Rumunsko: Nech tě bůh pojebe

Nastal den R jako Rumunsko a tak hurá do tej matičky stověžatej, jak se říká Praze. Do Rumunska nakonec vyrážíme tři-Já, Tomáš (inženýr) a Radek (kudrnáč č.2). Každej bydlíme jinde, takže jsme se sešli v Praze u hlaváku.
Kousek od nádraží je směnárna, kde mívali dobrej kurz, takže jsem zamířil tam. Cestou ke směnárně se mi opět potvrdilo, že v Praze žijí samí milí lidé. Potkal jsem totiž jakéhosi mužika, jenž žádal peníze. Když jsem řekl, že nemám, tak mi alespoň velmi vřelým způsobem odvětil cituji: „Nech tě bůh pojebe“. Vždycky jsem měl pocit, že Praha je plná idiotů, ale začínám měnit názor… Bodejť by ne, když vám na potkání úplně neznámí lidi přejí šťastnou cestu.
Bůh mě pojebal hned ve směnárně, když se ukázalo, že mají skladem i rumunský peníze, takže krom eur mám v kapsách český koruny, polský zlotý, rumunský lei a dolary, což me nutí k zamyšlení, že bych si taky jako mohl založit směnárnu.
Vydali jsme se na vlak směr Vídeň, kde  přestoupíme na vlak do Bukurešti. Inženýr odběhl koupit opalovací krém do blízký lékárny Dr. Max a když se vrátil sděloval, že mu nabízeli opalovák za 500Kč, kterej prý dokáže vyhladit vrásky. No nevzal ho. A já bych ty vrásky tak potřeboval vyhladit.
Vlak z Prahy odjel se zpožděním, který jsme nedohnali, naopak zvyšovali. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli ve Vídni hodinu na přestup, vrásky nám to nedělalo. Byl jsem rád, protože jsme neměli ten speciální opalovák na vyhlazování vrásek. Kluci si vezou z Čech zásoby piva, slivovice a čert ví čeho ještě. Já jakožto nepíč (tímto termínem jsem byl označen šílenou „introvertní“ truhlářkou na kamarádovo svatbě), opět kazím svým nepitím partu. Nicméně kluci mají radost, že na ně víc zbude. Ve vlaku padla litr a půlka nějakýho super piva a pak celkem 6 kuželek plzeňského prazdroje ze zásob českých drah, lahev á 49Kč. Paní, co vozí piva, povídala, že až přejedeme hranice bude stát pivo třikrát tolik. Naštěstí pro peněženky mých kolegů se po přejetí hranice neukázala.
Inženýr dostal hlad a tak vybalil jídlo. Ptal se nás jestli nechceme. Řekl jsem, že ne protože mám půst, ale že to pěkně voní, čehož se chytil Radek a strkal mi pod nos všecko jídlo jestli mi to taky voní a zda si nedám. Netušil jsem, jak hluboký detaily znají o jídle a jak dlouho se o něm dokážou bavit. Jsem rád, že zrovna já mám tak fantastický kamarády se zájmem o vaření a jídlo a že to nejsou nějaký kurvy, co se člověku snaží všecko znepříjemnit a znechutit.
Ve Vídni jsme vytiskli lístky a já se šel přeptat do infa, zda můžou změnit místo našeho odjezdu z Bukureště na Sibiu kde, jak to vypadá, skončíme náš trek. Změnit to nešlo, páč lístky co máme jsou za nějakou speciální cenu, takže smůla. Chvíli jsem byl frustrovaný, že zase ponesu blbé zprávy, ale kolegové doplnili zásoby piva a tak jim nějaký lístek byl u zadku. Dokonce jim ani nevadilo, že máme 20minut zpoždění. Takže nejen český dráhy, ale i ty rumunský umí udělat zpoždění!
Vlak do Bukureště je rumunský vlak. Vypadá něco jako měly ČD před deseti lety. Naše kupé je plné. Okna nejdou otevřít a klimatizace zdá se nefunguje. Sotva jsme si sedli, jsme zpocení. Přišel čas na další pivo, aby nezteplalo. Po prvních pár doušcích se ukázalo, že nebyly zvoleny dobře, nicméně zahučely do kluků všechny čtyři. Můj žaludek se ozývá. Má hlad. Piju vodu. Zabírá to na nějakých pět minut. Piju víc vody. V kupé se všici potí, usínám. Probouzí mě, že prej kousek dál je kupé, kde sedí jen jeden týpek a ten jede jen do Budapeště. Jdu se tam zeptat a za chvilku se stěhujeme. Natahujeme si nohy. Po chvíli přichází průvodčí. Jsou dva a oba vypadají jako Arnold Švancenegr kříženej s Rambem. Dáváme jim lístek a inženýr se ptá brilantní vysokoškolskou angličtinou zda může průvodčí otevřít okno. Týpek vyndává kličku a otvírá okno. Čerstvej vzduch proudí do kupé. Naše hlavy dostaly konečně opět růžovou barvu a ne modrou jako doteď. Jsem natolik plný optimismu, že si sundávám boty. Kdo mě zná ví, že zůstávat v mém okolí, když sundám boty, chce odvahu. Kluci zůstávají a během 10 minut usínají. Čerstvý vzduch dělá své. Týpek z kupé vystoupil v Budapešti a tak zůstalo jen pro nás. Paráda! Bůh nás asi opravdu miluje a pojebává.
Ze sna nás vytrhává kontrola dokladů. Rozespalí ukazujeme občanky a jdeme zase spát. Navazuju na předchozí sen tam, kde skončil. Schyluje se k polibku a najednou- zase kontrola dokladů. Sakra! Tentokrát ovšem ženská. Vysoká pěkná holka s postavou vikingský/rumunský válečnice, takže mi ani nevadilo, že nás vzbudila. Femme fatale. Zamiloval jsem se. Než jsem v rozespalosti stihl říct, že jí zbožňuju a hodlám jí skládat básně a uctívat ji po zbytek života jako svojí bohyni, zmizela v útrobách vlaku. Škoda. Neví o co přišla. Bohyně. Kolik Rumunek může říct, že jsou opěvovaný nejslavnějším neznámým blogerem z ČR? Měl jsem z celý týhle životní prohry trochu depku, protože opravdový femme fatale potkávám tak maximálně 4 do měsíce, což není moc. Pak jsem se ale kouknul na inženýra a vzpomněl si na jeho neslavnou zkušenost s rumunkou a deprese mě přešla. Situace s dokladama se opakovala snad ještě dvakrát ale femme fatale už nepřišla. Naštěstí. Hluboce a oddaně se zamilovat víc jak třikrát denně to by bylo moc i na mě.
Spaní ve vlaku jinde než ve spacím voze není úplně pohodlný, ale dá se to. Začala být trochu ziminka. Probudil jsem se ve městě Deva někdy kolem sedmý. Už toho moc nezbývá do Brašova co se týče kilometrů. Ale na hodiny máme cca 6h času. Nechápu jak je to možný, ale jinej kraj, jinej mrav. Nádraží v Devě vypadá historicky, ale krásně a čistě. Zavírám oči a jdu zase spát. Kluci chrápou duet.