Džungle Cuyabeno III.den aneb já mravenečník

Záverečný díl třídílného konečného seriálu o mé návštěvě v ekvádorské džungli. Pokud nevíte o čem je řeč přečtěte si první a druhý díl.

Ráno bylo stejné jako včerejší jen s tím (zásadaním) rozdílem, že celou noc pršelo a pršelo i celý dopoledne. Což mimo jiné znamenalo, že všecko co jsem měl v batohu zmoklo. Asi se ptáte jak je to možný, když byl batoh pod střechou. Inu v džungle domech nebyly skleněný výplně v oknech, místo toho byla jen síť proti komárům, která mimojiné nezabírala. No a já pod tou sítí měl batoh a skrz tu celou noc pršelo přesně na můj batoh. Takže ke svému vlhkému tričku, které jsem přehodil přes zábradlí v bláhové naději, že uschne i při nadměrné vlhkosti ovzduší, se přidal ručník, kalhoty a další fusky. Nebudu vás napínat neuschlo to ani za dva dny. Naprršelo tolik, že se hladina řeky zvedla cca o 2m. Za jednu noc. V Praze už by se stavěly barikády, volala by se armáda (která když jsou všici zahraničí) a nastal by chaos. V džungli se nestalo nic akorát jsme měli lodě trošku blíž.

Plán pro tento den byl projít se džunglí (překvapivě) a najít nějaký anakondy, hady, opice případně něco co svět ještě neviděl (třeba jitrnici). Cesta z džungle do lodže měla být zcela v naší režii a to tak, že budeme pádlovat. O můj bože, pádlování. Připomnělo mi to moje první a poslední vystoupení na vodě, kde jsem seděl na přední sedaček, tuším že se tomu říká háček a kamarád co kormidloval po mně chtěl, abych mu říkal kde jsou před náma kameny a kam má uhýbat. Vždycky jsem mu říkal pravo místo vlevo a tak jsme narazili do každýho šutru co byl po cestě. Na řece v džungli naštěstí byla hladina vysoko a šutry žádný a tak jsem se na pádlování těšil. Odpoledne se k nám měla přidat další skupina, co přijede po nás. S touhle skupinou se vydáme na černou lagunu, hledat aligátory, anakondy a pak opět vykoupat do bílý laguny – tý co jsme se v ní koupali s Lin.

Byli jsme vyhozeni v džungli, kde nás vítala cedule s délkou trasy a dalšíma informacema. Bylo vidět, že je to poměrně profláklá stezka. Byli jsme přikrytý pláštěnkama, na nohách holiny a tradá vstříc džungli. Co vám budu popisovat zase jsme viděli jen hmyz a malou havět. Jednu pocket monkey a slyšeli jsme paviána. Jeho řev mi jednoho z mých bývalých kolegů, i když kolega by paviána možná přeřval. Po cestě jsme narazili na rovník uprostřed džungle viz. Foto.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já na rovníku. Foto věnovala Lin:)

Jak jsme postupovali začala se zvedat voda a objevovali se místa, který jsme museli překračovat po spadlých stromech, anžto na dně některých potůčků a minilagunek leželo až 2m bahna jak nás Nelson upozornil a prý když do toho spadnete je těžký se z toho dostat. Díky týhle informaci náš poměrně nezáživný výlet dostal nový náboj a já čekal, kdy největší kopyto výpravy (já) spadne do toho bahýnka. No nakonec se nic nestalo. Bohužel jsme došli k jednomu místu, kde byl původně most a nejčkonc se všude kolem rozprostíralo ohromené lesní jezírko, hluboké nad kolena (a holinky). Nelson se zkoušel přebrodit někam, kde byla údajně cesta, ale nevyšlo mu to a tak zavelel k ústupu. Celkem mě zklamalo, že když stál po kolena v tom jezírku, že nepřiplaval kajman a neukousnul mu nohy. To by bylo žůžo. Viděl jsem to jednou ve filmu.

Ustupovali jsme stejnou cestou jako jsme přišli a tak jsme asi ztratili obezřetnost a jedna z členek naší výpravy – Lin – spadla z můstku., rovnou na záda do toho masožravýho bahna. Trošku se vyplašila a začala řvát „help i need somebody…“ přesně jako kdysi beatles. Nelson byl asi tak pět metrů vpředu, dvě kámošky za ním. No a nejblíž Lin jsem byl já. Lin sebou mlela jako o závod a čím víc se hýbala, tím víc se propadala do bahna. Podal jsem jí rychle ruku a snažil se jí vytáhnout ven. Najednou mi podklouzla noha a už jsem byl v bahně jednou nohou taky, ale Lin se trochu uklidnila, přestala sebou tolik mlít a tak se mi ji podařilo trošku povytáhnout. Vypadal jsem jak dědek co tahá řepu, bohužel se mi nepodařilo jí vytáhlnout úplně protože moje noha, co vězela v bahně se něměla o co opřít. To už se přihnala jedna z dalších účastnic zájezdu a pomohla mi vytáhnout Lin zpět na pevninu. Já se nějak zapřel a vytáh jsem se sám. Holina plná bahna asi o tři kila těžší, fusekle durch. Lin se trošku uklidnila, začala nám děkovat za záchranu života (zas tak hrozný to dle mě nebylo) a že prý se střasně lekla a pořád se potápěla, čím víc se snažila dostat ven. Nakonec sáhla do báglu, aby zkontrolovala zda se nic nestalo jejímu fotoaparátu a naštěstí ne bylo to OK a tak jsme mohli pokračovat. Moc krásný dobrodrůžo. Když se Lin uklidnila ještě víc, od srdce se všemu zasmála. Mezitím co jsme si povídali o novým zážitku, Nelson pozoroval koruny stromů, protože slyšel něco jako datla. Začal se ztrácet v džungli. Nelson. A já šel za ním. Ženský to evidentně moc nezajímalo a tak zůstaly na cestě. S Nelsonem jsme strávili asi 10 minut hledáním datla a našli. Nevím proč, ale hledat něco v džungli mě strašně bralo. Člověk se fakt musí snažit vnímat zvuky, směry apod pokud chce něco vidět. Při cestě zpátky mi Nelson ukázal speciální druh mravenců, co prej chutnají jako citron. Myslel jsem si, že si ze mě dělá prdel. No a tak jsem se musel přesvědčit. Nelson povídal, že stačí dát mravence na prst, přiložit ho na jazyk a vnímat citron. Ale znáte to. Čech, všechno nebo nic. Navíc jakmile je huba jen pootevřená mozek už vydává signál sežrat všecko co se do pusy vloží a tak jsem položil na jazyk prvního mravence a jako mravenčník ho prostě sežral. Beztak byl tak drobnej, že by ho moje sliny rozežraly dřív než řeknete Lin. A vskutku ten mravenec chutnal jako citrón. Mám rád citron. Nelson to asi poznal a tak vzal kus listu, mravence na něj a šli jsme zpátky za ženskýma. Nabídli jsme jim mravence, ale nějak se k němu neměly. Kromě Lin. Čína, znáte to. Nakonec celej list plnej mravenců skončil v mých útrobách, protože mravenci mi fakt nějak zachutnali. Jen mi bylo líto, že jsme neměl čaj a med. Mohl to být pěkný čaj o skoropáté.

Jakmile jsme došli k řece, dostali jsme do ruky pádla, naskákali do lodi a jali se pádlovat. Každej asi ví jak vypadá pádlování a tak ho nebudu popisovat. Nicméně byla to naprostá oddychovka. To si ak plujete a jen tak pádlujete, pozorujete okolí, posloucháte ticho. Hlava čistá. Musím přiznat, že mi připadalo, že jsme nažraný jak tašky soudě podle trajektorie naší plavby. Sem, tam. Sem, tam. Nelson povídal, že nám zabere hodinu a půl dojet k lodži, ale kecal. A nebo počítal, že budeme rychlejší. Protože po hodině a půl jsme byli bůhví kde. Ale vyplatilo se to. Navíc jsme po cestě měli možnost pozorovat růžový delfíny. Byli to kluci krásný. Pozorování nám přerušil Nelson ve chvíli, kdy jsme se blížili k břehu, kterej byl přikrytej větvema stromů. Nelson povídal, že jako poplaveme trošku dopředu. V jeho hlase byla znát nervozita. Po chvíli nám řekl, že je to místo, kde často odpočívají kajmani a že by se pod ty stromy nechtěl dostat, zvlášť když sedí nejblíž. No a tak jsme odpádlovali pryč. Po nějaký době se kolem nás prohnala loď a Nelson požádal posádku zda by nás nevzali do vleku. Asi jsme byli pomalý a tak jsme se vezli. Celkem jsem to uvítal, protože jsem začínal mýt hlad. Ve vleku jsme jeli asi 20 minut, dalších 20 minut pádlovali k lodži. Dostali jsme oběd, pauza a po pauze že pojedeme na černou lagunu hledat kajmany a anakondy. Byl jsem vzrušen.

Po jídle se k nám přidali lidi z další skupiny a vyrazili jsme k černý laguně. Strávili jsme cca hodinu hledáním krokodýlů a anakond, bohužel nenarazili jsme na nic a tak jsme se opět jeli vykoupat do bílý laguny a opět podívat na západ slunce. Takže jsem se opět koupal, opět jsem viděl ten supr západ slunce a jeli jsme domů na večeři. Po večeři jsme chvíli kecali s Lin a pak šli spát. Další den nás čekal návrat do civilizace, protože náš výlet skončil. Původně jsme měl naplánováno víc dní, ale nechtěl jsem opakovat to samý jen s jinou skupinou a tak jsem jel taky. Mrzela mě jedna věc. Že jsem nemohl zůstat dýl. Hrozně se mi v džungli líbilo. Lidi příjemný, jídlo super. Zážítky skvělý. Rád bych zůstal jako dobrovolník, ale bylo třeba se vrátit do Čech. Toliko k mým zážitkům v Ekvádoru.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Pokud neumřu, ještě něco napíšu. Fotky do tohohle článku věnovala Lin.

 

Reklamy

1 thought on “Džungle Cuyabeno III.den aneb já mravenečník

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s