Monthly Archives: Duben 2018

Kudrnáč v Belgii: Multikulty výlet

Úterý – olej kam se podíváš

Úterý začalo podstatně líp. Nadšením z toho, že mě v noci nechal duch vysloužilý prostitutky spát, jsem zapomněl sjet na správným sjezdu a dokonce i na tom následujícím. Cesta do práce se tedy prodloužila o půl hodiny.

Změnili mi práci. Broušení skončilo, myslel jsem, že mě pošlou do jiný firmy z nedostatku práce v Zetorce. Ale pomohli mi Indové. Co s tím mají společnýho Indové? Jeden dodavatel Zetorky je z Indie a tam „kvalita stojí za hovno“ – to byla slova mého kolegy, ne moje. No a tak Indové poslali díly, který „byly na hovno“.  A já je dostal ke kontrole. Díly jsou celý od oleje, páč je to něco jako převodovka, takže já jsem také celej od oleje. Za den nasaju tolik oleje, že kdybych se stal dodavatelem McDonaldu, tak to Andrej se svojí řepkou může zabalit. Ze mě se stane miliardář, předseda vlády a budu makat pro lidi.

No a ještě bych si mohl otevřít masérskou praxi. V dnešní době recyklací, upcyklací, rejůsingu apod bych udělal díru do světa s upcyklovaným převodovým olejem. Je to bio eko a raw, protože olej by nebyl okamžitě spláchnut do stoupy, ale ještě by posloužil k perfektní masáži různých partií. Tyto masáže bych poskytoval především mladým studentkám a zdarma. Mladé studentky totiž nedosahují tak vysokých příjmů jako jejich mužští kolegové a proto jsou znevýhodněny. Nehledě na to, že studijní život se prodražuje z důvodu většího výběru a spotřeby drog, než který jsme měli my starší.

Co je to dynamická navigace?

foto

Stání v koloně na okruhu Antverp. Každej den.

Každou minutu se tady člověk pořád učí. Po cestě domů z práce došlo k nedorozumění. Moje gps navigace mě navedla do Antverp. Pravděpodobně mě chtěla ušetřit nepříjemného postávání v koloně na okruhu kolem Antverp a tak mě navedla do Antverp, kde to čekání v kolonách bylo mnohem příjemnější. Celý Antverpy jsou v troskách, alespoň mi to tak přijde, všude jsou bagry a rozkopáno. Stavba vedle stavby. Díky tomuto nedorozumění jsem mnohé zjistil:

a)Dynamická navigace je super a nedoceněná funkce. V překladu to znamená, že vám gpska upravuje trasu podle dopravní situace. Moje navigace mi změnila trasu, během čekání v kolonách, celkem pětkrát, což není moc cool, když jedete podle druhý trasy a dvě minuty po té navigace usoudí, že ta první byla lepší, takže se pak točíte jak čamrda v kruzích uprostřed ucpaných Antverp. Po několika změnách trasy jsem si uvědomil, že víc než dynamickou navigaci bych docenil, kdybych se dostal ještě dnes domů a tak jsem tuto báječnou fci vypnul.

b)Antverpy jsou krásné město. Plné života a různých lidí. Projížděl jsem například židovskou čtvrtí, kde byli samí židé. Poznal jsem je podle toho, že měli pejzy. V životě jsem nikdy takový lidi na živo neviděl. Taky jsem si všim, že i židi jezdí na kolech, což mi zbořilo představu, že židi sedí v zastavárně, mnou si ruce a chtějí vás oškubat o peníze.

Projížděl jsem i další čtvrtí. Ještě nedávno bych jí šacoval na arabskou čtvrť, ale po údalostech posledních dní jsem znejistěl jestli to třeba není nizozemská čtvrť. Nemusí každej, kdo vypadá jako Arab, být Arab. Proč by to nemohl být třeba čistokrevnej Němec nebo Francouz. Cestovat je úžasný, boří předsudky.

No byl jsem nakonec strašně rád, že jsem z Antverp vypadnul, protože to stání v kolonách by mě zabilo. Večer jsem se rozhodnul zkusit jezdit do práce dřív, abych se mohl vracet dřív. Prý je to lepší, tak uvidíme.

Středa-plánujeme s Belgičankou výlet do Blue Forest

mymodernmet

Blue forest. Zdroj: mymodernmet.com

Vstávání v půl pátý mi nedělá žádnej problém. Vyletěl jsem jako křepelka. Ba ne kecám. Odplazil jsem se do kuchyně, ve snu jsem udělal snídani a jel. Tentokrát žádný kočky, žádný zapomenutí sjet na správným sjezdu a práce byla taky celkem cajk. I odjezd byl lepší. Kolona nebyla taková, takže od dnešního dne vstávám každej den o půl pátý.

Večer jsem se domluvil se Sárou, že se půjdeme 6.5. podívat do Blue forest, kterej je kousek od Bruselu. Bude to takový multikulty výlet. Asi vás zajímá kdo je Sára že. Sára je holka, na kterou jsem dostal číslo od Chrise. Poctivý čtenář ví, že Chris je jeden z mých přátel, který jsem potkal u All Hands. A tak se nám kruh zase uzavírá. Připadám si hned takovej seznámenej. Jedna velká rodina.

Ale zpět k výletu. Sára je z Belgie a bere s sebou na výlet svých několik přátel. Ani jeden z nich není Belgičan. Pokud vše půjde podle plánu potkám lidi z Belgie, Mexika, Kuby, Španělska a nakonec to nejlepší, ANO je to tak ve skupině bude i občan(ka) Polska. Zrovna jsem si říkal, že už jsem tu celkem dlouho a ještě jsme nenarazil na žádnýho Poláka. A bum je to tam. A co ten Blue Forest vlastně je? Modrej les se tomu říká, protože na zemi rostou nějaký modrý kytky, který vypadají jako modrej koberec. Na fotkách to vypadá luxusně, ale to rezorty v katalozích cestovních kanceláří taky. Uvidíme jakej bude reál.

Reklamy

Kudrnáč v Belgii: Stěhování a syndrom vyhoření

Týden se s týdnem sešel a je třeba odpovědět na zásadní otázku. Copa děláš Kudrnáči?


Stěhování

Tož než jsem se nadál a sotva si zvyknul na starej barák, přestěhovali mě. Inu jak říkal Napoleon: „Situace na bojišti se mění každým okamžikem“. A tak jsem se v neděli přestěhoval od Gentu, blíž k Bruselu. Novej dům je několika patrová vila s teráskou, okolo s placem pro parkování aut. V novým baráku je víc pokojů než v tom starým, taky nás tu bydlí cca 15, dva lidi na pokoji. Zase jsem dostal na pokoj alfa samce. Nevím co mi tim chce kdo naznačit.

Každej pokoj má vlastní koupelnu, což ve mně budí podezžení, že jde o bejvalej penzión. Koupelna s hajzlem je oddělená jen závěsem, z čehož plynou jisté nepříjemnosti. Hlavně v období, kdy by se člověk na všechno nejradši vy… Lidi v baráku jsou milý, jsou tu Slováci, pár Čechů, a Maďaři přeškolený na Slováky. Kolem domu jsou všude vesnice a les, takže větší možnosti utrácet eura a kochat se krajinkama po večerech. V tomhle mě tohle místo bere.

Nicméně první dojem z atmosféry novýho baráku. První dům bych přirovnal k víkendovýmu festivalu, plným rockový muziky, holek, chlastu a radosti ze života. Kde je každýmu jedno jestli chlastáte teplou zelenou z flašky, která se paří ve stanu dva dny. Lidi si nabízejí chlast ani když se mezi sebou neznají a všichni jsou happy. Prostě jen tak prostě spokojeně žít a být. Všici se mají rádi.
Novej dům je koncert vážný hudby, kam se chodí ve fraku, musíte znát pravidla etikety, do vás je zavěšená manželka (ideálně vaše) s pečlivě vybranou večerní róbou a bižuterií. Navíc pijete jen znamenitý víno a skleničku je třeba držet způsobně za štopku (říká se tomu tak ne?). Prostě co se týče pocitu z ubytka, tak první barák vede na celý čáře.

Cesta z novýho domu do práce zabere stejně jako z minulýho a přes Antverpy se jezdí taktéž, v tomhle žádná výhra. Toliko k ubytku.

Pondělí

Pondělí začalo jaksi divně, probudil jsem se jaksi zlámanej, zbitej a vůbec cítil jsem, že dneska mám křížek. Ale totální. Kritickej den pokračoval tím, že mi přes cestu přeběhla černobílá kočka, takže tím chci říct-nevěřte na pověry o černejch kočkách, posrat den vám může kočka jakýkoliv barvy.

V práci jsem už čtvrtej den dělal to samý (broušení), měl vypracovanej proces, takže by mělo být všecko olrajt, ale nebylo. Řikal jsem si proč já to vlastně dělám a jestli to mám zapotřebí. Prostě jsem chyt ukázkovej syndrom vyhoření. Pokud dobře počítám, došlo k tomu celých sedm čili sedm dní po nástupu do práce. Tuhle skutečnost považuju za obrovskej úspěch. Čekal jsem, že frustrace přijde po prvních pěti čili pěti minutách.

Samozřejmě jsem začal srovnávat s All Hands, u kterých bylo vidět výsledky práce téměř okamžitě. Kde bylo vidět lidi, kterým pomáháte a která měla hlubší smysl (pro mě). A vůbec zatím je to pro mě TOP práce, kterou jsem kdy dělal (právě pro její smysluplnost). Vím, že jsem s All Hands už otravnej, ale představte si ten pocit, kdy v životě děláte to, co chcete a ne to, co musíte, abyste splatili barák, auto a milence diamantovej náhrdelník za 15 vteřin mizernýho sexu. A teď si představte, že takovou práci už děláte. Jakej je to pocit?

Ale zpět. Práce mi od ruky moc nešla. A protože se kolem pohyboval jeden z mých šéfů, zapředli jsme řeč. Povídal mi o tom, že v traktorárně (říkejme jí třeba Zetorka), vyrobí denně něco mezi 0-1000 traktory (sorry podle smlouvy mám zakázano psát o věcech týkajících se místa, kde pracuju, takže nemůžu psát moc detailně) různých variant a výkonů. Ptal jsem se kdo je jako kupuje a on mi začal vysvětlovat výhody traktorů:

1) Předně do traktorů můžete lejt mazut místo nafty/bezínu. Což je dělá na provoz levnější.

2) Za traktor zapřáhnete kromě manželky snad všecko. Od nádrže s močůvkou až po vlečňák s pískem nebo hlínou.

3) Traktor se dá v Belgii řidit už od 16let. Takže jej mohou řídit nejen mladí chlapci po vyučení, ale dokonce ještě před vyučením. Samozřejmě v rámci genderové rovnosti mohou traktory řídit dokonce i děvčata. Traktor je zářným příkladem rovnosti a přístupu bez nějakých přežitých stereotypů, je mu prostě jedno, kým je řízen. Není to skvělé? Je to skvělé!

Tyto tři důvody, ale hlavně ten poslední mě donutil k tomu, abych začal traktor jednoduše milovat. Dobře, ne tak zhurta. Ale pocit frustrace z broušení mě přešel. Představa, že chlapci (a děvčata) místo braní drog a koketování s takovými odpornými věcmi jako jsou alkohol, drogy, čokoláda a sex budou vyorávat koukole a to i díky mě, pozvedla mojí pracovní morálku a začal jsem plnit plán na sto deset procent. Bravo já. Sláva traktoru!

Po navrátu z práce jsem se jen tak mezi řečí dozvěděl, že náš barák je bývalej vykřičenej dům. Já v noci nikoho, ale křičet neslyšel. Každopadně nevím, zda je to fáma, pomluva nebo fake news, ale vysvětlovalo by to špatný vyspání. V našem pokoji totiž musel být sádlo máslo salón. Kůže, latex, biče, Láďa Hruška… prostě tak. Taky jsem začal podezřívat zrcadlo v koupelně, že mě skrz něj pozorujou ostatní při čištění zubů a pak ty videa budou dávat na pornhub pro lidi, co mají rozkoš z pozorování jinejch lidí během čištění zubů tzv. Colgate fetiš.

Jdu spát. I přes únavu mám strach, že mě tu bude v noci strašit duch nějaký vysloužilý prostitutky, která mě celou dobu bude mlátit důtkou. Další plus pro minulej barák. Ten byl na starým indiánským pohřebišti a nic moc se tam nedílo.

Kudrnáč v Belgii: Práce, kolony, blešák, špacíry

Jakej byl první den po roce bez „pořádný“ práce? Co dělám a co se tu díje? Čtěte dál a dozvíte se všecko. Aby bylo jasný, nestěžuju si. I kdyby článek na některý mohl tak působit.


O práci

Jel jsem do Belgie jako kvalitář. První den jsem nastoupil do nového zaměstnání.
Všici se divili, že mě tam hned dali, protože je to prý „techničtější“ práce.
Do práce jsem šel se zkušeným kolegou, kterej se mnou zůstal dva dny a pak ho přeřadili jinam. Tudíž teď dělám sám. Se všemi plusy i mínusy.

No a co že teda dělám? Pracuju ve firmě, která vyrábí traktory. Hehe. Moji „šéfové“ jsou zatím milí a moc se o mě nestarají, což je fajn. Na druhou stranu, když něco potřebuju, tak se o mě starají dost. První dny práce jsem měřil nějaký ozubený kola do převodovky či co. Pak kontroloval těsnění v trubkách, filtrech a od středy brousím.
Je to nějaká část šasí převodovky či co a přetěsňuju šřouby, rozuměj vyšroubovat, nanést lepidlo a znova zašroubovat. Utáhnout momenťákem a to je moje práce.
V uších mám špunty, ve vlasech a na ksichtě kovový špony, ale je to sranda. Vzpomněl jsem si na praxi na střední. Broušení „úček“. Už jsem si na to moje domácí broušení vypracoval i proces. Doslova vybrousil. Bože proces.  Jak já to slovo dlouho neslyšel.

Ještě nutno podotknout, že díly jsou poměrně těžký (instalujou se do traktorů, který mají až 600 koňských sil), takže všecko jeřábem.
Než začnu dělat něco novýho, tak mi belgičtí kolegové vysvětlí jak s tím zacházet. Vysvětlujou to jako blbečkovi. Páč jsem ty věci z větší části viděl a používal, připadám si jako intelektuál.
Školení je něco ve stylu: tohle je jeřáb, zvedají se tím těžký věci, a když ti to spadne na nohu, bude to bolet. Používej ochranný pomůcky. Nechceme, aby se ti něco stalo.
Toto je hloubkoměr. Takto se s tím měří. Toto je ráčna, takhle se s ní utahuje.

Předpokládal jsem, že belgickej vercajk je stejnej jako českej, minimálně protože obojí vyrábí stejný osmiletý čínský děti, ale i tak jsem se nechal poučit.
Oblíbený heslo v Belgii je „Safety first“ – Bezpečnost především. A tak se tu všecko bezpečnosti podřizuje. Chození ve fabrice po chodníčkách. Musíte se držet zábradlí, když lezete do a ze schodů. Prý když spadnete a někdo vás napráší, že jste se nedrželi, dostanete od pojištovny starou belu. Další příklady uvedu později.

Jak jsem psal výše, tři dny jen brousím. Když mě belgičani viděli, tak mi dokonce ukázali koupelnu a s poznámkou, že je to zadarmo, mi řekli, že se tam můžu umýt.
Jsou prostě milí (bez ironie). Špunty v uších, takže mám svůj svět. Přemýšlím, že volně navážu na Wolkerovu Baladu o očích topičových, dílem, které bych pojmenoval Balada o očích brusičových. Ale zpět k práci. Mimochodem víte jak se pozná idealista (nebo blbec, jak chcete). Poznáte ho tak, že má danou pracovní dobu a věří tomu, že pracovní doba platí. Za celý první týden jsem neskončil ani jednou včas. Není to povzdech, normálně bych skončit mohl.
Nikdo mě tu nedrží, ale když já tak nerad odcházím od rozdělaný práce a tak radši zůstanu dýl. Nehledě na to, že to přináší peníze. Doufám.

Co mě trošku irituje jsou Antverpy. Přes ty musím každej den jezdit. To by nebyl problém. Problém jsou věčný kolony. Takže podle GPS bych měl jet do práce cca 55min.
To jakžtakž držím. Zpátky mi ovšem cesta trvá minimálně hodinu a půl. A to ještě, když je dobrej den. V pátek mi třeba cesta zabrala dvě a čtvrt hodiny. To se pak přivalíte domů, najíte a jdete pomálu spát. Takže na těch sto knih, co jsem si přibalil jsem se pořádně nedostal. A kde je teda ten problém s Antverpama? Tvoří se na okruhu kolem nich zácpy, pravidelně každej den.  Okruhy tady mají třeba šest pruhů v obou směrech! a všecky jsou plný, „jede se“ krokem. Tady musím uznat svojí mýlku a už nikdy nebudu tvrdit, že doprava v Praze je naprd. Antverpy jsou mnohem horší. Ale asi ne tak strašný jako doprava třeba v Peru.

Když jsem se zmínil o belgickým „safety first“, tak mám pocit, že na silnicích tohle heslo moc neplatí. Při přejíždení z pruhu do pruhu tu „občas“ lidi zapomenou blikat a tak musíte být pořád ve střehu. Řidiči mi tu přijdou „agresivnější“, což znamená, že když už dají blinkr, tak můžete čekat, že se do vteřiny nacpou před vás prudkým otočením volantu.
Jelikož jezdím podle GPSky a občas se včas zapomenu „držet se vpravo“, vyslechnu si pravidelně spoustu nadávek ve vlámštině a jiných jazycích, když třeba čekám až mě někdo pustí do vedlejšího pruhu. Čekání je vůbec nejhorší co tu můžete na silnici dělat. Nesmíte tu na nic čekat, páč se nemusíte dočkat. Já se zatím vždycky dočkal, ale za cenu toho, že si připadám jak ve hře GTA. Všici na mě troubí, hulákají a čumí. Je to prostě sranda. Ale zlepšuje se to.

Nějaký minimální vzdálenosti se tu taky nedrží. Lidi se tu lepí navzájem autama čumák na prdel jak psi k hárající feně, což produkuje spoustu zajímavých situací.
Do toho všeho se mezi autama proplítají motorkáři, takže musíte prostě čumět na všecky strany. Zvykám si. Provoz je tu prostě šílenej (kolem Antverp). Všude kolony.
Vemte si, že Belgie je víc jak o půlku menší než ČR při stejným počtu obyvatel. Hustota zalidnění je v Belgii 365 lidí/km2, u ČR je to 133/km2 (wikipedia).
Doslova a do písmene hustý. Dojíždění do práce a posunování po práci domů je prostě nejvěši opruz tady. Zatím.

Průzkum okolí a volnej čas

Jak jsem zmínil výše, přes týden tu moc volnýho času není. Respektive já ho tolik nemám. V pondělí jsem se tu šel podívat na průzkum kolem domu. Všude samý pastivny a louky s různým zvířectvem. Úžasný. Podél cest roste spousta kopřiv.
Půda je tu asi hodně dusíkatá, což v překladu znamená, že kopřiva roste poblíž míst plných organických hnojiv. Což česky znamená, že kopřiva roste tam, kde jsou lejna.
A tady je jich spousta. Močůvka teče podél každý louky. Takže bude na bio eko čaj. Hehe. Kousek za barákem máme koleje, kde jezdí místní rychlovlaky. Podél kolejí je všude plot, takže zapomeňte na přebíhání přes koleje, kde se vám zachce.
Přecházet se dá tam, kde ONI chtějí. A tak jdete pět set metrů doleva, aby jste přešli koleje a pak šli kilák doprava. U přejezdu ale najdete heslo Safety first a pak vám to teprve bude dávat smysl. Bohužel ploty jsou tady skoro všude, kudy jsem zatím chodil. Ani odskočit do lesíka si tu člověk nemůže.
Kolem pastvin, luk, polí. Všude dráty. Chodíte tu po chodníčkách (upozorňuju, že mluvím o místě kde jsem teď já, ne obecně o Belgii).

DSC08740

O chodníčky se taky musíte dělit s cyklistama. No dělit. Cyklista tu má přednost, takže zacinká a musíte jít z cesty. Je fuk jestli se namáčkete na ostnatej drát nebo skočíte do silnice pod auto. Cyklisti tu mají krom helem taky hodně reflexní vesty a svítí i ve dne(co jsem si tak všimnul). Sejfty frrrst. Cca 8km máme Lidl a lidl je levný a mají tam všecko, co v ČR kromě kremžský hořcice. No tak jsem si koupil tu slavnou dijonskou.
A litoval jsem toho při jídle i na záchodě. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi vyhrknou slzy. Slaná byla až hrůza a pálivost na stupnici od jedný do dvou bych označil číslem třináct. Fuj.

První volnej víkend

This slideshow requires JavaScript.

První víkend máme za sebou. A taky první výlet. Chris, co jsem ho potkal u All Hands, mi poslal číslo na svojí známou belgičanku Sáru a ta mi poradila pěknej park v okolí Gentu, jménem Bourgoyen-Ossemeersen, což je super místo, který můžete vidět na fotkách nebo víc v mojí fotogalerii na Zoneramě. Bohužel tam Sára se mnou nemohla, ale přidal se jeden z mých spolubydlících. Pořád mě nutí k smíchu, že před rokem někoho potkáte a díky tomu poznáváte další a další lidi.

 

V parku bylo nádherně. Ptáci, krajinky, mokřady. Kachny. Fotografové kachen.
Cestou z parku jsme se chtěli podívat ještě do jednoho takovýho parku kolem nějakýho zámku s vodním příkopem. Než jsme na místo došli, narazili jsme úplně na něco jinýho. Něco jako místní trhy v městě Mariakerke. Představte si louku a na tý louce zelený se pasou belgičani a prodávají věci. Něco jako obrovskej blešák, kde měli všecko od kabelů až po vinily Elvise Presleyho s jeho „zaručeně pravým podpisem“.

This slideshow requires JavaScript.

Počasí přálo a taky tam měli stánek se zmrzlinou, která byla výborná, osvěžující a navíc jí prodávali dvě krásný holky. Mimochodem k těm holkám. Spousta lidí se mě ptalo na ženský v Peru a tak, abych se vyhnul dotazům ohledně belgičanek, tak ne nejsou pěkný. Krom těch ve stánku se zmrzlinou. Češky stále vedou.
Alespoň, co jsem měl možnost vidět. Ale je to čistě subjektivní věc. Němcům by se třeba belgičanky líbily. Těžko říct.

DSC08859

Zámeček

Po trzích se šlo na ten zámeček, kde nebylo nic a vypadalo to spíš jako sanatorium. Chvílema jsme si říkali či tam můžeme vlízt, ale vlezli jsme tam normálně na drzouny. Nikdo nás nevyhodil, takže v pohodě. Den pěkný, jako malovaný. Fotek taky spousta.
Je to tady dobrodůžo. Zkušenost dobrá.

 

Cesta do Belgie a první dojmy

Zítra to bude týden, co jsem v Belgii. Je na čase k tomu zaujmout nějaké stanovisko.


Cesta a ubytování

Po cestě k tramvaji jsem na silnici našel pětikilo, den začal fajn. Pak nastaly komplikace. Při čekání na tramvaj, asi 40 minut od odjezdu, napsali z Flixbusu, že můj bus bude opožděn o 25 minut, což znamenalo, že bych nestihnul sraz a můj nástup do práce by se oddálil o týden. Což by taky byla tragedie. Nakonec mě zachránil student agency, kterej naštěstí jel. Bohužel nemám internet v mobilu a tak jsem si nemohl zrušit rezervaci u flixbusu. Na můj mailový dotaz, zda by to šlo zrušit i jinak, který jsem poslal už ze Studenta mi bylo mimojiné sděleno následující cituji:

„V případech, když nemáte připojení k internetu, můžete poprosit někoho kdo má k dispozici internet, aby pro Vás stornoval jízdenku.“

Přišel jsem o cca 70Kč. A to jen kvůli mé laxnosti a neschopnosti improvizace, kdy jsem v neděli v půl sedmý ráno, v liduprázdných ulicích Plzně nepoprosil nikoho s internetem o storno jízdenky u Flixbusu. Místo toho jsem se jako blbec staral zajistit si jinou dopravu, abych se do práce dostal včas. Hňup. Ale jasně podmínky jsou jasně danyý. Když nemáš internet je to tvůj problém. Aspoň, že ten sraz jsem stihnul, ale bylo to jen tak tak.

Do Belgie jelo několik aut a dodávek. V naší kromě mě jeli tři chlapy a dvě holky.
Podle nových genderových pravidel bych měl spíš napsat celkem šest osob nespecifikovaného pohlaví, národnosti, věku atd..
Cesta normálně zabere něco kolem 9h, kvůli zácpám se prodloužila a my přijeli cca po 12 hodinách. Chvíli jsem se s holkama bavil o dobrovolnický práci a hned jsem jim přeposlal informaci o All Hands and Hearts, tak že přej na to kouknou.

Pořád mě hrozně bere, že někam vyjedete a pak se s tím chlubíte ještě skoro rok po tom. Ale proč ne, když lidi hledají informace a já je mám, nevidím důvod nechávat si je pro sebe. Krom toho se spalo a padaly narážky na Plzeňáky. Zřejmě nějakej přijímací rituál. Asi. Jinak jsem taky nasával poznámky o práci, firmě, lidech v ní apod.

Barák je prej strašnej, nic tam nefunguje, v místě nejsou obchody, lítají tam komáři a smrdí to kolem hnojem. Asi se čekalo, že vyskočím z auta a poběžím domů.
Vzpomněl jsem si na plesnivou koupelnu v Aguas Calientes a v duchu jsem se smál, že horší to nebude. Připadal jsem si trochu jako ve Výměně manželek.
Co mě na cestě štvalo, byly Antverpy. Totálně ucpaný a prej je to tak každej den.

Barák a lidi

Přijeli jsme do malý řiťky, kousek od Gentu. Všude kolem farmy, louky a pole. Koně.
Když jsem místo pobytu viděl, hned mě napadlo, jak bych atmosféru tady mohl popsat jedním slovem. A okamžitě mě napadlo slovo: hahahahahaha. Jsem nadšen.
Barák je super. Před domem betonový parkoviště, venku stolek a tři plastový židle. To, co vidíte nahoře je foto domu z roku 2009. Moc se to tu nezměnilo.

V takovýmhle domě bych chtěl každopádně bydlet celej zbytek života. Má atmosféru.
Dvě patra. V horní části jsou pokoje, v dolní pak kuchyně, dvě koupelny, obývák a technická místnost. Všecko funguje. A co „nefunguje“ není nic co bych už jinde neviděl.
Kapající kohoutek, občas protékající hajzl. A banda týpků.

Představte si život na intru, kde místo uhrovitejch studentíčků bydlí týpci po třicítce.
Spí se po dvou. Někdy sem jezdí za prací i páry, což se mě netýká. Jsem rád, že dokážu spárovat ponožky. Nikde žádný rodiče, učitelé. Nic. Bude to tu punk. Kdybych uměl psát, tak o lidech tady napíšu knihu.
Abyste si pod tím mohli představit něco konkrétního, ocitoval bych kolegu, kterej na mě působí jako takovej flegmatickej bohém.
Říká mi: “Já na týhle práci mám rád, že makám a pak třetinu roku můžu být doma.“
A co děláš o tom volnu. Jezdíš někam?“, ptám se. „To pak pořád chlastám.

Než jsem šel spát, byl jsem pozván na panáka. Načež jsem odvětil, že nepiju.
No tak aspoň jointa. Nehulím, sorry. Asi tu budu za toho šprta.
No a takhle my si tady žijeme. Prostě super!:)

Příští článek bude o práci a po práci i o legraci.

 

Osudy dobrého Kudrnáče…

…aneb hurá do Belgie.

Nastal čas se opět vrátit do práce, vydělat peníze a pak je vyměnit za něco smysluplnýho (třeba zážitkový pobyt u All Hands and Hearts). Jelikož se do práce vracím po roce, budou první (a všechny ostatní) dny rozhodně k popukání.

Jestli se z toho hned první den neosypu, tak čekejte nějaké další záživné čtení.

A protože štěstí přeje připraveným, rozhodl jsem se připravit viz. foto.

foto

Jablko musí být všude, kde jsem já. Něco pozitivního ke čtení. Tentokrát jsem zvolil biografii Jima Morrisona s velmi optimistickým názvem „Nikdo to tu nepřežije„.
No a kdyby ani kniha nezabrala, tak pak už jedině čokoláda, která se skrývá v úžasném bio eko raw obalu s ruční kresbou (díky K.)

S tímhle vším ten nástup do práce musím přežít:)

Mějte se všichni fajn a buďte zdrávi!

Článek o All Hands and Hearts vyšel na Travelbible.cz

Na Travelbible.cz vyšel můj článek, který jsem sliboval v rozhovoru pro ZAK TV.
Článek je určený především pro lidi hledající dobrovolnické příležitosti mimo naší krásnou zem (myšleno ČR, ne planetu).

Prosím sdílejte článek na Vašich ctěných fejsbůcích, mailem, případně „per huba“. Prostě to pošlete dál. Ať se informace o All Hands and Hearts šíří rychlostí dolarů přibývajících Cukrbergovi na účtu ve Švajcu.

Vaši přátelé Vám za to jistě poděkují. Protože pracovat s All Hands and Hearts je radost!