Rumunsko: Stopujeme a lezeme do kopců

Tento článek a další následující navazující články, které navazují na tento a předcházející články, které byly též kdysi následující předtím než se z nich staly předcházející… Prostě tohle je pokračování zážitků z Rumunska.


Po včerejší debatě při pivě a zmrzlinách jsme se rozhodli (po potlačení rozhodovací paralýzy), že nepůjdeme ze Zarnesti celou hřebenovku, ale vyrazíme z Breazy, kousek od města Fagaraš. Celkem nám  pomohl náš hostitel, kterej nám ukázal , kde naskočit na bus a jak se tam dostat městskou. Prý z města Fagaraš jezdí autobusy do Breazy a máme říct autobusákovi ať nás vyhodí ve Fagaraši na správným místě. Toliko k pátku.

Je sobota. Vstáváme v 7h, abysme vyrazili na cestu a pak na trek dokud je chladno. Jdu se podívat, kde je ta zastávka mhd. Ptám se paní na zastávce, kterej bus nás odveze na nádraží, protože číslem busu si náš domácí nebyl jistej. Paní neovládá čengliš ani engliš. Co teď? Vzpomínám si na hostitele jak řekl autobusák rumunsky. Opakuju slovo autogara. Paní se chytá a mám co jsem chtěl (číslo autobusu, ne paní). Kluci se mezitím připravujou na cestu. Ukazuje se moje neprozřetelnost, když jsem klukům prozradil, že má celý čtyři dny pršet. Radek nemá pláštěnku. Já ji mám, přinehhorším mu jí půjčím.

Odjíždíme autobusem na autobusák. S náma jedou tři Polky. Mám chuť s nima prohodit pár slov. Ne, že bych měl nějaký puzení, jen mě prostě baví povídat si s baťůžkářema. Jsou to povětšinou zajímavý lidi se skvělýma zážitkama. Nakonec ale mlčím, abych zase nebyl neoprávněně označen za „toho ukecanýho“. Autobusák je hned vedle vlakáče. Tomáš zjišťuje z cedule, že vlak do Fagaraše odjíždí v půl desátý, což je za hodinu.
Jdu se zeptat na přepážku, co stojí lístek. Pokladní nerozumí. Takže domluva ruce nohy a za mnou fronta. Nervozita stoupá jako jackpot sportky. Ptám se znovu kolik stojí lístek, pokladní mi odpovídá, že nejbližší vlak jede v půl 2 odpoledne. Není to úplně odpověď na mojí otázku a navíc je to divný, když na tabuli bylo půl desátý. Ptám se znova na cenu a používám gesto abych zdůraznil, že chci vědět peníze. Nakonec se dozvídám cenu, poděkuju a jdu ještě zkusit autobus, kterej nám doporučil náš hostitel.

U autobusu naštěstí týpci rozumí Čengliš, takže se dozvím všecko, co potřebuju celkem rychle. Taky se dozvídám, že je lepší jet někam za město Fagaraš do obce jménem Voila, páč tam autobus do Breazy určitě jezdí. Ok plácneme si. Mimochodem zjišťuju, že autobus směrem kterým jedeme, jede třikrát denně a ne každou hodinu, jak říkal náš hostitel. Ale autobusů tam stavělo víc, takže nevylučuju, že do Fagaraše jezdí ještě jiná společnost. Navíc je Fagaraš na cestě do Sibiu, což je takový centrum Transylvánie, takže lze předpokládat, že tam busy jezdí častějc.

Na nádraží si dáváme snídani, páč máme ještě čas. Tomáš jde na hajzl a po návratu se raduje, že dostal dva útržky papíru grátis. Ósom jak by řekli emeričani. Toaleťák je důležitej. Odjíždíme z Brašova. Cestou řidič zajíždí k benzině. Couváním. Mysleli jsme, že chce natankovat ale jen si umyl okno, který po umytí bylo špinavější než předtím a jeli jsme dál.

Jedeme přes Fagaraš, celkem normální město. O deset minut dál nás vyhazujou, že už jsme na místě, autobus je prý staví kousek. Nezdá se mi to. Znova se ptám řidiče, zda tu jezdí bus do Breazy. Jo jezdí, dostávám odpověď. Jak často ptám se dál. Jo to bohužel nevím, zavírá řidič dveře od kufru a odjíždí. Okei. Na zastávce je obchůdek plnej starších lidí, u kterých nepředpokládám znalost čenglištiny, ale zkouším to. Tentokrát jsem měl výjimečně pravdu. Opět vytahuju slovo autogara a přidávám slovo Breaza. Místní se začínají smát. Je mi jasný, že do Breazy půjdeme pěšky. Poděkoval jsem, koupil vodu, předal klukům zprávu, že nás čeká 8km po asfaltce a šli jsme.

Bůh nás pojebal aneb naše první štěstí

Silnice do Breazy vypadala pustě a opuštěně nicméně zkusili jsme stopnout dodávku, která jela naším směrem. Týpek byl plnej. Nevadí. O pět minut dýl nám i bez stopování zastavil mladej pár a že nás svezou do Pojorty, což je napůl cesty. Byli to Rumuni a neuměli moc anglicky. Pro jistotu jsem se přeptal kolik chtějí. Chápu, že to může působit nezdvořile, ale po mých zkušenostech z Peru radši budu nezdvořilej na začátku než nemile překvapenej na konci. Nechtěli nic. Nakonec nás hodili až do Breazy a ještě volali nějakýmu kamarádovi, kterej nám dal pár rad na cestu. Ukazovali nám fotky z vrcholu Moldoveanu, kamzíky, který jsou kolem a šli kus s náma. Během cesty mi jen tak soukromě ukázali otisk tlapy medvěda, kterej vyfotili poblíž Zarnesti, kde jsme původně chtěli začít. Byli celkem milý a nakonec se i anglicky trochu rozpovídali. Týpek si mě pak zavolal bokem a ukazoval mi, že má pršet celej týden. To jsem klukům už radši neříkal. Koneckonců šli kus před náma, tak na ně nebudu přece hulákat. Ani informaci, že jsou tu medvědi jsem moc nerozmazával. Nakonec se náš párek vytratil pod nejbližším kopcem a my zůstali opuštění.

image001

Horská chata jménem Urlea. Z dálky vypadá poměrně zachovale

DSC00388

Z blízka už chata tak suprově nevypadá.

Cesta byla od začátku dost stoupavá, jakože hodně. Takže jsme se šinuli jak slimáci s přestávkama ale vyškrabali jsme se. Občas jsme šli krásným lesem, kterej byl to samý jako v ČR. Cestou trošku krápalo, takže kameny začaly klouzat a z úseků s vysokou trávou jsme vylézali mokrý a ne zpocený jako na začátku. Déšť nebyl nijak intenzivní, takže se to dalo. Značení taky v pohodě, akorát bylo vidět že tou trasou moc lidí nechodí. Nicméně asi byla vyznačená nově, protože ta původní, která je i vyznačená v mapách od Seznamu byla uzavřená. Nakonec jsme zakončili náš výlet na louce, kde stojí rozpadlá turistická chata s nápisem Urlea a dva další domky ve stejným stavu. Během půl hodiny tu na nás padla mlha a během další půlhodiny se všecko protrhalo. Udělali jsme si obědovečeři, zavzpomínali na různý zážitky a vůbec jsme měli fajn konec dne. Co jsem tu s těmahle dvěma hovadama, nemůžu se přestat smát. V hubě mám křeč od smíchu, bránice mě bolí jako nikdy a když se rozhlídnu po okolních kopcích, jsem z toho všeho strašně hyn. Není nadto trávit čas s úžasnejma lidma v super extra krásných horách. Přál bych to každýmu. V takovejch chvílích je mi úplně u řitě, že po smrti neskončím v nebi (musel bych se modlit asi celej zbytek života a stejně bych to neměl jistý). Je mi totiž skvěle tady a teď!

image002

Západy slunce má každej rád.

image004

Západy slunce s mlhou v údolí mají lidi ještě radši. Všici to říkajó

Déšť přestal, jídlo jsme strčili dál od stanu, kdyby medvěd dostal hlad a jdeme spát. Když slyším jak tu ty dva chápou říkám si jestli jsem to s tím pocitem štěstí zbytečně nepřehnal. Hehe. Zítra (pro vás 8.7.) bysme měli vylézt na hřeben ale bude to boj, čeká nás stoupání jako kráva. Zase. Než jsme šli spát říkali jsme si, co musíme být za magory, když se místo válení na pláži trmácíme s 20kg na zádech do kopců. Bohužel pro naše záda nás to prostě baví. Dopisuju poslední řádky, končím a jdu obohatit duo chrapounů o svěží skřípot zubů v mém podání.

Nechť vás bůh pojebe, jak říkají pražský bezdomovci!

Kudrnáč

P.s. Další fotky najdete v mojí fotogalerii na Zoneramě.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s