Kudrnáč v Belgii: Sobotní GEO teambuilding

DSC09083To stavění týmu v sobotu bylo kůl, jak říkají Emeričani. Nebo taky bylo to hustý jak cyp. Tak by to řekl jeden můj „kolega“. Hráli jsme super hru, jeden z nejlepších týmbýldingů, co jsem kdy zažil. Respektive nejnápaditější. A neztratil jsem se. Byl jsem vzrušen. Jako že fakt mocinky moc, jak by řekla kterákoliv puberťačka.

Celý to žůžo se odehrávalo ve městě od Oudenaarde, který je super historický. Bohužel nebyl čas ptát se, kde je co. Důležitá byla hra. Šlo o hru na mafiány, který bojujou o město. Vyhrál ten, kdo měl v kase nejvíc peněz. Rozdělili jsme se do tří týmu po cca 6ti lidech a každej tým dostal tři telefony, v každým týmu jsme si udělali tři podtýmy po dvou lidech, pro snadnější pochopení jsem pro ctěného čtenáře připravil názorný nákres viz. úvodní obrázek. Nekreslila ho moje dcera, kreslil jsem si ho sám. To jen aby bylo jasno.

Smyslem hry bylo běhat po centru města  a sbírat prachy pomocí dynamitu. Peníze byly uložený v „trezorech“ po městě. A k otevření každýho trezoru bylo zapotřebí různýho množství dynamitu. Příklad pokud šlo o hotovost, stačil jeden dynamit, na otevření sejfu s diamantem jste museli mít čtyři dynamity v inventáři. Dynamit bylo možný získat z krabic, který se válely na různých místech v okolí centra.

V krabicích bylo možný najít krom dynamitu ještě kouřový granáty (aby vás ostatní neviděli), bazuku (na přepadení obrněnýho vozu s prachama), pytel (na zdvojnásobení částky v trezoru) a kulomet, případně nášlapnou minu (na okradení protivníků). Museli jste při tom všem dávat pozor na policajty, aby vás nechytli. Tady drobná poznámka pokud to někomu nedošlo. Celá násilná část jako utíkání před policajtama, vykrádání trezoru dynamitem nebo nášlapný miny, se odehrávala na POUZE displeji mobilu.

V čem byl fígl? Abyste mohli otevírat krabice, trezory a sbírat věci, musel předmět být uprostřed trojúhelníku, kterej jste vytvořili s kolegama z týmu. Trojúhelník má tři vrcholy, proto měl každej tým tři telefony. Navíc krom trojúhelníku jste museli splnit ještě podmínku, že členové týmů (telefony) od sebe nesměli být dál než sto metrů. Kdo nasbíral víc prachů, ten vyhrál. Celá tahle akce trvala hodinu a půl. Z toho hodinu jste viděli i skóre ostatních, což vás nabudilo k vyšším výkonům. Půl hoďky před koncem se tahle fičůrka vypnula a až do konce jsme neměli nejmenší páru kdo vyhrál. Taky jste viděli, kde se na mapě pohybujou policajti, případně ostatní týmy (pokud nepoužili kouřovej granát)

Od začátku byl tým, ve kterým jsem byl já, ve vedení! Měli jsme v týmu kluka, kterýmu to hrozně rychle pálí. Takže než jsem já pochopil pravidla hry, on už měl vymyšlenou strategii, jak vyhrát celou hru. Jedna z fičůrek hry byla i to, že lidi ze stejnýho týmu spolu mohli komunikovat přes vysílačku. Prostě tlačítko na displeji, nahráli jste zprávu a pak jí dostali ostatní členové vašeho týmu. Vymakaný jak cyp. Sobota byla slunečná. Vedro, třicet stupňů a já si na sebe vzal nejlepší kalhoty, ve kterých jsem byl kdysi mocinky moc seksi, (pravej důvod? Jsou jediný kalhoty, který mám). Všude kolem spoustu turistů a mezi nima my. Prostě ideální konstelace pro poběhávání v centru města mezi turistama. A v čem spočívala legranda?

Proč jsem si teambuilding užil?

a)Museli jsme běhat. Já jsem taky běhal. Popoběhal. Netušil jsem jak je to popoběhání fajn, i když ve třiceti stupních zas tak moc ne. Veškerý ten můj seks apríl zmizel, jakmile jsem se rozběh. Merino hadry prej pohlcujou pach a ve vedru chladí, čímž jsem ale zjistil, že mě asi v krámu podvedli, páč moje trenky nechladily, ale hřály a na to zda smrdím, jsem se bál zeptat. Podělaný ovce.

b)Představte si, že se procházíte nějakým historickým městem a kolem vás zmateně běhají maníci sem a tam a čumí při tom neustále do mobilu. Musíte si asi říkat, co je to za h*vada. Já vím, že většina z nás čumí do mobilu při chůzi, rozmnožování i vyprazdňování, takže nemá čas čumět kolem sebe, ale proto jsem napsal, abyste si tu situaci pouze PŘEDSTAVILI.

c)V týmu jsem byl já, génius z ČR a Maďar (možná Slovák, to není důležitý) a tři lidi z managmentu. Snad dokonce majitelka. Představte si, že říkáte nějaký dámě, běž támhle, já tady počkám. A pak zjistíte, že dáváte „příkazy“ nejvyššímu bohu, díky kterýmu máte co do huby.  Jakmile jsem se to dozvěděl, začal jsem víc běhat a míň mluvit. První situace za den, kdy se mi do hlavy vkradla myšlenka, že v pondělí dostanu mail, ať nechodím do práce. Co ale bylo fajn, že jsem ani jednou neměl pocit „já jsem tady manažer a ty jsi šmíra“. Všecko bylo na přátelský bázi (až dostanu mail s vyhazovem, pravděpodobně změním názor). Parkrát jsme se stihli i zakecat (a pak se ztratit).

d)Nastávali humorný situace, který v dnešní době teroristických útoků zas tak humorný nejsou. Opět si představte maníky, co lítají s mobilem v ruce a do mobilu řvou, na celý město anglicky věty typu: „zastřel je“ nebo „polož tu bombu“. Nastala taky situace, kdy se na displeji objevili policajti a tak někdo (nebudu jmenovat) zařval na celý kolo: „hele policajti, použij kouřovej granát“, zrovna když kolem projížděli policajti v reálným policejním autě. Co mě trošku zarazilo, že i přes tyhle hlášky se nikdo z kolemjdoucích moc nepozastavoval. Buď jsou lidi otupělí a nebo jsme opravdu vypadali jako banda šulínů jak cyp. Radši budu věřit v druhou variantu.

e)Celou dobu jsme poměrně dobře vedli, pak nastalo několik blbých náhod, který nás stály prachy. Třeba nás chytili policajti, dvakrát jsme šlápli na minu. Začala mi téct krev z nosu z toho vedra. No co vám budu povídat, skončili jsme jako poslední. Třetí ze tří nebo první od konce, jak je ctěná libost. Výhra byla levná (pravděpodobně čínská) svítilna, fungující na principu čím víc mačkáš, tím víc svítím.

Jdeme do hospody

DSC09133.JPGPo hře jsme se všici odebrali do blízké restaurace, kde jsem na opět uved, jak je mým zvykem. A zase nechtěně. Co se stalo? Po vyhlášení výsledků hry nám bylo oznámeno, že je objednaná terasa, kde si můžeme dát „whatever“. Což dle mě, některých dalších kolegů a dokonce gůgl translátoru znamená „cokoliv“. Před začátkem budování týmu jsme dostali informaci, že budou palačinky, což bylo později přebito informací o „whatever“ . No a u stolu vznikly spekulace jak to teda je. Samozřejmě proběhla diskuze v češtině, ale nikdo se tak nějak neměl k tomu se zeptat jak to vlastně je. Líná huba holý neštěstí/a (ta nelína občas taky). No a mě to prostě zajímalo jak to je. Esli palačinky nebo „whatever“. A tak jsem se zeptal, zda si můžu dát hamburger. Od dámy, kterou jsem hodinu před tím nutil běhat, jsem se dozvěděl, že pouze palačinky.

Zase jsem spadl do takový tý klišoidní role typickýho Čecha, kterej když je něco zadarmo, má tendenci si toho narvat plný kapsy, kabelku, břicho, navíc si donést jídlo nosič a aby toho nebylo málo, tak v koupelně ještě pro jistotu ukradne mejdlíčka a ručník s emblémem hotelu jako prevenci, aby to nevzal náhodou někdo jinej. Nicméně pochyby a další spekulace typu: „Tak můžeme si dát nějakej flák masa nebo ne?“ , utichly. A dali jsme si ty palačinky. Který byly fajn. Jak se říká darovaným palačinkám na džem nekoukej. Na druhou stranu, mě tahle zkušenost posunula trošku víc z komfortní zóny, což je poslední dobou oblíbenej termín. Před pár lety mi trvalo týdny než jsem se odhodlal šéfa zeptat, zda dostanu volno. O několik let později jsem schopnej se zeptat i na hamburger. Úspěch! Člověk se učí. Furt (jako pořád).

Po tomhle fauks pauks a když byli všici plní palačinek, se mě jeden z Belgičanů, ten co se mnou popobíhal, zeptal kolik mi je a že se o mně baví. Tož jsem jim odvětil, že skoro 31 načež se všici strašně divili, prý vypadám na maximálně 25let. Zatím to nějak nedokážu docenit, ale v sedmdesáti vypadat třeba na pade, bude kůl. Pak jsem zaslech jak ještě několikrát padlo moje jméno, ale prý pouze v pozitivním smyslu. Nevím, jestli jim mám věřit, přece jen Belgičani jsou národ, kde sídlí Evropská komise, což je vysoká politika a k tý patří různý věci…

K čemu nám ten Kudrnáč bude?

Někde jsem se taky doslech, že během těch slavných teambuildingů prý manažeři a vedoucí tipujou lidi jaký jsou, jak se chovají apod… U nás to tak moc neplatí, protože jsme trošku v jiný situaci. No nicméně od soboty se snažím vžít do role manažera, kterej mě po celou dobu toho týmbyldingu pozoruje a tipuje k čemu ve firmě můžu být asi dobrej. Shrňme si tedy na co jsem zatím přišel:

a)Bez uzardění nutí běhat majitelku firmy, místo aby běhal sám->Genderově korektní, nebere ohled na to že je žena

b)Druhýho nejvyššího šéfa místo jménem oslovuje „Hey man“->nemá úctu k autoritám

c)Občas běhá i sám ale pak si nevšímá kde je zbytek týmu->je to ignorant

d)Prý nevěděl kam běží->nebylo to poznat->Vypadá důvěryhodně

e) Ptá se jestli může místo palačinky dostat hamburger->je drzej jako opice

f) má divnej smysl pro humor a pořád se všemu směje jako idiot ->asi je to idiot

Resultát?

Do firmy se nehodí, ale teplý křeslo v Evropský komisi mu bude slušet.

Toliko k sobotě. V příštím díle se dozvíte jaký to bylo v Modrým lese, s kým si můžete udělat v Bruselu fotku a jak chutnají hranolky…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s