Rumunsko: Fagaraš, poslední a nejtěžší den

Vstáváme v půl osmý. Poprvý za posledních pět dní, kdy strkám nohy do suchých (ale stále smrdutých) bot. Navíc svítilo slunce a bylo úžasný teplo. Rychlá snídaně, balíme a jdem. Dnešní cíl Lacul Balea aneb kdo z číšníků obslouží tři smradlavý baťůžkáře.

Místo po červený jsme se vydali po modrý. Že to nebylo úplně chytrý jsme zjistili na vrcholu, když se ukázalo, že sotva jsme vylezli nahoru, půjdeme zase dolů.  V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mi něco v tom smyslu říkaly i Polky. Ach jo asi vážně budu muset začít zase poslouchat, co mi lidi říkají. No ale co už. Dali jsme si takhle dvě nebo tři údolí tímhle stylem. Hory nám, v průběhu cesty, ukázaly snad všechny druhy počasí od zimy se studeným větrem až po hřejivý chorvatský slunce (předpokládám, že takhle hřeje slunce v Chorvatsku. Nikdy jsem tam nebyl). Několikrát jsme šlapali přes zbytky sněhu, z čehož se radoval hlavně Radek. Tomáš toho po cestě moc nenamluvil a vzhledem k jeho výrazu ve tváři bylo lepší nemluvit na něj. Dokodrcali jsme se na hřeben, kde jsme se opět napojili na červenou a protože bylo chvíli teplo a slunce, zůstali jsme sedět asi tak půlhodiny a nahřívali se jak hadi. Že to bylo fajn svědčilo i to, že Tomáš se opět začal bavit a dokonce se usmíval.

image002

Údolíčka jsou fajn, když do nich nemusíte slízat.

Po chvilce se dovalila skupina asi deseti polských turistů asi nějaká polská verze alpiny či co. Skupina se neustále rozrůstala až se počet lidí zastavil kolem třiceti. Opět jsem poslouchal narážky zda si nechci pokecat s krajanama a proč netokám. I to byl signál, že druzí dva účastníci našeho zájezdu opět sbírají síly. Část polské skupiny pokračovala dál po červený, několik zůstalo. My se hřáli a kochali pohledem do údolí. Po chvíli se začalo zatahovat a ochlazovat. Několik polských turistů se vrátilo, spojili se s těmi co čekali a vyrazili nazpět. My je následovali po deseti minutách.

image003

A pak z údolíček vylézat znovu na kopec

Cesta nebyla z nejlepších. Lezli jsme po kamenech. Pak po sněhu. Dokonce pod ledovou krou a pak zase do kopce, z kopce a tak dál. Však už to znáte. Začalo hřmít a trošku pršet. V dalším údolí jsme se rozhodovali zda pokračovat po modrý nebo po červený. Potkali jsme partu Čechů a ty nám řekli, že červená je místama zajištěna řetězama a cesta je celkem úzká. Ač všici chodili po červený, i protože končila v resortu, my jsme zvolili opět modrou, která měla ústit u tranfagarašský magistrály u domu, kde jsme předpokládali hospodu a ubytko.

Vydrapali jsme se na kopec. Začalo opět hřmít. Zase jsme přelézali ledovou kru, tentokrát to bylo lehce o hubu, protože v ní nebyly stopy od předchozích turistů. Jednoduše protože tudy nikdo nechodil. No a pak šupem dolů, po klouzavých kamenech, hodně strmou cestou. Dostali jsme přesně to, čemu jsme se chtěli vyhnout. Na konci cesty stála vysněná chata, začalo pršet takže jsme byli rádi. Bohužel se ukázalo, že barák je jen služebna horský služby. Vylez na mě horskej (horkej) vůdce jen v těsných podvlíkačkách až jsem se trochu zastyděl a zapomněl svojí řeč- měl totiž o hodně větší stehna než já. Trošku mi trvalo než jsem svojí brilantní čengliš vykoktal zda se tu dá někde přespat nebo najíst. Poslal mě zpátky do rezortu. Sakra!! Jak se opět potvrdilo zvolili jsme špatnou taktiku. Vidíc , že jsem zoufalý, horský vůdce mi poradil, že před tunelem je ještě malej motorest a máme se zeptat tam. Pokud budete chtít do Rumunska na trek, zapomeňtě na modrou. Choďte radši po červený.  Za každou cenu!!!! Věřte mi.

image005

Tranfagarašská magistrála. Vlevo chata horský záchranky

Zase jsem byl posel blbej zpráv. Byli jsme všici unavený po ty dlouhý a náročný koncovce, začalo pršet, takže si dokážete jistě představit naše protáhlý ksichty. Můj byl o trochu protáhlejší, protože jsem viděl stehna toho horkýho vůdce.

Po 1km jsme došli k motorestu, vařili i ubytko měli, ale stejně jsme začali spekulovat. Nakonec jsme se rozhodli, že než do rezortu zkusíme stopnout někoho jedoucího na druhou stranu a přiblížit se k hradu Poenari, což měl být pravý Drákulův hrad. Šli jsme s Tomem stopovat.

Z rezortu jezdilo spoustu aut, ale buď byly plný a nebo jsme se s naší vizáží čertovo švagrů nehodili do těch naleštěných limuzín. Po deseti minutách se na parkoviště, kde jsme stopování, začal tlačit nějakej týpek s karavanem, sotva jsme uhnuli.

Z karavanu se vyhrnul týpek s ženou a třema dětma. Češi. Ze srandy jsem jim řekl, že nám zabrali místo na stopování a oni že když budeme chtít vezmou nás svým směrem-opačně než jsme chtěli k hradu. Rodinka to byla strašně milá a vysmátá. Nakonec, že s nima pojedem.

Kluci hned na uvítanou dostali slivovici. Pokecali jsme v autě. Ukázalo se, že je to taková hippie rodinka na dovolený v karavanu. Strašně před nima smekám. Tři dečka a jezdí s nima jako o život. Až mi někdo řekne, že nejde cestovat s dětma, tak mu řeknu, že je to trubka. První osoba, který to budu muset vysvětlit jsem já sám.

Rodinka nekončila v rezortu, ale jeli dál směr Sibiu, že kde se jim to bude líbit tam zastaví a že můžeme jet s nima. Nakonec jsme poděkovali, rozloučili se a vystoupili v rezortu. Byli to zlatý lidi. Naprosto spokojený, vyrovnaný a prostě úžasný lidi. Díky za ně. Navíc jsme se od nich dozvěděli, že hrad Poenari, na kterej jsme chtěli jet, je uzavřenej kvůli medvědům. Co teď?

Rozložili jsme stan a šli se najíst do blízkýho hotelu. Bylo to antré k nezaplacení. Pět dní v horách. Na sobě vlhký hadry (rozumějte smrdící zatuchlinou), po kolena špinavý nohy od bahna, zmoklý jak slepice a v tomhle stavu vkráčíme do hotelový restaurace s bílýma ubrusama. Čas jakoby se v restauraci zastavil. Všichni na nás čuměli. Jak jsme si sedli ke stolu, všimnul jsem si, že se holky od obsluhy hádají, kdo nás bude obsluhovat. Nakonec prohrála ta nejhezčí. Celej způsob obsluhy probíhal v tomhle duchu. Jednou jsem dokonce viděl, jak číšnice na kterou jsem mával, dloubla loktem do kolegyně aby nás šla obsloužit místo ní. Obsluha stála jednoduše za hovno.

Během večeře jsme se taky domlouvali co budeme dělat, když je hrad zavřenej a zítra pro nás má přijet Andrei a máme jít společně. Nakonec, že se ho zeptáme zda by nás hodil do Zarnesti, kde je Drákulův hrad sice hezčí, ale s Drákulou nemá vůbec nic společnýho a pak že bysme jeli do Bukurešti a odtud do Banátu, podívat se na krajany, který do Rumunska kdysi dávno přišli.

S tímhle jsem volal Andreiovi a nečekal jsem ani že to klapne, protože by pro náš musel jet přes celý Rumunsko a pak se zase přes celý Rumunsko vracet zpátky. Dopadlo to líp než jsem čekal. Andrei slíbil, že nás zaveze nejen do Zarnesti, ale klidně až někam blíž k Českýmu Banátu. Vytrh nám trn z obou pat, protože jinak by nás dopravování stálo spoustu času a asi i peněz. No a to jsme ještě nevěděli, co bude následovat další dny…

image004

Lezeme přes sníh. V červenci. Juhůůů

S plánem odjet do Banátu jsme šli spát do stanu. Fotky opět ve fotogalerii.

A co si přečtěte příště? O setkání s Andreiem téměř po roce a nezajímavou zmínku o Drákulovo hradu v Zarnesti.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s