Byl jsem svědkem kopulace. Nedopatřením.

Začneme tím, že mám asi dva týdny nového spolubydlu, jak říkají VŠ studenti. Je to mladej kluk z Jablunkova, rád serfuje (na serfu, ne na netu) a než přišel sem, pracoval v Holandsku na tulipánový farmě. Je to sympaťák. Taky byl na Srí Lance a mluvil o ní tak zajímavě, že mám sto chutí tam jet. Ne do Jablunkova, na Srí Lanku.

Krom toho je tenhle týpek živoucím důkazem, že i starší ročníky, jako jsem já, se mohou učit od mladší generace. Konkretní přiklad. Krom spolubydly je tu ještě jeden kluk z Třince, což je zhruba stejná oblast jako Jablunkov. No a od těhle kluků jsem se naučil zdravit po jejich. V praxi to vypadá asi tak, že se s oběma zdravíme „Zdar jak cyp, pičo.“ (promiň babi, ale takhle to u nich prostě chodí). Možná si řeknete, že takovýhle zdravení je k ničemu. Představte si, že dorazíte někam, kde mluví naprosto jiným jazykem než vy.
Když po domorodcích něco chcete, vždycky vám budou víc nakloněný, jakmile uvidí, že se jim snažíte přiblížit aspoň pozdravem v jejich jazyce a hned jsou ochotnější.
Jezdím občas přes Bohumín do Polska Leo expressem a několikrát se mi stalo, že když jsem stevardo (genderově neutrální označení) pozdravil „Dobrý den“ odpovědí mi byl jen kyselej ksicht. Pomyslel jsem si, že stevardo prostě nemá den a mávnul rukou, to se prostě občas stává. Ale až teď mi došlo, že stevardo prostě nerozumělo. Díky klukům z ostravska už vím, že příště žádný „Dobrý den“, ale pěkně po našemu „Zdar jak cyp, pičo“. To by bylo, aby stevardo nemělo lepší den. Určitě dostanu jednu vodu zdarma navíc.

K běhu

Ano, stále běhám. To je překvápko viď ségra?! Dokonce se ke mně do party přidal i další týpek. Takže běháme dva. To je překvápko i pro mě. Ok, týpek v pondělí odjíždí, ale spolubydla poudal, že se taky přidá. Pamětníci mého pobytu u All Hands jistě vzpomínají, jak jsem měl vlastní pseudo-workoutovou skupinu. Tímto se chci opět pozastavit nad tím, že gaučák jako já „inspiruje“ jiný gaučáky k pohybu. Můj učitel tělocviku na základce by se asi divil.

Díky mému novému spoluběžci mám i statistiku běhu, anžto má v mobilu jakousi aplikaci od ČEZu (elekotršoky v mobilu?). Takže vím, že běháme 4,5km, za naše dva běhy jsme nasbírali nějakých 181 bodů, ale nevím k čemu. A naše průměrná rychlost je o 1km/h vyšší než když chodím na tramvaj. Haha. Ti co mě znají ví, že nejsem žádnej extra rychlej chodec. I když to je taky relativní. Pokud mě totiž srovnáte s lenochodem, tak jsem jako hodně dobře.

Při našem prvním běhu padlo také několik narážek na můj autfit (pro neanglicky mluvící autfit je něco jako cvičební úbor). Kraťasy a tričko System of a Down asi nejsou na běhání dost kůl. Ale co je mi po tom. Když se vám přezdívá křovák, po pěti sekundách jste upocený jako dědek, tahající řepu, tak stejně nikoho neoslníte a můžete mít hadry na běhaní třeba od Gučiho. Navíc neběhám kvůli tomu, abych dobře vypadal, ale abych se u toho dobře cejtil. V motivačních knihách aspoň píšou, že to tak má bejt. Za sebe můžu říct, že minimálně po běhu, než odejdu do sprchy, se cejtím. Takhle jsem to podal mému perfektně vystajlovaném kolegovi. A  byl klid.

Jak jsem na tom s vlámštinou?

V pátek jsem se stavil v Lidlu po cestě z práce. Už umím vlámsky poděkovat a taky vím, jak se řekne sleva. Když na mě Belgičani spustí něco dalšího v tý jejich hatmatilce, tak jen krčím ramenama a usmívám se jako Král Jelimán, jak jsem to dělal na začátku v Peru. Krčení ramen je, jak jsem zjistil, (genderově) neutrální a funguje všude. Po cestě z krámu mě zastavilo takové malé, mladé a pěkné děvče (asi nebylo z Belgie) a něco na mě spustilo vlámsky, načež jsem udělal co? Aaa modří už vědí. Pokrčil jsem rameny a tvářil se jako Král Jelimán. Krom toho jsem jí řek, že neumím flemish. Spustila anglicky a že dělají po školách a ve fabrikách nějaký kurzy první pomoci, páč se ukázalo, že Belgičani o první pomoci ví kulový. (Co na to Češi?).

Chtěl jsem jí použít takovej ten pubertální vtip, že o první pomoci taky nic nevím a že bych rád, aby mi ukázala dýchání z úst do úst, ale když na mě mluvila, pusa jí smrděla cigárama a to já u osob specifikovaného pohlaví nemám rád. I když upřímně, kdybych potřeboval první pomoc s největší pravděpodobností by mi  bylo u řitě, jestli člověk, co mě zachraňuje, předtím vykouřil celou fabriku Phillip Morris v Kolíně nebo ne. Připomnělo mi to mojí učitelku chemie. Z chemikářky při každý hodině táhly levný sparty bez filtru a to jsem neseděl v první řadě. No takže z první pomoci nic nebylo, ale rozhovor to byl příjemný. Na rozloučenou mi děvče ještě zamávalo. Asi protože jsem byl jedinej, kdo jí neposlal do prdele.

Odpoledne jsem šel opět běhat. Tentokrát bez kolegy, anžto ten měl přesčas, takže nemoh. Nikdy jsem netušil, že napíšu „těším se na běhání“ , ale je to tak. Za poslední dva roky se mi dějou takový věci, o kterých se mi v životě ani nesnilo, takže už se nedívím ničemu. Možná se na to běhání těším,  protože je to takový světlo na konci tunelu v tomhle dočasným zlatokopeckým způsobu života.  Je fajn, když se máte na co těšit po dvou hodinách popojíždění v koloně. Navíc už nedělám pauzy co 200m a běžím celou trasu v kuse, a nemám při každým kroku pocit, že chcípnu, což je paráda.

Našel jsem tu nějakou běhací akci, takže jsem se na ní chtěl přihlásit. Respektive jsem napsal organizátorům, že bych taky rád jen tak z legrace běžel a zda mi pošlou víc informací, protože jejich web je ve vlámštině a tak vím prd. Jasně, že jsem si to přeložil gůgl translátorem, ale víte jak. Odpověď? Do dnešního dne žádná. Ale trpělivost, maratony přenáší, takže jsem trpěliv.

Sobota

Zase výlet s foťákem do luk a polí. Fotí to každým dnem líp a líp. Díky foťáku taky vidím spoustu detailů, který bych jinak neviděl. Minimálně, protože rychle běhám (haha), takže nemám čas se zastavit. Teď když se snažím vyfotit pavouka, už si najednou nepřijdu, tak obrovskej, ale spíš jako bych se zmenšoval a vlez mu až do baráku na návštěvu.
Taky jsem netušil kolik je všude kolem různý havěti. A navíc bych asi nikdy nepozoroval páteříčky při souloži (díky Niky za název brouka). Hehe.

DSC09905

DSC09910_orez

 

Po skončení foto sešn, jak mi profíci označujeme focení, abysme byli kůl, jsem se přiidal k jednomu moc milýmu slovenskýmu páru a jeli jsme obhlídnout místní bazar. Měli tam všecko od skleniček za 30 centů až po masivní skříně nebo komplet jídelního stolu a šesti židlí za 85 éček. Jasně do reprezentativní bílý ikea kuchyně v lesku byste si ten nábytek asi nedali, ale jinak dobrý. Já bych takovej nábytek bral, protože mám rád starý věci s historií. Akorát nevím, jak by se mi vešel v Plzni pod můj oblíbenej most.

DSC09855_orezDSC09813DSC09761_orez

Odpoledne jsem chvíli kecal s bylinkářem, tentokrát o svíčkách. Vždycky jsem si myslel, že udělat svíčku je legranda, ale podle jeho popisu se to zdá spíš jako pro VŠ studenta s červeným diplomem z fyziky a chemie. Podle slov bylinkáře jsou důležitý knoty, velikost svíčky, typ vosku… Špatná kombinace vám totiž může provést to, že svíčka bude čmoudit nebo se vosk neroztaví až ke kraji, v případně vonná svíčka nebude tak dlouho vonět atp… Jeho argumenty zněly celkem rozumně. Je vidět, že je to chemik. Je to takovej Rudolfův magistr Kelly. Nakonec jsem ho vez na letiště, protože odlítal domů. To už taková zábava nebyla, když sám nemá řidičák a pořád mě znervozňoval, že to nestiheme atp… Miluju takový lidi. Měl jsem sto chutí ho vysadit.

 

Neděle

Ráno běh, jinak válečka. Spolubydla se ode mě odstěhoval. Prý vydávám nějaký divný zvuky v noci. Od lidí co se mnou kdy trávili noc ať už dobrovolně nebo nedobrovolně vím jen, že skřípu zubama, občas chrápu nebo se směju ze spaní. O dalších zvucích se nikdo nikdy nezmínil. Spolubydla je navíc člověk, kterým říkám netopýři. Lidi, který jak slyší, že jde někdo po schodech na druhým konci sídliště, tak se probudí a nemůžou znova zabrat. A to jsem mu sehnal špunty do uší. No nic. Neví o co přišel. Cyp.

Blíží se prázdniny a s nima nějaký to dobrodružství. Jedeme s kámošema do Rumunska, pohoří Fagaraš. Ale bylo napínavý, než jsme se shodli. Těším se jak cyp. Psal jsem Andreiovi (můj rumunskej kámoš z All Hands) a ten se k nám prý možná přidá. Bude fajn zase ho vidět. Už je to skoro rok, co jsme stavěli školu v Puerta Pulache, připadá mi to jako kompletně jinej život.

Taky jsem chtěl vyrazit po letech na nějakej ten fesťák a zavzpomínat na starý časy.
Můj oblíbenej Basinfirefest už neexistuje, takže mi zůstaly jen vlasy pro pláč. Budu muset najít jiný místo, kde se plácat po ramenou s ožralejma lidma, za zvuku kvalitní rockový muziky. Kdyby někdo o něčem věděl, ozvěte se. Beru pozvánky. Třeba na Moravě tam by to mohlo být fajn, tam jsou milý lidi. Stan mám vlastní, jen v noci vydávám divný zvuky.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s