Jak jsem šel poprvý do Jazz clubu

Možná si říkáte proč jsem zrovna já šel dobrovolně poslouchat jazz. Odpověď stejně tak dojmy z tohoto zážitkového pobytu naleznete v tomto naprosto úžasném článku.

Být podnikatelem v Belgii je občas náročný. Je tu spousta přistěhovalců- Marokánci, Turci a další, a ti všichni se snaží urvat kus toho štěstíčka pro sebe a nemají problém nechat vás roznést na kopytech velboudů a miniponíků. Podnikat v Belgii vyžaduje mít ostrý lokty, být nekompromisní, flexibilní, rychle se rozhodovat a prostě umět dělat tvrdej byznys. Prostě musíte být jako já. Nejlepší. Ale i úspěšný podnikatelé, jako jsem JÁ, si musí umět najít čas na odpočinek, protože to je jeden ze základů úspěchu. Navíc každá uzavřená bublina, ve který moc nevětráte začne časem zasmrádat a je třeba jí vyvětrat.

Během týdne jsem přemýšlel jak si teda nejlíp odpočinout. Je sice fajn mít každej den k večeři kaviárový tousty, proložený lososem, pít nejvybranější nealkoholický nápoje a trávit večery v nejluxusnějších hotelích, který Antwerpy nabízí, v pokojích s king size postelema a vlastním whirlpoolem a thajskou masérkou s happy endem, já ale potřebuju povznést i to ducHovno. Je třeba myslet vysoko. Celej život jsem to tak dělal a proto jsem dneska tak úspěšnej, takže si můžu dovolit mít například vlastní webový stránky na neplacený doméně. Kdo z vás to má?

Jdeme na jazz

No ale dál. Zrovna jsem si takhle listoval Timesama v angličtině pochopitelně, abych věděl jak mi vydělávají akcie, dluhopisy a tak. No a narazil jsem na horoskop. Normálně horoskopům věřím jen, když jsou pozitivní, to mě naučila moje osobní věštkyně z pořadu volejte věštce. No a v horoskopu stálo, že je cool zkusit udělat něco, co jsem ještě nedělal. Zavolal jsem svýmu koučovi, kterýho jsem si najal, abych byl ještě úspěšnější a kterej mimochodem stál hodně peněz, takže si ho nemůže dovolit kdejakej Pepík. No a ten mi řekl, že je to super nápad, protože tím posunu svoje hranice. Pochválil mě, že mám super nápady, je prý vidět moje motivace a mám dál pokračovat v tom, co mi tyhle super nápady přináší. Samozřejmě jsem mu neřekl, že jsem to vyčetl v horoskopu, protože můj kouč na ně nevěří. Myslím si, že je to tím, že nemá svojí osobní věštku, což nechápu, protože z toho balíku, co mu platím, by si taky nějakou mohl zaplatit. No a hned potom jsem v kulturní rubrice Timesů našel zmínku o jazzu. Okamžitě jsem si řekl, že půjdu do toho. Našel jsem si nejvyhlášenější jazz klub v Antwerpách, což je klub De Muze.
No počal jsem se připravovati na tento kulturní zážitek.

Jazz byl pro mě ideální, protože o něm mám málo informací ještě ze základky. Je to prý hudba černochů, který hráli co se jim chtělo, hlavně protože neuměli noty. Pln očekávání jsem se těšil.

Dalším důvodem, proč jsem vybral zrovna jazz je to, že jako úspěšný podnikatel z Belgie patřím mezi jinou vrstvu obyvatel než jsem patříval. Moje kamarády a známé bych rozdělil na dvě skupiny. Ta první jsou lidi z facebooku, který ani neznám, ale mám je v přátelích, protože mi jich bylo líto a chci jim ukázat, jak je cool být podnikatel a jak by se mohli mít i oni, kdyby chtěli být tak úspěšní jako já. Tahle skupina lidí lajkuje všechny moje příspěvky, protože mi prostě závidí můj úspěch. Hltají všechny moje komentáře a fotky, které fotím vždy nejnovějším Iphonem a jsem pro tyto „lidi“ něco jako vzor. Chtěli by být takoví jako jsem já. Služební auto, Ipad, Iphone, MacBook, na každým prstu nějaká holka, ubytování v nejlepších hotelích-pod pět hvězd nejdu, nejlepší kebaby z pravého halal masa, neustále dovolený v exotických destinacích (naposled třeba Rumunsko) to vše all sexclusive. Prostě jsem chodíci úspěch, kdo by to nechtěl.

Druhou skupinou jsou lidi z mé minulosti, takže většinou alkoholici a máničky z metalových akcí, kde je největší frajeřinou po kapele hodit pivo a pak se vožralej válet ve vlastních zvratcích a po víkendu se tomu smát. Dále šmudlové od pásu z fabrik, co dělají dvanáctky noční, aby mohli zbytek života platit hypotéku na minidomeček někde kousek za Prahou. Jedním slovem šmíra. Uznejte, že jako úspěšnej podnikatel s byznysem v zahraniči takovýhle přátele mít nemůžu. Jazz je možnost jak se dostat do vyšších pater společnosti-tam, kam opravdu patřím. Šarmantní dámy, gentlemani, akademici, filosofové, umělkyně, politici… Prostě moje krevní skupina.

Nechtěl jsem ponechat nic náhodě a dopadnout jako když jsem onehdá šel na lov posledně a taky jsem tentokrát šel do lepší společnosti, což vyžaduje jiný druh příprav.
V „Den D“ jsem si na sebe vzal to nejlepší oblečení, který mám-rifle, firemní mikinu s kapucí a botasky. Abych vypadal nenuceně a ležérně. Nastříkal jsem se značkovým parfémem značky Galimard. Je v tom nějaký pižmo. Nemám vůbec ponětí o co jde, ale v diskuzích psali, že na to letí ženský, no tak jsem si těch parfémů koupil hned pět, abych zjistil, která vůně mi sedne nejlíp. Musím se přiznat, že jsem z toho celkem na rozpacích. Vždycky jsem si myslel, že když se vám nějaká vůně líbí, hned vám z ní houpne a víte, že je to ONO. Mě nehouplo ani z jedný, ale co už. Nicméně tyhle značkový vůně nebyly zrovna levný na to v jakých malých lahvičkách se prodávájí. Co mi na nich taky přijde divný je, že všech pět parfémů se jmenuje „Sample“ ale každý voní rozdílně. No nic některý firmy jsou prostě výstřední. A budu si o tom muset ještě něco načíst.
Umyt, ležérně oblečen, Galimardem navoněn jsem vyrazil do jazz clubu mezi svoje.

Jsem v klubu

Dorazím do klubu, nahlas pozdravím aby všici viděli jakože jsem tady. Nikdo se ani neohlíd, ale nevadí. Našel jsem volný stůl-usadil se, pověsil bundu na věšák a začetl se do Menu. Nápojový lístek byl plný vybraných vín a různých druhů piv. Našel jsem si část s nealko nápoji. Něco teplého by se hodilo. Čaj super. Jediný který jsem nikdy nepil byl jasmínový. Ten si dám. Možná si říkáte, že bych konečně měl zase začít pít, protože správný jazzový fanoušek umí mluvit zasvěceně o různých odrůdách vína, ale já s tím nesouhlasím. Pít nealko není žádný hendikep. Kupříkladu já jsem za ten rok už vytříbil svůj jazyk natolik, že jsem schopen poznat několik éček v nápojích, troufám si tvrdit že jsem odborníkem na různé především koleové nápoje a taky jsem schopen s přesností jedné směny odhadnout jak dlouho daný nápoj ležel v trubkách ve stáčírně a jestli jsou trubky z nerezu nebo plastu.

Dlouho nikdo z obsluhy nepřicházel a tak jsem se díval různě po stolech. Ukázalo se, že můj stůl je metr a půl od pódia, což je super poloha. Na pódium jsem koukal skrz dvě dámy v mém věku, což bylo super. Obě vypadaly skvěle a dost reprezentativně na to, abych mě byly hodny a já je případně mohl pojmout za partnerky. Protože seděly blízko, byl jsem ve výhodné pozici, naskytla se totiž unikátní možnost vyzkoušet, zda opravdu funguje to pižmo v parfému. Trošku jsem zakašlal, pak se zavrtěl, abych pomohl parfému rozvinout se směrem k dámám. Nestalo se vůbec nic. Říkám si, že to chce čas. Číšník nešel a tak jsem vyrazil ležérním krokem směrem k baru, abych si objednal. Dostal jsem jasmínový čaj a vodu z kohoutku. Zhruba za stovku. Nelitoval jsem toho, protože na to za prvý mám a za druhý tahle stovka může být investicí, která otvírá dveře do vyšší společnosti. A to se vyplatí.

Než jsem od baru odešel, sednul si na barovou stoličku výstřední týpek, co vypadal jako gay, mluvil jako gay a nejspíš byl výstřední gay. Ptal se mě perfektní gay-angličtinou, co se tady pije. Říkám mu mojí perfektní angličtinou s vytříbenou výslovností odposlouchanou od Monthy Python, že se tu pije pivo. Reakce zněla „go fuck yourself you bitch.“. Normálně bych se asi urazil, ale předpokládál jsem, že se je to normální oslovení mezi výstředními umělci a lidmi z vyšších vrstev. Prostě samá výstřednost. Začinalo se mi tu líbit. Než jsem došel ke stolu, sedli si k němu dva Frantíci. Řekl jsem jim nezúčastněným způsobem, že tam sedím já, ale můžou se připojit, jestli chtějí. Chtěli. Představili se. Jeden byl Ruby, druhej Leon (ty jména jsem si vymyslel, nepamatuju se jak se jmenovali). Začali se bavit francouzsky. A pili koňak.

Já se dál rozhlížel po ostatních v klubu. Oproti mým představám tu byly různé typy lidí. Ležérně oblečení mladíci. Děvčata s šálami kolem krku, vypadající jako veganky bojující za práva zvířat a žen. Několik můžů, které jsem odhadoval na vysokoškolské profesory. Pak několik dalších, určitě spisovatelů. U baru seděla drobná dívčina, kterou jsem stoprocentně viděl na pornhubu chvíli než jsem vyrazil na tenhle jazz. Tenkrát stála opřená o zábradlí a podle popisku zrovna čekala na klíče v nějakém hotelu, když to na přítele zrovna přišlo. Amatérka. Týden předtím jsem jí zase viděl, jak pracuje jako aupair a týpek co jí platil jí prostě přefik, zrovna když metr od nich jeho manželka připravovala láskyplně večeři pro všechny včetně Au-Pair. Tenhle klub byl prostě ideální místo pro všechy. Včetně mě.

Dámy u vedlejšího stolu se dál bavily, neragujíc na moje exluzivní Galimard pižmo. Příčítám to na vrub sychravému počasí, které toho času u nás v Antwerpách panuje.
Asi byly prostě jen nastydlé. Při nenápadném civění ke stolu u pódia jsem máčel svůj pytlík ve sklenici s horkou vodou, jemným pohybem nahoru a dolů tak jak jsem to viděl v alternativních filmech a v návodech typu „Jak správně máčet čajový pytlík ve sklenici s horkou vodou“, který jsem si našel na youtubu a měl nejvíc lajků. K čaji jsem dostal několik dalších záležitostí, jedno byla sušenka a druhé cukr. Zásadně nesladím čaj dřív než ho ochutnám. To je rada, kterou si pamatuji z online workshopu „Staňte se pravým mistrem v přípavě čaje“, kde jsem se během hodiny a půl naučil dokonale připravovat čaj na všechny tradiční způsoby.

Jazzová kapela

 

Koncert měl už dávno začít, zkouška basy proběhla. Stejně tak jako zkouška kytary. Bubeník a pianista chyběli. Normálně bych to bral jako neúctu k publiku, takhle dlouho na sebe nenechali čekat ani Manowar, ale nenechám si zkazit kulturní zážitek. Posluchači jazzu jsou klidní a vyrovnaní lidé a taky jsou především pozitivní. Aspoň tak to prý vyzkoumali vědci na nějaký univerzitě na základě testů na deseti laboratorních myších.

Na kapele mě zaujalo to, že ani jeden z kapely nebyl černoch. Hudebníci byly taková všehochuť. Basák vypadal jako model z katalogu pravé arijské rasy vydané nakladatelstvím J. Goebelse někdy v roce 1941. Zpěvák mi zase připomínal J. Lábuse v díle „Mimikry“ ze seriálu případy Majora Zemana. Pak dorazil klavírista. Ten byl výjímečnej tím, že mi nepřipomínal vůbec nikoho. No a nakonec bubeník. Ten se přiřítil, respektive přišel skoro poslední. Oblečenej ve vaťáku podle poslední módy. Prototyp rozpolcenýho umělce, kterej se pohybuje někde mezi světem ideí a reality a neví na kterou stranu se má přiklonit, protože „vyšší cíle“. Prostě týpek kterej celý hodiny dokáže mluvit o něčem čemu rozumí jen on, ale nakonec dostane všecky holky, právě protože je tak mile rozháranej. Nakonec je obskočí a ráno pošle rozháranou smsku, že z toho nic nebude, protože vztah s ženskou mu ruší přijímaní signálů z universa, což si jako umělec nemůže dovolit, ale kdybys chtěla sex, tak se klidně ozvi. Ve vlasech mu prosvítaly šediny z čehož jsem usoudil, že je rozháranej už hodně dlouho. Když jsem ho sledoval dál a viděl, jak deset minut civí na dva činely a nemůže se rozhodnout kterej, pochopil jsem ty šediny. Nakonec činel vybral a když ho připevnil, zavěsil na něj ještě něco co vypadalo jako řetízek od špuntu u vany. Asi to pak líp hraje. Taky mě celkem zaujalo, že se tady chlapi vítají líbáním na tváře. Takže až budete mít zase chuť zasmát se Brežněvovi s Husákem, zajeďte si do Belgie. Ono vás to přejde.

Leonid Iljič BREŽNĚV - Gustáv HUSÁK - polibek, politik

Zdroj: VHU

No a začalo se hrát. Ze začátku jsem nevěděl, že už je to naostro. Na metalových koncertech se většinou řve něco jako „Satan“ nebo „Tak se všichni userte, je tady debustrol“, takže víte, že se jede na ostro. Tady se prostě jen začalo a hrálo se. Podupával jsem nohou, což jsem zase vyčet v článku „Jak být skutečným fanouškem jazzu“.
Usrkával jsem jasmínovej čaj, jenž mi svojí chutí připomínal šampon, kterým mi maminka umývala jako malému pětadvacetiletému hošíkovi hlavu. Jak já ten šampón nenáviděl. Pálil strašně do očí, ale zase dělal lepší pěnu než kopřivovej. Hodil jsem do čaje kostku cukru, což zapůsobilo tak, že čaj chutnal jako šampon s cukrem. Čekal jsem, kdy mi z pusy začnou lítat bublinky. Nic.

Mezitím se klub pěkně zaplnil. U baru stála skupinka gentlemanů a jeden z nich na mě neustále čučel, mnul si knírek a zvedal obočí. To už mě ale začala bolet moje kmínková zadnice z toho, jak jsem seděl na tvrdých jazzových lavicích. Bolest mě trošku vyhazovala z konceptu mladého zahloubaného úspěšného podnikatele. Nemohl jsem se soustředit na pozorování lidí. K našemu stolu si po chvíli přisedla docela pěkná holka, vysoká. Podle toho co jsem pochopil byla domluvená na dostaveníčko s jedním z těch francouzských týpků. Chvíli se bavili všichni tři. A pak se ona a ten týpek, co jí pozval začali cicmat. Bylo mi celkem líto toho druhýho kluka. Tak to vždycky dopadá, když jdete ve třech. No a aby si tam nepřipadal jako blbec sám. Koukal jsem na ty dva s ním. Síly se vyrovnaly. Vím jaký to je, vždycky jsem byl ten třetí, než jsem se stal úspěšným podnikatelem z Belgie. Od té doby jsem první a nejlepší. Když jsem procitnul z kómatu-rozuměj ty dva se přestali cicmat, takže se ten jejich kamarád mohl zase připojit do diskuze, nakouknul jsem směrem ke stolu, kde seděly ty dvě štramandy a snažil se zjistit, zda si toho pižma od Galimardu už všimly. Nevšimly. Byly zaujatý hovorem. Jedna neustále rozhazovala rukama, byla už lehce lízlá a druhá koukala do mobilu, snažila se odpovědět na nějaký mesidže plný srdíček, ale musela přikyvovat svý kamarádce, který evidentně vůbec nevadilo, že jí nikdo neposlouchá. Přišlo mi strašně frustrující, že jdete do jazz clubu, abyste si v klidu mohli psát smsky se svým přítelem a neustále jste vyrušováni opilou kamarádkou a kapelou s Lábusem v čele.

Po půlhodině mě začala bolet hlava. Bylo to jako píchání tupým předmětem do pravý mozkový hemisféry. Snažil jsem se bolest přehlušit poslechem muziky, ale bylo to ještě horší. Píchání nepomohlo ani to, když jsem zaregistroval, že ten mrož u baru si pořád mne knír a čučí na mě. Šel jsem na WC, protože už jsem fakt musel. Vypustil jsem pěnu ze šamponu a vydal se nazpět ke stolu. Cestou zpět jsem objevil stojan s letákama a upoutávkama na různý kulturní akce. Zaujal mě leták plnej nahých ženských, kde bylo vytištěné mimojiné logo mojí oblíbené kapely The Doors. Vzal jsem leták, chvíli ho studoval, dopil čaj a vodu z kohoutku, proplet se kolem mrože zadkem blíž ke stěně a z klubu jsem odešel směrem k hotelu. Chtěl jsem si vzít taxíka, protože mám tolik peněz, že už nevím, kam je cpát, takže bych klidně mohl jet ten kilák autem, ale chtěl jsem se nadýchat čerstvýho vzduchu. A navíc noc je úžasná. Jinej svět. Jiný Antwerpy. Po návratu na pokoj jsem si lehnul na postel, vstřebával zážitky z jazz clubu a vzpomínal na to jak jsem se potácel noční Plzní z rokáče, zpocenej, ulepený háro a vožralej. Nasadil jsem si sluchátka, pustil Metallicu a šel spát.

Na některý záležitosti včetně jazzu (a Galimardovo pižma) jsem asi ještě nedorost.

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s