Monthly Archives: Květen 2018

Kudrnáč v Belgii: Bude 5.května konec světa (pokusníčku)?

Byl jsem navštívit místní maloobchodníky, abych získal vzorky typického beglického žvance. A existuje pravděpodobnost, že nastane čas se s pokusníčkem pomalu loučit. 5. května se možná ztratím, tak že mě nikdo nenajde. Prostě KK – Konec Kudrnáče. Přihlásil jsem se totiž na nějakej ten týmbylding.


Pondělí 30.4.18.

V práci je poměrně uvolněná atmosféra, protože je po víkendu a hned zítra je Svátek práce, kterej se z  neznámejch důvodů neslaví prací, ale volnem. No fuj. Díky uvolněné atmosféře a taky tomu, že už začínám třetí tejden. Rozuměj všici si zvykli na můj blbej smysl pro humor, nastal čas posunout vzájemné vztahy s místním obyvatelstvem o štok vejš na 1A. Začal jsem se učit dač (nikoliv dojč). Výsledek? Do oběda jsem uměl dobrej den, dobrou chuť a krásný pracovní den. Výsledek večer? Zase nula. Hehe. Nicméně mi přijde fajn, když umíte z místní řeči aspoň něco. Lidi to potěší a hned se na vás koukají jinak, když vidí, že se snažíte k nim mít blíž. A když jde o vašeho zákazníka, tím líp pro vás. Obrušuje to hrany. Je to prostě legranda.

No ale stala se mi další zajímavá příhoda. V práci ke mně přišel starší týpek a ptal se mě lámanou angličtinou plus rukama a nohama, zda si může půjčit paleťák. Potud nic zajímavýho. No a najednou jako že odkud jsem. Říkám, že z ČR. Chvíli na mě kouká a tak mu říkám „Praha“, na to se chytne každej. Až to budí podezření, že ČR=Praha. Tenhle týpek mě ale překvapil, když mi řekl: „Knedlík“ a „Jaroslav Hašek, Švejk“. Cítil jsem se jako hrdobec. Pozoruju, že lidi když vidí někoho novýho, tak mají tendence aspoň se zeptat odkud člověk je. Plus přidat něco, co z daný země sami znají (pro ČR typicky pivo a Praha). Je to strašně fajn, když vidíte cizince, jak se snaží vzpomenout na to, co z vaší země zná a jakou mu udělá radost, když mu rozumíte.

Odpoledne jsem chtěl „kolegovi“ říct, že mu přeju pěkný volno. Ale nemoh jsem si vzpomenout, jak se řekne volnej den. Místo toho jsem bezděčně řekl „kurva“. Týpek se začal smát, připlet se k tomu ještě ještěrkář a začala diskuze o tom co to znamená slovo kurva, pak jsme se dostali k Osvětimi, načež se ještěrkář (tak v mým věku) ukázal jako znalec přes koncentráky a Polsko. Hrozně jsme se nasmáli. Ne teda koncentrákům.

Na závěr jsem teda popřál pěknej volnej den v holandštině (nebo jsem se o to aspoň snažil), na oplátku jsem dostal odpověď: „Have a nice kurva day“. Nic člověka nepotěší víc než když vám někdo popřeje pěknej kurevskej den. Jak říkám lidi tady jsou milý.

Průzkum bojem, ehm žrádlem

Po práci jsem se vydal na průzkum pekárny a masny, který jsem objevil o víkendu. V pekárně jsem si koupil chleba pomocí lámanýho přečtení nápisu na cedulce u chleba. Pak jsem pokračoval anglicky, zda ho můžu dostat nakrájenej, k tomu jsem přidal pantomimické naznačení, co že vlastně chci a zaplatil. Je to taková hra Activity v reálu. Paní byla milá a stará. Nevím, jestli víc stará nebo víc milá, ale to je fuk. Tmavej 800g chleba stál 2,20Eur, což je ranec. Ale chutná skvěle. Ne zas tak skvěle jako chleba u nás doma (mluvím o chlebu, ne o 30kg šumavy za 2,90Kč v akci). Krom toho, že tu mají pekárny (Belgie není taková díra), tak tu dokonce mají chlebomaty. Prostě automat, kde místo coly koupíte chleba. Dneska se dá udělat automat úplně na všecko. Kůl jak říkají Emeričani.

Z pekárny hurá do masny. Chvíli jsem slintal za výlohou, a když byly moje boty promočený od slin, vyrazil jsem dovnitř. Tentokrát byl uvnitř mladší chlap, u kterýho se dala předpokládat angličtina. No a tak jsem spustil, že bych si dal 100g Royal Salami. Ne, že bych na něj měl takoovu chuť, ale byla to jediná uzenina, která se dala vyslovit bez zlomení jazyka. Royal Salami je prakticky českej poličan (viz. úvodní foto). Vzhledově. Chutově výbornej. Cenově je to večeře pro dva za kilo salámu(cca 20Eur/kg). Když jsem viděl, že 100g je tak pět koleček, řekl jsem ať přihodí ještě deset deka.  No co co. Zkusit to musím. Mojí ctěnou sestru zajímalo, co se tady tak jí a jistí lidé tvrdí, že bych na cestách měl zkusit všecko (bylo to tak, že jo Nikol?) a tak jsem šel na průzkum. Takže drahá sestřičko, jí se tu drahej poličan a drahej chleba. Plus hranolky, ale o těch poreferuju až budu mít za sebou multikulty výlet se Sárou a její skupinou. Počítám totiž, že po výletě se půjdeme nadlábnout. A když ne, tak se přežeru sám.

Proč malý obchody? Zaprvý je to určitá podpora místních. Za druhý navážete s místníma kontakt, když k nim budete chodit pravidelně, což je fajn. Za třetí třeba se dostane i na nějakou podpultovku. Dřív bylo běžný, že lidi měli svýho pekaře, řezníka, doktora, kata, šaška a jiné… Dneska máme každej svojí pípající samoobslužnou pokladnu.

Blíží se konec Kudrnáče?

Na závěr bych chtěl napsat, že jsem se přihlásil na nějakej ten týmbylding. Přihlášky byly sice uzavřený, páč se o tom týmbyldingu ví už nějakej ten pátek před tím, než jsem přijel, ale zkusil jsem to a uvidíme, zda bude volno. O čem to budování týmu bude? Hehe to je na tom to nejvtipnější. Něco na způsob geocachingu/někdo naopak tvrdí, že dostaneme GPS a budeme se muset někam dostat, což je bomba. Kdo zná mě nebo můj orientační smysl ten ví, že dojde k něčemu velkýmu-ANO ke ztracení někde v Belgii. Bože!! V Belgii jsem se ještě neztratil. Jsem tak vzrušen. Bude to legranda! A to nejlepší na konec. Když se mi nějakým zázrakem podaří najít cíl včas, zbydou na mě snad nějaký palačinky. To je čelendž, Kudrnáči.

Ale pro jistotu: kdyby se tu do 14 dnů od 5.5.2018 neobjevil žádnej článek, volejte Kožaka, Clusoa nebo Sherlocka Holmese (ale toho pravýho, ne nějakýho holywoodskýho přicmrndu)!

Rád jsem vás všechny poznal…

A nezapomeňte

Have a nice kurva day to all!

Reklamy

Kudrnáč v Belgii: Ožrání, ostuda a sobotní výlet

Je to tak. Byl jsem po dlouhý době v hospodě. A zase z toho byla ostuda. Jako vždy.

Než začnete číst- dneska je první máj, lásky čas. Kudrnáčův zve ku lásce hlas… Hehe. Užijte si tenhle super den!

Ostudný pátek 27.4.2018

DSC08904

Hospoda, ale jiná než ta ve který došlo k ostudě. To proto, aby nás nikdo nemohl vystalkovat.

Třináct hodin v práci. Dobrovolně jsem se k tomu přihlásil domnívajíc se, že dřív bude kolem Antverp šílená doprava, protože prodlouženej víkend. Navíc se v Zetorce šlo do práce i v sobotu, kvůli nějakejm opravám, bylo potřeba zkontrolovaných dílů.
A tak jsem zůstal chtěl pomoct, podle hesla můj zákazník, můj pán a kontroloval díly.
Blbej syndrom nápomoci.
Cesta na barák byla super, ani jedno auto. Ne že by se mi chtělo končit každej den v sedm večer, ale minimálně z důvodu neucpaný silnice by to bylo řešení. A hlavně vyzrál jsem na zácpy. Našel jsem v batohu flashku a tak jsem si do auta narval samej kravál.
Zjistil jsem (náhodou), že můj oblíbený zpěvák Banán založil další kapelu tentokrát jménem „I am Pentagon“. Na co ten člověk šáhne, to se daří. Líbí se mi to. Texty super a muzika úžasná. Plná energie. Skoro lepší než sníst jabko. Ale jen skoro.

Večer jsem do sebe něco hodil a domluvil se s kolegama, že se půjdeme družit do nějaké místní tančírny, kde moji spolubydlící byli minulej tejden a prý tam byly samý luxusní paničky, i když starší. To by mě nevadilo, stejně pottřebuju jen někoho, kdo mi uvaří nějaký jídlo a vypere fusekle, abych se s tím nemusel zdržovat. A mohl trávit víc času sledováním televize.

Původně jsme měli jít tři, nakonec jsme šli dva. Jeden ze dvou jsem byl já. Druhý kolega byl už lehce přikrmen z domova. Asi si dokážete představit jaký to je jít do hospody s člověkem jako jsem já, navíc nepije a ještě nemá smysl pro humor. A tak jsem pil vodu a kolega mezitím zabíjel mozkový buňky. Moc lidí v hospodě nebylo, ale byly tam fajn mladý holky, ale víte co jeden je stydlivej (já) a druhej je vožralej (on). Když jsme se kromě zírání s otevřenejma hubama na nic jinýho nezmohli, holky odešly.

Houby herečka…

Když byl ještě kolega ve stavu, pozorovali jsme tam taky jednu starší, ale celkem pěknou dámu (asi nebyla z Belgie), vypadala celkem dobře a kolega si na ní dělal zálusk. Vedle ní seděl jakejsi cca čtyřicátník, kterej vypadal jako šprt v krizi středního věku (představte si mě za cca 8let). No po chvíli se tenhle šprt zvednul a odešel s tou holkou do nějakýho kamrlíku. Za 15minut se týpek vrátil, pořád s tím tvým pokerfacem. Paní vylezla chvíli po něm a hned šla na wc. Tohle se opakovalo ještě jednou. Byla to prostě prostitutka, houby herečka. Když to kolega viděl, ztratil definitivně zájem a už se věnoval jen pivu.

Za celej večer jsem vypil dvě vody s nějakým nóbl francouzským jménem, který jsem zapomněl. Můj spolupíč vypil něco doma, v hospodě tři piva jménem Jupiter a pak začal neznámejm týpkům objednávat panáky whisky. Oni se toho chytli a nakonec mi toho mýho parťáka totálně vožrali. Typek má dva metry. Měl toho dost. A teď ho doveďte domů. O tý ostudě ani nemluvím. Dvakrát mi málem spad do silnice pod auto, skoro rozbil dveře do hospody a ještě rozlil pivo po celým báru. Barman se smál a říkal, že je to cajk. Nějakej chlap se tvářil, že nám rozbije držku. Já tahal to jelito ven jak dědek řepu. Prostitutka vyšla ven a s cigárem v ústech na mě soucitně koukala, jak se snažím to hovado dostat domů. Byla to podívaná k popukání. Nikdy jsem netušil, že dvě stě metrů se dá jít 20 minut.

Musím se přiznat, že jsem tu měl pár slabejch chvilek, kdy jsem si říkal, že bych nějaký to belgický pivo ochutnal, ale tohle mě zase na chvíli vyléčilo. Tímto se omlouvám těm, který mě kdy tahali vožralýho domů/do taxíka apod… Omluva patří všem krom nejlepšího kámoše a sestry, protože od nich se taková služba jaksi očekává.

Chodit pěšky je problém

Protože pátek byl návrat spíš v sobotu, vstal jsem poměrně pozdě. Pak na nákup do blízkýho Lidla. Co jsem tady, ukazuje se, že blízkost je strašně relativní pojem, protože ty 2km, co se jde do obchodu jsou pro některý lidi nepřekonatelnej problém. Takže radši sednou do auta a vezou se pět minut tam a pět minut zpět. Argument zní: „Představ si ty 2km tam a zpátky, teď ještě ty tašky v ruce… Ano živě si představuju, jak jsem to dělal půlku mládí… A dokonce si představuju jak naši prarodiče chodili pěšky do školy několik km v zimě a v létě… Jo ještě, že máme ty auta.

Já si osobně myslím, že je škoda všude jezdit autem. Když jdete pěšky všimnete si spousty věcí. Takhle jsem našel pekařství, uzenářství a zeleninu. No ale nakonec jsem stejně šel nakoupit do Lidla. Haha. Oblíbil jsem si jednoho pokladního týpka jménem Noel. Je to starší, ale usměvavej tatík/děda/strejda. První den mi něco říkal tou jejich hatmatilkou, tak jsem se na něj usmál, pokrčil rameny a anglicky odvětil, že vím prd, co mi říká. Nakonec mi popřál něco jako pěknej den. Alespoň si to myslím. Ale klidně to mohlo být taky „di do prdele a nauč se mojí řeč, debile“, to bych mu řek já, kdyby Noel přijel do ČR (vtip). Ale zůstaňme u první varianty.

Špacírek po okolí

Po obědě jsem si našel v mapách, že asi dvě a půl hodiny od našeho baráku, jsou bunkry z druhý světový. No a tak, že tam vyrazím. Původní plán byl jet s tím včerejším týpkem k oceánu, přes něj zamávat do Anglie a vstupem do jeho chladných vod se proměnit ve škaredé holčičky. Protože týpek prospal celej den, šel jsem na bunkry a sám.

DSC08874

Všecko, kde to vypadá pěkně je Private weg. Soukromá cesta

Bylo krásně, ale trošku lezavo. Nevzal jsem si mikinu a tak jsem musel jít trošku rychlejc. Prošel jsem několik měst a vesniček. Co mě tu docela bere jsou ty jejich domy. Přiznáný cihly, žádný jednolitý srágory obalený polystyrénem. Malý baráky to tady taky rozhodně nemaj. Buď jedno patro ale pak je plocha tak 200m2 nebo mají domy dvě patra (minimálně). Vypadá to tu jako ve středověku, respektive to na mě tak působí. Domy jsou fakt úchvatný. A téměř celá cesta vedla obydlenejma oblastma. To víte všecko je tu oplocený a privátní.

DSC08949

Výběh pro vysokou.

 

Jediná vyjímka byla, když jsem kráčel po cestě mezi dvěma výběhama s vysokou a taky jsem viděl jak pavouk vraždí hmyz, co mu uvíz v síti. Snažil jsem se mu vysvětlit, že maso je vražda a že by radši měl žrát trávu, ale kašlal na mě.

DSC08983

Mouchy jsou vražda

Já vim, takový ptákoviny nikoho nezajímají. Co by vás mohlo zajímat je, že jsem narazil na obchod s belgickou čokoládou. Bohužel pro moje chuťový buňky bylo zavříno, ale moje peněženka se radovala. Ceny, co jsem viděl byly od 20 éček za kilo. A když čokolády sežerete půl kila, tak jako já, abyste si pomalu hledali brigádu. A nebo se spokojili s pravou belgickou čokoládou z Polska, s upozorněním pro alergiky: „může obsahovat stopy belgické čokolády“

DSC08994

Leonidas. Čerstvá belgická čokoláda. Od 20Eur/kg.

Jak jsem se konečně zeptal

K bunkrům jsem nakonec nedošel. Zdržel jsem se v městě/vesnici jménem Liedekerke, pozorujíc partu lidí hrající petangue. Seděl jsem u nich dlouho hlavně proto, že jsem si chtěl udělat fotku jak hrajou, ale bylo mi strašně blbý je fotit jen tak, protože je mi jasný, že ne každej chce být vyfocenej na tento hojně navštěvovaný blog. A tak, že se jich zeptám. Byl to ale problém. Ani nevím proč. Ale než jsem se odhodlal, uteklo asi 10minut. Nakonec jsem to dal.

DSC08999

Tahle fotka mě stála 10 minut života

Možná se to někomu zdá jako ptákovina, ale pro mě tohle zeptání bylo překonání dalšího bloku někde v mozku. Ani nevím, kde se tam vzal, ale byl tam. A teď už se obrušuje. Paráda! Měl jsem fakt velkou radost. Lidi byli v pohodě.  Dělali jako bych tam nebyl, neměli nic proti a jen se zeptali odkud jsem a zda vím co to je za hru. Prostě milý lidi. A milý bylo i to, že seberete pár známejch a jdete si takhle při odpoledni něco společně zahrát. Super!

V neděli pršelo a tak jsem prošel školením, uklidil jsem pokoj i obývák (máme tu služby) no a čet jsem si. Nic zvláštního.

Další fotky nejen ze sobotního výletu najdete klasicky na kudrnac.zonerama.cz

A na závěr otázka: Kdo myslíte, že vlastní obchod s textilem na fotce?

DSC09009