. Na bookingu nic podobnýho za takovou cenu prostě neseženete.

Před ulehnutím jsem si ještě chvíli poseděl v tom samým okně, kde jsem seděl před lety. Upamatoval jsem se na to jak čumím do dáli v ruce dvě piva v kelímku a říkám si, že jsem zvědav, co se mnou bude za pár let… Pak za mnou přišla tehdejší přítelkyně a po delší intelektuální debatě  (odpovídající vypitým pivům), jsem jí řekl, že si jí jednou vezmu.
To se tenkrát holkám říkalo, když jste chtěli sex nebo přinést pivo. Případně obojí. A většinou to fungovalo. O nějaký Pandoře totiž tenkrát ještě nikdo nevěděl a luxusní dovolený u moře znala spousta z nás jen z katalogů, protože na to prostě nebyly prachy (na rozdíl od chlastu).

No vida a o pár let pozdějc sedím opět na stejným místě, v ruce flašku s vodou a zase přemýšlím, kde budu za pár let. Z mojí tehdejší přítelkyně je štastně vdaná paní (ne se mnou) a široko daleko není komu, ze zištných důvodů, nabídnout svatbu ani přívěsek z Pandory, takže skáču z okna (obrazně), chumlám se do spacáku a usínám jakmile nade mnou začnou lítat první netopýři (Batman-pro mladší generaci).

Den druhý

Noc byla naprosto v pohodě, vyspal jsem se do růžova a po rychlý snídani jsem vyrazil do „Kamkoliv“. Tentokrát přes Zdemyslice a Štítov do Spálenýho Poříčí. Ke Spáleňáku mám taky citovej vztah. V roce 2006 jsem tam byl vzat kamarádem Lišákem na Basinfirefest, kterej pro mě byl dlouhou dobu symbolem naprostýho ráje a vysněnýho života (rozuměj být věčně vožralej a nemít žádný starosti krom jedný a to být věčně vožralej).

O 13let později fesťák není. A tak si sedím jen tak na náměstí, srkám koupenej džus, pokouším se oběma levýma rukama vyřezat lodičku z kůry borovice a okem pozoruju postarší prodavačku jak rozbaluje svůj stánek s podprsenkama uprostřed parkoviště. Během toho sním pár jablek a opaluju si ksicht na sluníčku. Pozdějc toho budu litovat.

Je dopito, dojezeno. Vydávám se opět na špacír, směrem k rybníku Hvížďalka. Tou dobou se pravděpodobně z „Kamkoliv“ stal směr Brdy. U Hvížďalky se natahuju a usínám. Zvednu se až když slyším chrápání. Usmívám se při myšlence,že bych si taky schrupnul. Rozhlížím se a nikdo nikdo. Ukazuje se, že ten chrapot co mě vzbudil byl můj vlastní. No nic zvedám se a jdu dál. Nikde živá duše, přes osadu Planiny nabírám směr Třemšín-nejvyšší vrchol Brd. Cestou udělám dvě zastávky-první na rozcestí U dívčí studánky, kde nabírám vodu a doufám, že mi po napití nenarostou prsa-pro podprsenku zpátky do Spáleňáku se mi fakt nechtělo… Další zastávka „Nad Maráskem“ se super výhledem do kraje. Asi pod vlivem slunce, čerstvýho vzduchu a nebo kvůli sundaným botám se stalo, že jsem zase usnul. Prostě těžkej slunečnej den.

Vzbudil mě až celkem intenzivní vítr, kterej byl tak silnej, že mi ze skály shodil sušící se fusekli, takže jsem si pro ní musel pod skálu. Ne že bych neměl náhradní, ale lesy mají problemů dost i bez mých ponožek. Po výkonu hodným kamzíka jsem si řekl, že by bylo fajn dojít na ten Třemšín a tak tradá dojít posledních pár (kilo)metrů.
Celou dobu jsem si říkal, že mi je okolí nějak povědomý a u bunkru v kopci mi došlo proč. Byl jsem tu přesně před rokem s nejlepším přítelem mě (není to pes, je to inženýr). No a tak jsem si opět vylezl na ten Třemšín, najedl se, ubytoval a šel spát. Zase se ukázalo, že se člověk pořád učí. Třeba mi došlo, že když jste na nejvyšším vrcholu, na kterým je jen pár stromů , tak je úplně jedno, kde si lehnete, protože fouká všude stejně. Existuje jedna vyjímka, kam si nelehat v případě silného větru a na nejvyšším kopci-nelehejte si pod buk, jehož nejtlustší větev máte nad hlavou. Tak jak jsem to udělal já. Zvuky vydávané pří ohýbaní větví ve větru, plus přímý pohled na větev, k tomu bujná fantazie a máte o sladký sny postaráno. Nu ale ani tak jsem se nezved z vyhřátýho spacáku. Taky jsem občas línej no co. Někdy vydržím být línej poměrně dlouho.

Výbuchy v Brdech aneb den třetí (překvapivě)

Ráno, byla zima. Foukalo, větev praskala a do toho všeho mi byla zima jak cyp. Vynechal jsem snídani, nasoukal se do ponožek, poděkoval větvi, že mě letos nezabila a vyrazil rychlým krokem směr malá vesnice Nepomuk (ne není ten velkej Nepomuk, ale ani ten nejmenší. Prostě jeden z Nepomuků). Cesta vedla takovou krásnou, ehm strašně hnusnou krajinou. Vůbec nic tam není k vidění, nechoďte tam… Všude samej les, žádný kino, nákupák ani kavárny. Prostě hnus. Nestojí to za to. Po cestě jsem míjel kemp Věšín, od kterýho byla silnice lemovaná bordelem. Plastový lahve, kelímky, plechovky od Kozla a dokonce pár plen použitost jsem nezkoumal. O to víc mě ten bordel udivil, když hned u hlavní silnice je několik odpadkových košů. Inspirován skutečným příběhem a několika (NE)skutečnými osobami, na který mám neuvěřitelný štěstí, jsem si řek, že nadávat umí každej a když mě to tak sere, tak ať to prostě posbírám. Vzal jsem igeliťák a škarpy podél cesty od kempu k silnici jsem trošku poklidil. Na 500m celkem slušnej bordel i přes tohle malý zdržení jsem do Nepálu dorazil poměrně brzo. Co dál?

WP_20190418_09_29_14_Pro

Bordel od silnice

Z Nepomuku jsem se vydal po modrý až na rozcestí, tam bylo několik možností kudy pokračovat. Čekala mě volba jedný z nich. Bože budu se muset rozhodnout… Co teď? To je patová situace… Nakonec vyhrála vylučovací metoda-odskočil jsem si ke stromu. Během toho, jsem vyloučil “Prahu”, protože jsme tam taky byli s kámošem. Po modrý se mi nechtělo a tak že jako půjdu ke “Koruně” na zelenou, ale jen tak po silnici bez turistickýho značení. Podle mapy vypadá trasa jednoduše-je to prakticky pořád rovně a pak odbočit. Věřil jsem si natolik, že jsem odmítnul používat mapu než dojdu k zelený. To jsem ještě netušil, že mě čeká dobrodrůžo.

Cesta rovně pěkně ubíhala, nebylo to po značkách a tak jsem se nemusel bát, že bych nějakou přehlíd. Neochvějně jsem pokračoval vpřed. Párkrát se cesta dvojila, ale to mě vůbec nemohlo rozhodit, protože jako správný muž se přece nemůžu nikdy ztratit a ať jsem kde jsem, vždycky vím jak najít cestu. Tahle víra byla neochvějná až do chvíle, kdy jsem stoupal do kopce a najednou se kousek ode mě ozvala rána jako z děla. Nevadí jdu dál přece se neposeru z nějakýho děla ne? Než jsem to domyslel, ozvala se další rána. To už jsem si vzpomněl, že někde poblíž je dopadová plocha AČR. Tak nějak mi došlo správný muž si mimojiné musí zachovat nejen čistou hlavu ale ideálně i trenky, tož jsem teda vytáhnul mapu, abych zjistil kde jsem.

Byl jsem pochopitelně vedle jak ta jedle. Kdybych byl ženatej pravděpodobně by se ozvalo “Vidíš já jsem ti říkala celou dobu že jdeme blbě. A teď nás tady zabijou” nebo „Že já si nevzala Pištu Hufnágla“ Nic takovýho se neozvalo a tak jsem s mobilem v ruce (bože jak já přežil treky v Peru to dodnes nechápu) vyrazil směrem k zelený značce.
Cestou mě potkal manželskej pár, zrovna když jsem odpočíval pod stromem. Paní se dala do řeči. Shledal jsem jí jako milou, což naznačovalo, že bych se mohl vrátit do civilizace. Poté přišel její manžel a když mu manželka vysvětlovala, že jsem tři dny na vandru a jak je fantastický, že někdo ještě takhle chodí, pán na to suše odvětil jen “No a co”.
Tím to zabil. Pozdravili jsme se, oni odešli a já chvíli ještě seděl pod dubem.
Bolely mě nohy jak cyp. Po dvaceti minutách jsem nabral směr Strašice a potom z Rokycan vlakem do Plzně. Stopa už jsem radši nezkoušel.

Kdo chce vidět celou trasu nechť koukne na mapy.

Tyhle tři dny na cestě byly moc milý a přes 75km taky není málo. A navíc jsem zjistil, že s sebou nemusím tahat 75litrovej bágl na tři dny. No to mi záda a moje hyperlordóza poděkují.

Reklamy

5 thoughts on “Tři dny na vandru

  1. InvestigativniPlkar

    Mel bych nekolik dotazu, tedy mozna jen dva, slouceny do jednoho:
    1. Pigloval si tu manzelku toho jantara? Indicie je hned v prvni vete „To zacina prichazet“ … Cekal bych teda trochu delsi popis cele situace. Dekuji.

    Jinak super clanek, sem rad, ze se tvuj smysl pro orientaci nezlepsil a tedy muzeme stale spolu chodit za nasimi cili nebo radsi za cily at sme tvrdaci 😛

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s