Monthly Archives: Červenec 2018

Rumunsko: 3. den na Fagaraši

aneb co vidiš? Mlhu.


Je zase kolem osmý. Vstáváme, páč chceme někam dojít. Alpiňáci snídají a balí se. Dáváme jim náskok. Po snídani se balíme i my. Viditelnost je lepší než včera, ale mlha z údolí pod náma se pořád převaluje sem a tam. Začíná zase krápat, ale nedá se nic dělat. I když jsme si náš hostinec U tří kokotů zvelebili podle svýho a strávili jsme v něm krásný chvíle, je čas se rozloučit a jít. A taky po sobě uklidit!!

image001

Konečně nad mlhou

image002

Dokážu usnout v horách i za chůze

Hned ze začátku nás čeká pěkný stoupání, takže po chvíli sundáváme všechny vrstvy a jdeme jen v tričkách. Mlha před náma ustupuje. Asi ji nevoní naše ponožky. Cesta lesem je fajn pak ale lesu ubývá, začíná kleč a tráva. Po cestě sbíráme borůvky. Dostal jsem chuť na knedlíky. Království za knedlíky s borůvkama. Boty mám turch mokrý. Po chvíli chůze zjišťuju, že si nohama ten rybník ohřívám. Alpinu máme na dohled. Pak se nám ztrácí. Potkáváme baču s ovcema a psama. Ovce se před náma rozestupujou stejně jako mlha. Asi taky boty. Jsme na rozcestí.

image004

Radek rozhání ovce

image003

Značení v Rumunsku

Dál jdeme po modrý, bohužel pro nás jsou modrý dvě-jedna ve tvaru svislý linky, druhá je modrej křížek, což zjistíme až pozdě. Docházíme k jezeru, kde je nouzový přístřešek. Rychle obědváme, protože začíná pršet, rybníky v našich botách chladnou rychle. Půjčuju Radkovi pláštěnku a sám du ve větrovce. Která má jednu specifickou vlastnost-nechrání proti větru. Byl jsem na wc. Ukazuje se, že se lze stát holčičkou i bez chirurgického zásahu.

image005

Údolí a jezero Urlea

image006

Zase Urlea

Vyrážíme dál. Kolem jezera Urlea zpátky na hřeben. Jezero je super krásný. Vypadá jako Mořský oko v polských tatrách, kdyby bylo víc stupňů aspoň bych se smočil. Třeba někdy příště. Celou cestu prší, mrholí nebo se přes nás převaluje mlha. Když je něco vidět, tak mluvíme o štěstí. Počasí je prostě na hovno. Musím uznat, že mě ani nenapadlo, že bude jinak než hezky. No nedá se nic dělat. Taky si uvědomuju jaký mám štěstí, že jsem tu s těmahle dvěma kokotama (promiň babi, ale mezi chlapama se takhle chválíme a oslovujeme. Zní to víc chlapsky). Říkám si, že být tu sám asi bych si nadával jak mám podělanou dovolenou, protože nic nevidím a pořad prší. Takhle je pořád nějaká sranda a i to opruzený počasí je  snesitelnější.

image007

Hory

image011

Pohled do údolí

Zbývá pár kilometrů. Začíná být zima (mě). Ještě párkrát nahoru a dolů a docházíme k přístřešku, kde potkáváme lidi z Alpiny. Vaříme jídlo, vylívám rybník z bot. Fotíme nádherný krajinky. Zvláštností našeho rumunského treku je totiž to, že celej den prší, je mlha, zima a hnusně a před setměním jsou vidět krajinky a okolní hory. Plni naděje, že zítra bude líp jdeme spát.

Další fotky najdete ve fotogalerii na zoneramě.

image010

Nouzový přístřešek na Fagaraši

image009

Čistíme puchýře dezinfekcí z Moravy

Reklamy

Rumunsko: 2. den na Fagaraši

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…

Spíme do osmi. Venku prší. Ze stanu mě vyhnaly nějaký hlasy. Vylez jsem ven, aby nám náhodou nesežraly zásoby jídla, co jsme schovali před medvědem do chaty. Byli to nějaký rumunský čundráci, který brzo odešli. Co neodešlo byla mlha. Na vrcholy kolem vůbec není vidět, není vidět ani dva metry od stanu. Všude mlíko. Rozhodli jsme se, že počkáme do zítra. Na zahnaní nudy jsme šli pro vodu k nejbližší řece doufajíc, že mlha odejde. Neodešla. Líně se převaluje v tom našem údolíčku. Na kopce není vůbec vidět ani když je viditelnost lepší.

DSC01909

S Radkem soutěžíme, kdo dřív naplní ešus vodou ze stropu.

 

Přemýšlíme co budeme celej den dělat. Vaříme kafe, vaříme polívky. V polorozpadlý chatě jsme si udělali posezení z materiálu, co jsme našli kolem. Napadají nás věci jakože zrekonstruujeme tuhle ruinu. A čas běží. Fotíme variace na mlhu stokrát jinak. Fotky jsou pěkný ale po stoprvní už přestávají být zajímavý. K chatě přibíhají dva běžci, jen pozdraví a běží na hřeben. Zase jíme. Přichází skupinka turistů. Jsou tu s cestovkou Alpina. Našinci. Přicházejí v dešti, rozkládají stany, někteří v nich rovnou mizí, jiní se jdou najíst k nám do chaty, kterou jsme interně nazvali „U tří kokotů“ (patentově chráněno). Ptám se průvodce jak probíhá přijímací pohovor k Alpině. Kluci se smějou, že prej to vypadá jako že chci dělat průvodce. Říkám že proč ne. Týpek z Alpiny odpovídá, že dělal něco jako orientační běh. Okei. S touto informací  můj zájem o práci průvodce opadá. Průvodce se ptá, kde je voda. Posíláme ho k řece, kde jsme byli my. Týpek se po deseti minutách vrací, že našel vodu blíž. Sakra. Je to holt průvodce.

image002

Někde v mlze je voda

image003

Stůl a lavice ze starých dveří, to je Hospoda u Tří kokotů

Jsme v chatě sami, alpiňáci ve stanech. Vaříme nějaký polívky, co koupil Tomáš. Stály stopade. A nebyly nic moc. Spíš nic než moc. Jdeme pro vodu, kam nám ukázal průvodce. Měl pravdu. Je vidět že je to průvodce. Než jsme se vrátili s Tomášem s vodou, Radek začal vyřezávat hrací kostky z kusu dřeva, který uloup z naší hospody. Kostky jsou super. Mají jen dvě vady. Padají na nich většinou ty samý čísla a když padne kostka do vody, čísla vypíchaný šídlem nejdou přečíst. Nicméně Ráďa se nevzdává a dál vyřezává jednu kostku za druhou. Dělá už i větší modely. Zatím má rozpracovanou šestou kostku a dodává, že první tři jsou moc malý a není na nich vidět, co tam padlo. Tomáš čte mapu. Asi se snaží vykoukat lepší předpověď počasí. Ta je mimochodem špatná na následující týden-má pořád pršet a snad i mrznout. Tak mě napadá, že až vám nějakej prodavač bude tvrdit, že tyhle boty za trojku s goretexem jsou nepromokavý, tak mu nevěřte. Když budete tak důvěřivý jako já, skončíte s rybníkem v botách při vytrvalým rumunským deštíku. Není nad kůži. Sice smrdí nohy, ale máte je v suchu a za sebe můžu říct, že svůj smrad snáším celkem dobře na rozdíl od některých mých spolucestujících.

image006

Radek vyřezává hrací kostky

image007

Výsledek jeho práce

Tož takhle my si tady žijeme. Není to žádná velká turistika, ale nějaká zábava (jídlo) se vždycky najde.

Alpiňáci vyrazí zítra pokud nebude bouřka. My půjdeme taky. Pokud to bude nějak na hovno prostě slezeme dřív a pojedeme All inclusive do Chorvatska jako to dělají normální lidi.

image005

Cestou pro vodu

image004

Ema má mámu. Máma mele maso. My máme Tomáše. Tomáš myje ešus

Rumunsko: Stopujeme a lezeme do kopců

Tento článek a další následující navazující články, které navazují na tento a předcházející články, které byly též kdysi následující předtím než se z nich staly předcházející… Prostě tohle je pokračování zážitků z Rumunska.


Po včerejší debatě při pivě a zmrzlinách jsme se rozhodli (po potlačení rozhodovací paralýzy), že nepůjdeme ze Zarnesti celou hřebenovku, ale vyrazíme z Breazy, kousek od města Fagaraš. Celkem nám  pomohl náš hostitel, kterej nám ukázal , kde naskočit na bus a jak se tam dostat městskou. Prý z města Fagaraš jezdí autobusy do Breazy a máme říct autobusákovi ať nás vyhodí ve Fagaraši na správným místě. Toliko k pátku.

Je sobota. Vstáváme v 7h, abysme vyrazili na cestu a pak na trek dokud je chladno. Jdu se podívat, kde je ta zastávka mhd. Ptám se paní na zastávce, kterej bus nás odveze na nádraží, protože číslem busu si náš domácí nebyl jistej. Paní neovládá čengliš ani engliš. Co teď? Vzpomínám si na hostitele jak řekl autobusák rumunsky. Opakuju slovo autogara. Paní se chytá a mám co jsem chtěl (číslo autobusu, ne paní). Kluci se mezitím připravujou na cestu. Ukazuje se moje neprozřetelnost, když jsem klukům prozradil, že má celý čtyři dny pršet. Radek nemá pláštěnku. Já ji mám, přinehhorším mu jí půjčím.

Odjíždíme autobusem na autobusák. S náma jedou tři Polky. Mám chuť s nima prohodit pár slov. Ne, že bych měl nějaký puzení, jen mě prostě baví povídat si s baťůžkářema. Jsou to povětšinou zajímavý lidi se skvělýma zážitkama. Nakonec ale mlčím, abych zase nebyl neoprávněně označen za „toho ukecanýho“. Autobusák je hned vedle vlakáče. Tomáš zjišťuje z cedule, že vlak do Fagaraše odjíždí v půl desátý, což je za hodinu.
Jdu se zeptat na přepážku, co stojí lístek. Pokladní nerozumí. Takže domluva ruce nohy a za mnou fronta. Nervozita stoupá jako jackpot sportky. Ptám se znovu kolik stojí lístek, pokladní mi odpovídá, že nejbližší vlak jede v půl 2 odpoledne. Není to úplně odpověď na mojí otázku a navíc je to divný, když na tabuli bylo půl desátý. Ptám se znova na cenu a používám gesto abych zdůraznil, že chci vědět peníze. Nakonec se dozvídám cenu, poděkuju a jdu ještě zkusit autobus, kterej nám doporučil náš hostitel.

U autobusu naštěstí týpci rozumí Čengliš, takže se dozvím všecko, co potřebuju celkem rychle. Taky se dozvídám, že je lepší jet někam za město Fagaraš do obce jménem Voila, páč tam autobus do Breazy určitě jezdí. Ok plácneme si. Mimochodem zjišťuju, že autobus směrem kterým jedeme, jede třikrát denně a ne každou hodinu, jak říkal náš hostitel. Ale autobusů tam stavělo víc, takže nevylučuju, že do Fagaraše jezdí ještě jiná společnost. Navíc je Fagaraš na cestě do Sibiu, což je takový centrum Transylvánie, takže lze předpokládat, že tam busy jezdí častějc.

Na nádraží si dáváme snídani, páč máme ještě čas. Tomáš jde na hajzl a po návratu se raduje, že dostal dva útržky papíru grátis. Ósom jak by řekli emeričani. Toaleťák je důležitej. Odjíždíme z Brašova. Cestou řidič zajíždí k benzině. Couváním. Mysleli jsme, že chce natankovat ale jen si umyl okno, který po umytí bylo špinavější než předtím a jeli jsme dál.

Jedeme přes Fagaraš, celkem normální město. O deset minut dál nás vyhazujou, že už jsme na místě, autobus je prý staví kousek. Nezdá se mi to. Znova se ptám řidiče, zda tu jezdí bus do Breazy. Jo jezdí, dostávám odpověď. Jak často ptám se dál. Jo to bohužel nevím, zavírá řidič dveře od kufru a odjíždí. Okei. Na zastávce je obchůdek plnej starších lidí, u kterých nepředpokládám znalost čenglištiny, ale zkouším to. Tentokrát jsem měl výjimečně pravdu. Opět vytahuju slovo autogara a přidávám slovo Breaza. Místní se začínají smát. Je mi jasný, že do Breazy půjdeme pěšky. Poděkoval jsem, koupil vodu, předal klukům zprávu, že nás čeká 8km po asfaltce a šli jsme.

Bůh nás pojebal aneb naše první štěstí

Silnice do Breazy vypadala pustě a opuštěně nicméně zkusili jsme stopnout dodávku, která jela naším směrem. Týpek byl plnej. Nevadí. O pět minut dýl nám i bez stopování zastavil mladej pár a že nás svezou do Pojorty, což je napůl cesty. Byli to Rumuni a neuměli moc anglicky. Pro jistotu jsem se přeptal kolik chtějí. Chápu, že to může působit nezdvořile, ale po mých zkušenostech z Peru radši budu nezdvořilej na začátku než nemile překvapenej na konci. Nechtěli nic. Nakonec nás hodili až do Breazy a ještě volali nějakýmu kamarádovi, kterej nám dal pár rad na cestu. Ukazovali nám fotky z vrcholu Moldoveanu, kamzíky, který jsou kolem a šli kus s náma. Během cesty mi jen tak soukromě ukázali otisk tlapy medvěda, kterej vyfotili poblíž Zarnesti, kde jsme původně chtěli začít. Byli celkem milý a nakonec se i anglicky trochu rozpovídali. Týpek si mě pak zavolal bokem a ukazoval mi, že má pršet celej týden. To jsem klukům už radši neříkal. Koneckonců šli kus před náma, tak na ně nebudu přece hulákat. Ani informaci, že jsou tu medvědi jsem moc nerozmazával. Nakonec se náš párek vytratil pod nejbližším kopcem a my zůstali opuštění.

image001

Horská chata jménem Urlea. Z dálky vypadá poměrně zachovale

DSC00388

Z blízka už chata tak suprově nevypadá.

Cesta byla od začátku dost stoupavá, jakože hodně. Takže jsme se šinuli jak slimáci s přestávkama ale vyškrabali jsme se. Občas jsme šli krásným lesem, kterej byl to samý jako v ČR. Cestou trošku krápalo, takže kameny začaly klouzat a z úseků s vysokou trávou jsme vylézali mokrý a ne zpocený jako na začátku. Déšť nebyl nijak intenzivní, takže se to dalo. Značení taky v pohodě, akorát bylo vidět že tou trasou moc lidí nechodí. Nicméně asi byla vyznačená nově, protože ta původní, která je i vyznačená v mapách od Seznamu byla uzavřená. Nakonec jsme zakončili náš výlet na louce, kde stojí rozpadlá turistická chata s nápisem Urlea a dva další domky ve stejným stavu. Během půl hodiny tu na nás padla mlha a během další půlhodiny se všecko protrhalo. Udělali jsme si obědovečeři, zavzpomínali na různý zážitky a vůbec jsme měli fajn konec dne. Co jsem tu s těmahle dvěma hovadama, nemůžu se přestat smát. V hubě mám křeč od smíchu, bránice mě bolí jako nikdy a když se rozhlídnu po okolních kopcích, jsem z toho všeho strašně hyn. Není nadto trávit čas s úžasnejma lidma v super extra krásných horách. Přál bych to každýmu. V takovejch chvílích je mi úplně u řitě, že po smrti neskončím v nebi (musel bych se modlit asi celej zbytek života a stejně bych to neměl jistý). Je mi totiž skvěle tady a teď!

image002

Západy slunce má každej rád.

image004

Západy slunce s mlhou v údolí mají lidi ještě radši. Všici to říkajó

Déšť přestal, jídlo jsme strčili dál od stanu, kdyby medvěd dostal hlad a jdeme spát. Když slyším jak tu ty dva chápou říkám si jestli jsem to s tím pocitem štěstí zbytečně nepřehnal. Hehe. Zítra (pro vás 8.7.) bysme měli vylézt na hřeben ale bude to boj, čeká nás stoupání jako kráva. Zase. Než jsme šli spát říkali jsme si, co musíme být za magory, když se místo válení na pláži trmácíme s 20kg na zádech do kopců. Bohužel pro naše záda nás to prostě baví. Dopisuju poslední řádky, končím a jdu obohatit duo chrapounů o svěží skřípot zubů v mém podání.

Nechť vás bůh pojebe, jak říkají pražský bezdomovci!

Kudrnáč

P.s. Další fotky najdete v mojí fotogalerii na Zoneramě.

Jak poznáte, že potřebujete pauzu?

Jakákoli podobnost postav z tohoto příběhu s postavami z reálného světa je naprosto náhodná a už vůbec nemá žádnou spojitost se mnou. Všecko se to totiž stalo kamarádovo nejlepší přítelkyně babičky dvojitý tety psovi jménem Sultán. Celou historku jsem se dozvěděl náhodou a znovu opakuji, že v ní žádným způsobem nefiguruji ani pod fiktivním jménem. Nedej bože jako hlavní postava pudla Sultána.


Takže Sultán se rozhodne, že půjde se svým kamarádem do kina na film Escobar. Má k tomu dojít v Plzni. Situace se komplikuje tím, že v Plzni jsou celá dvě kina. Opakuji znova DVĚ kina. Jedno se jmenuje Cinemacity a druhý Cinestar, obě jsou na opačných koncích Plzně. Už podle jmen je jasný, že se situace poměrně přiostřuje. Navíc těch kin je v Plzni fakt dost. Celý DVĚ kina. DVĚ!!!!!

Náš milej Sultán zadá do googlu „Film Escobar Olympia Plzeň“ a poté klikne na první nabídnutý odkaz. Vybere ideální čas promítání, vybere město Plzeň, zaplatí lístek, pošle oznámení kamarádovi a už se těší na kulturní zážitek. Kamarád bydlí celých 15km od Plzně, což je další komplikace. Ale kamarád chce také prožít kulturní zážitek a tak jede 15km do Plzně a pak další hodinu na její druhý konec, aby mohl jít se Sultánem na Escobara. A nyní nastává zásadní zlom v příběhu.

Sultán přijde jako king na pokladnu kina a slečně na pokladně oznamuje podmanivým, mužným hlasem/štěkotem, že si jako jde vyzvednout lístky, který zaplatil. Nyní vše následuje v rychlém sledu:

Sultán: „Jdu si vyzvednout lístky na film Escobar, chcete jméno nebo číslo rezervace?“

Slečna: „Ale mi film Escobar už nepromítáme“

Sultán: „No to není možný, vždyť to tady mám napsaný“

Slečna:“No a nemáte rezervaci do Cinema city?“

Sultán: „Jakej je v tom rozdíl?“

Slečna: „No to je úplně jiný kino, na druhý straně Plzně.“, slečna si pravděpodobně myslí, že Sultán je idiot.

Sultánovo kamarád podporujícím hlasem: „No to je kokos, on objedná lístky do jinýho kina“

Sultán jen poděkuje spráskaným hlasem a připadá si jako idiot.

Zbytek příběhu už není důležitej. Sultán s kamarádem fim neviděli.

Tuto zkušenost lze brát jako jasný indikátor, že potřebujete dovolenou.

A to ještě Sultán může mluvit o štěstí, že šel s kamarádem, který Sultána zná a tak od něj čeká leccos. Představte si, že by dotyčný pudl Sultán vzal do kina nějakou fenu, na kterou by chtěl zapůsobit…

Předčasný dárek k narozkám od Hnutí Duha!

Bylo nebylo jednoho mlžného dne v rumunských horách. Zapnul jsem telefon a vyjímečně chytil signál. Přišla mi sms z neznámýho čísla. Otvírám s pocitem jaká katastrofa se zase udála. A hle prý jestli mám zájem zúčastnit se Týdne pro divočinu na Šumavě.

Podepsal jsem výzvu Zachraňme lesy, psal ministrovi a teď mám příležitost PODÍLET se vlastníma rukama a ještě se něco dozvědět? No co byste na takovou otázku odpověděli? Jasně že MÁM zájem AKTIVNĚ udělat něco VÍC!!!

Je fajn být u něčeho, co může mít tak velkej přesah do budoucnosti! A jak se mi potvrdilo u All Handspocit, že děláte něco smysluplnýho je neuvěřitelně návykovej.

A tenkrát se na Fagaraši zastřásla země!!! Radostí!

Pokud Vám taky není lhostejný stav našich lesů, podepište prosím výzvu Zachraňme lesy. Je nás už přes 15 000!

MÁ TO SMYSL daleko větší než neudělat vůbec nic!!!!

Díky!!!

Kudrnáč

Jak bylo v Rumunsku, Kudrnáči?

Předem se omlouvám babičce, protože následující souhrn z dovolené bude obsahovat několik sprostých výrazů…

Tři mladí, krásní kluci z Čech plní elánu, ideálů, krásně vystajlovaní a voňaví odjíždějí na dovolenou. Mají precizně vypracovaný plán. Vydávají se s radostí na úžasný trek do rumunských hor. Očekávají nepřekonatelné výhledy do krajiny a slunečné počasí. Přesně jak zobrazují webové stránky cestovních kanceláří. Doma v ČR všechno nasvědčovalo tomu, že dovolená klapne na výbornou, bude bezchybná a naprosto ideální.

Realita byla však trošku odlišná. Začátek byl sice slunečný ale tím to skončilo. V horách kluci strávili sedm dní. Z toho šest a půl dne pršelo. Místo kochání se krajinkama měli co dělat, aby skrz mlhu viděli alespoň špičky vlastních bot v nichž měli po celou dobu rybníky jak v Jižních čechách. Zasmrádli potem, pak načichli vlhkem. Všechno oblečení mokrý. Od nohou se po dvou dnech začal zvedat zelený mrak. Nejdřív zmizely v mlze krajinky. Pak zmizela vůně a nakonec zmizel i styl. Místo zástupu krásných rumunských děvčat byli kluci pronásledovaní jen hejny much, které byly zmatené z toho, jak je možné, že se můžou hýbat tři takhle velké hromady mokrých hoven.

Jako poslední zmizel i plán. Do toho neustále déšť, mokro, smrad. Nohy v hajzlu, záda v hajzlu. Plán v hajzlu. Ideály taktéž.

Jeden by si řekl, že taková dovolená je úplně na hovno. Ne tak my.

Tři kokoti v Rumunsku, 14 dní, 1500 fotek. Pohoří Fagaraš, nejvyšší hora Rumunska. Mlha. Déšť. Kamarád Andrei. Krajani v Banátu. Český vesničky. Pivo, čučorička, hledání mapy obýváku. Limonáda z citronu, kyselý ksichty. Žádnej internet.  Dobrodružství, svoboda a nespočet zážitků.

Všechny tyhle drobnosti pro mě osobně udělaly z týhle dovolený jednu z nejlepších a nejúžasnějších, kterou jsem kdy zažil!!! Střízlivej. Přítomnej.

Hned co všecko zpracuju, začnou se objevovat nový články den po dni. Respektive zhuštěná verze, jinak by to bylo skoro na knihu.

Těšte se!

A nezapomeňte si užít léto a Vaše dovolený. Ať už máte paštika inklusive v Chorvatsku, jezdíte na kolech nebo se jen stěhujete po letech zpátky do ČR (i když je to zrovna Praha).

S láskou

Kudrnáč

DSC00877

Fotka z Moldoveanu-nejvyššího vrcholu Rumunska.

Rumunsko: Konec čundráků v Rumunsku

Pokračování z minula. Omlouvám za absenci odstavců, píšu z mobilu, takže je mi jasný, že to není žádnej TV šlágr na čtení. Nicméně jedeme dál.
Do kupička si k nám přisedla holka. Buď byla tak odvážná, že si sama sedla k třem nadhernejm a statnejm klukům z Čech nebo měla jen štěstí, že měla u nás v kupé rezervaci. Pro nás to znamenalo, že jsme se museli přestat válet jak ty prasata na lavicích a udělat ji místo. Ani už nevím jak, ale došlo k tomu, že jsem se s ní začal bavit. Asi to bylo tím, že mi připadala jako další femme fatale. Už druhá během několika hodin. Rumunsko je země zaslíbená. Dostal jsem z ní spousta zajímavých informací ohledně typických jídel a pití v Rumunsku, plus třeba radu, abysme se nedívali divnejm lidem do očí, páč se jich pak nezbavíme. Je to divný, ale Rumuni asi nejsou tak úplně kůl. Možná si vzpomínáte na první radu ohledně Rumunska, kterou jsem dostal od rumunského kolegy v Belgii: Neber s sebou moc hotovosti. Teď ještě abych se nedíval divnejm lidem do očí… V duchu jsem přemýšlel, co bych řekl turistovi mířicímu do ČR. Dej si pozor na taxikáře budou tě chtít okrást. Dej si pozor na směnárny taky tě okradou… No nic.
Z dalších informací vyplynulo, že moje budoucí celoživotní láska z kupé už potkala jinou celoživotní lásku v Německu, kde teď bydlí, takže z mojí budoucí celoživotní lásky se stala rázem bývalá budoucí celoživotní láska. Přítomnost jsme jaksi přeskočili. Nicméně i tak byla milá a čas s ní utíkal rychlejc než s těma dvěma chrapounama. Bohužel dotyčná slečna  neměla moc dobrý odhad na lidi. Označila mě jako „toho ukecanýho“ z naší party, což mě jako introvertního člověka trpícího sociofobií celkem pobavilo. Na druhou stranu inženýra odhadla naprosto přesně slovy: „Ty jsi celkem dobrej v ignorování lidí“, což naprosto dokonale vystihuje mého nejlepšího přítele. Hehe. Nakonec jsme prokecali celou cestu až do Brašova, kde jsme se rozešli a poděkovali za rady. Byla to celkem milá holka. Pro mě to znamenalo přijít o druhou femme fatale během několika hodin. Dvakrát zlomený srdce za tak krátkou dobu to už je na tramal a dva neuroly s rumem.
Z vlakáče jsme se vydali směrem k hostelu, kterej byl v centru cca 3km od vlakáče. Klukům jsem ani neříkal jak blízko to je. Po příchodu k ubytku se ukázalo, že po 20h ve vlaku a 3km chůze máme na nohou všichni puchýře. Seděli jsme tak v pokoji a přemýšleli jak chceme udělat 75km v kopcích, když po třech km na rovince máme puchýře. Usoudili jsme, že se pravděpodobně blíží konec naší čundrovací životní etapy, možná konec čundráků v Rumunsku a bude nejlepší  se vrátit k tomu, co nám šlo nejlíp-chlastat po hospodách a lítat vožralý po koncertech a fesťácích. No ale co už…
Zbytek dne jsme prolítali po restauracích a městě objevujíc místní krásy, místní jídlo a místní pivo. V mém případě místní vodu. Ochutnali jsme pár specialit co nám doporučila ona femme fatale z kupé, několik zmrzlin a vylezli jsme k místní pevnosti, kde byl super výhled na město. Mimochodem nad Brašovem je  nápis Brašov provedenej stejným stylem jako nápis Hollywood.
Kluci nemohli najít točený pivo, všude jen lahvový. Nicméně mají tu i Staropramen. Po zkušenostech ze Srbska, kde Staráč chutnal jako špatně vychlazená moč neměl ani jeden z mých druhů, chuť ochutnat staropramen v Rumunsku. Co se týče prvního dojmu. Vždycky jsem si myslel, že Rumuni jsou cigáni, ale moc tmavejch jsem tu nepotkal. Taky jsem si Rumunsko představoval jako díru, kde všude žijou bačové a pasou kravky. To taky není pravda. Brašov je celkem fajn historický, čistý město (kolem centra). Dokonce tu jezdí MHD autobusy, takže žádný povozy tažený koňma, kde člověk musí sedět na seně. Pořád mě překvapuje jak jsem omezenej a jak lehký je mít předsudky, který jsou kilometry vzdálený od reality. Co se týče prvního dojmu z Rumunska-jsem ustříklej. Po cestě vlakem (krom měst) všude pole, louky, hory zleva zprava. Krajina jakou si představuju u nás tak za první republiky. Úžasný!!! Počasí super.
Večer jsme naplánovali cestu na další den. Plán je odjet do městečka Fagaraš pak do Breázy a odtud hurá na hřeben, do hor a na nejvyšší vrchol pohoří Fagaraš. Ve chvíli, kdy tenhle článek čtete už jsme pravděpodobně na cestě. Trasa zabere 7-10dnů podle fyzičky a ochoty kochat se. Za sebe můžu říct, že fyzičku nemám žádnou, ale zase překypuju ochotou kochat se krajinkama. Zjistili jsme, že máme jídla dost i pro medvědy, takže hurá je nakrmit. Už zbývá jen aby bylo dobrý počasí.
Mějte se fajn!
Sejdeme se v lepších časech!!!
Kudrnáč