Monthly Archives: Srpen 2018

Týden pro divočinu – fotky na aktuálně.cz

Někteří z Vás možná vědéí, že jsem se účastnil Týdnu pro divočinu na Šumavě, který pravidelně pořádá Hnutí Duha. Kdo chce vidět co že jsme tam dělali, nechť se podívá do fotogalerie na aktualně.cz. Mimochodem jsem tam do půl těla, což je bomba:DDDDD

Už jsem slyšel přirovnání typu, že vypadám jako Mauglí po 30 letech nebo Křovák apod, takže jsem se rozhod uspořádat mini soutěž. Kdo vymyslí vtipnější přirovnání, ten si se mnou může udělat fotku nahoře bez:)))))

Článek se jmenuje Lepší než přehrady…

P.S. díky Lišákovi, že si všim a poslal odkaz jako první:)

Reklamy

Rumunsko: Bígr-Gerník -Svatá Helena a domů

Tož jsme ráno posnídali, jak je naším dobrým zvykem. Snídani jsme měli společnou s holkama. Normálně bych napsal, že to byla příjemná snídaně, ale aby v tom kluci nehledali zase něco jinýho až tenhle článek budou číst, tak radši napíšu, že to byla jedna z nejotřesnějších snídaní, který jsem kdy zažil. Bylo to snídání úplně na prd, protože jsme se pořád o něčem bavili, dozvídali jsme se samý zajímavosti a největší holčičí prohřešek byl, že jim ani nevadilo, že smrdím(e) nebo to aspoň nekomentovaly. Jak říkám prostě hrůza. Holky měly odpočinkovej den, my jsme měli odvoz k Dunaji a tak jsme se rozloučili s těma hrozně nepříjemnýma holkama a šli jsme dál. Byl jsem rád, protože ty čtyři holky, který byly samy na špacíru, pořád se smály, věděly co je to vrstevnice nebo stoupání, byly fakt strašný. Celý příspěvek

Rumunsko: Myjeme si řitě v Dunaji při cestě do Banátu

Andrei byl u hotelu na čas. Cesta zabrala nějakých sedm hodin včetně přestávek na jídlo a protažení. Celou cestu řídil Andrei. Aby jste si nemysleli, že jsme nějaký kurvy – bylo nám blbý se takhle nechat vozit. Andrei o penězích nechtěl ani slyšet a tak jsme mu platili jeho skromný obědy v restauraci a nakonec jsme stejně zvolili osvědčenou metodu – strčit mu prachy na nějaký místo v autě  a až bude od nás daleko, poslat mu SMS kde je má hledat. (je to magor, byl by schopnej se vrátit a dát nám prachy zpět).

Dojeli jsme k jeskyním, kde jsme potkali jeskyňáře a rozloučili se s Andreiem, protože už s náma nechtěl z nějakýho důvodu jít dál. Bylo mi toho líto, ale nutit jsem ho nechtěl. Tak jsme se aspoň vyfotili na památku a každý jsme si šli po svým. Koneckonců Andreiovi zbývalo ještě dojet zpátky do Bukurešti, což bylo dalších 7h a navíc už bylo cca 17h, takže se mu člověk ani nedivil.

image001

Společná fotka s Andreiem

Tady bych trochu odbočil. Je strašně milý, když znáte někoho takovýho. Andrei s náma obkroužil celý Rumunsko, stavěl kde jsme chtěli. Doporučoval restaurace, vysvětloval a řídil. Věnoval nám čas, kterej mohl strávit nějak jinak než za volantem se třema vořechama z Čech ale on ne. Fakt nám hodně pomoh. Ušetřil spoustu času a byl prostě zlatej. Málokdo by udělal to co on. Takže Andrei VELKÝ díky!!!

Nejvíc mě na tom bere, že jsem ho potkal naprostou náhodou během dobrovolničení s All Hands. Se spoustou lidí už nejsem ani v kontaktu, i když to vypadalo nadějně. U Andreie bych nic takovýho nečekal a hele najednou nám pomáhá jak může a nic za to nechce. Potvrzuje se mi, že nemusím nic a nikoho hledat. Stačí dělat to, co vás baví, čemu věříte nebo co vás naplňuje a ostatní ať jsou to lidi nebo vztahy přichází tak nějak samovolně. Moc jsem tomu nevěřil dokud jsem to nezačal sám zažívat. Fakt mě fascinuje, že nemusíte nic nikam tlačit, jen jdete a sbíráte co život přinese. Jako borůvky. Je to úžasný!!! A jsem z toho celej hyn.

Ale zpět na zem z obláčku. Prolezli jsme do jeskyně, posledních tak 400m se muselo plavat pokud jste chtěli do Dunaje. Vlezli jsme do řeky všichni tři na Adama. Během chvíle se ze mě stala holčička, což v mým případě není zas takovej problém, no a plavali jsme do Dunaje. Z druhý strany přijížděly lodičky s turistama, který si nás fotili jako tři lochnesky, i když původní atrakce měla být spíš jeskyně. Pro ochránce pořádku-byli jsme vidět jen od krku nahoru, nikoho jsme nestrašili ničím jiným.

Musím říct, že vyplavaní z jeskyně s holou prdelí uprostřed tak velký řeky jako je Dunaj s vědomím, že na dosah ruky je hranice jinýho státu (Srbsko) ve mně zanechalo ohromnej dojem, byl to jeden z NEJSILNĚJŠÍCH zážitků v mým životě. Cítil jsem se strašně uvolněné a hlavně svobodně. Nedá se to ani popsat slovy. Jeďte si to radši vyzkoušet sami. Je to jako když si na dovolený v Chorvatsku date řízek nebo paštiku z domova.

Po deseti minutách, když už nás nebavila přízeň turistů, jsme se jeli obléct do jeskyně a hurá po silnici směrem do první český vesnice jménem Eibenthal (Tisové údolí). Kousek od něj, jak nám vyprávěl Radek, kterej tu před šesti lety byl, si nějakej Čech postavil hrad. No a tak jsme šli. Osvěžení Dunajem jsme mašírovali po silnici vytyčeným směrem. Už se stmívalo a slunce přestávalo mít sílu, my mokří takže nebylo takový horko. Stopujeme. Nikdo nestaví. S Radkem si zpíváme písničku Chlapi sú kokoti od Muchy. Tomáš s sebou pořád vozí českou vlajku a tak nás napadlo jí vytáhnout. Během pár minut za sebou slyšíme troubení. A hle on to František-hradní pán a známá postavička široko daleko. V autě měl další dva týpky a že nás do Eibenthalu hodí. No tomu prostě neřeknete ne.

image003

Hospoda v Eibenthalu

image004

Pošta v Eibenthalu

Cesta ubíhala vesele při poslechu Františkových historek. Za chvíli jsme v Eibenthalu. Dáváme si pivo a fantu v hospodě. Pak přejíždíme k hospodě U Medvěda. Hraje nějaká cimbálovka. Grilujou se klobásy. Mají točený pivo, takže kluci mají radost. Mají točenou (a skvělou) kofolu, takže mám radost já. U medvěda sedíme snad do půlnoci. Přisedavá si k nám starší pán. Řezník a bývalej horník. Ruce jak lopaty. Ani poškrabat ve vlasech bych od něj nechtěl. Asi by mi to zlomilo vaz. Povídá nám zajímavě pár zážitků, plus přidává historku o důlním neštěstí, který se stalo v blízkých dolech tuším v roce 1997. V Banátu byly doly na azbest a uhlí. Jelikož doly jsou zavřený, není práce. Mladý lidi se stěhujou pryč a vesnice vymírají. Starej pán byl úžasnej stejně jako jeho vyprávění. Pak jedeme k Františkovi na hrad, kde se v pití pokračuje. Opět se potvrdí, že mít za kamaráda nepíče je někdy dobré- na hrad z Eibenthalu řídím já. Ostatní mají dost. Hehe. František mi přijde jako milej a výřečnej týpek. A naprostej hipik. No řekněte svěříte svý auto týpkovi, kterýho „znáte“ pár hodin?

Dva Františkovo hosté přinášejí šampaňský. Franta po chvíli odchází spát. Tomáš pozoruje hvězdy, Radek se raduje, že zase po letech spí na střeše hradu. Alkohol dochází, vadneme. Jde se spát. Kluci nám slibujou že nás ráno hodí do Eibenthalu. Já mám pochybnosti vzhledem k tomu, co jsem já komu kdy nasliboval, když jsem byl nalitej jako žok. Z hradu je supr výhled na hvězdy. Krom Peru jsem nikde jinde neviděl mléčnou dráhu až tady. Radek nafukuje karimatku, vybaluje spacák. Prohodí něco o hvězdách a o pět vteřin dýl je tuhej. Spacák ani nestihl rozložit. Přikrývám to hovado, který chrápe až se hrad otřásá a pak čumím na hvězdy. Jedna padá.

Tentokrát nechávám přání někomu jinýmu, páč mě nenapadá co bych mohl chtít/potřebovat víc. Jsem nadšenej a šťastnej jako už dlouho ne! A dokonce kvůli tomu nemusím být ani vožralej. Zjištění za všecky prachy!

Dnešní den se poved ač jsem od něj vůbec nic nečekal.

Pokud by zajímaly někoho detaily o Češích v Banátu, podívejte se na stránky banat.cz

Rumunsko: „Nuda“ v Bukurešti

Sobota. Snídaně v hotelu. Pak hurá na obhlídku města, koupi suvenýrů. Pivo a kolu. A pivo. A kurtosz kolacz. Při bloudění opuštěným centrem města jsme potkali zajímavou personu, která se stala naším chodícím infocentrem. Byl to nějakej Slovák, kterej pracuje v Bukurešti v nějakým call centru. O Bukurešti nám řekl cituji: „Je to hnusný město, Rumuni jsou pošahaný lidi s divnou mentalitou. Viděl jsem tu babu jak sere uprostřed chodníku. Všude jsou hovna a špína. Jediný co tu stojí za něco jsou dobrý peníze a sem tam pohonit nějaký ty Rumunečky. Pivo tu chutná jako chcanky. Nejlepší jsou tu prachy a sem tam nějaká ta Rumunečka. Furt se tu chlastá. Je to divný město. Sere mě to tady a chci vypadnout. Včera se to tu tak krásně vožralo. Už tu dělám dva roky. Stojí to tu za píču.“ Konec citace. Tož tolik pro ty co chtějí do Bukurešti. Třeba pohonit nějakou tu Rumunečku.

Během naší tour jsme se s klukama dohodli, že zůstaneme ještě jednu noc. Pak pojedeme do Banátu kouknout se do jeskyně, z který se dá vyplavat až v Dunaji. Andrei neměl nic proti, takže plán na neděli zněl odjet autem k jeskyním za město Dubova, vlézt do jeskyně a vyplavat v Dunaji.

Odpoledne nám Andrei ukázal město. Co mě zaujalo byla hlavně budova parlamentu, která je prý po Pentagonu druhou největší budovou na světe. Když jsme viděli jak velký to je, ptali jsme se Andreie kolik mají poslanců. Andrei jen sarkasticky odvětil, že poslanců nemají moc, ale každej z nich potřebuje x asistentů a x2 poradců a to je pak třeba velkej barák. V podzemních tunelech parlamentu se prý natáčel Top gear a na prostranství před parlamentem byl obrovskej koncert AC blesk DC, kterej byl dle slov Andreie jeden z  nejlepších koncertů, který kdy viděl.

Další co mě zaujalo byla přehrazená řeka uprostřed města, kterou tehdejší vládce Rumunska jménem  Ceaușescu odklonil pod zem tak hluboko, že nad řekou vede trasa metra, pak silniční tunel a na povrchu je park. No a milá řeka si někde pod tím vším teče a vytýka o pořádnej kus dál. Večer jsme všici skončili v restauraci, kde jsme byli den předtím. Pak balení na hotelu. V neděli kolem devátý vyrážíme směr Banát.

I když byl Bukurešť celkem nezajímavej (subjektivně), odpočinuli jsme si na další dobrodrůžo.