Džungle Cuyabeno II.den

Pokračování článku o džungli. Pokud jste nečetli předchozí, přečtěte si první část.

Tož jsme se vyspali. Den jako malovanej. Ani jsem si nepamatoval jak jsem usnul. Jen vím, že mě uspaly hlasy džungle. Kvákání žab, tokání tetřeva (džouk), řev opic a podobně. Plán na dnešek byl upéct si vlastní chleba z juky a navštívit šamana. Tak jdeme na to, dokud si ještě vzpomínám.

DSC05444_result

Ráno v džungli

Pokud se mi něco líbilo na džungli, tak plánování. Program každej den začínal v devět. Snídaně v osm. Džus, čaj, omeleta a banán přelitej nějakou extra skořicovou příchutí. Mňam. Toliko k snídani. Po jídle jsme naskákali do lodě a jedeme. Po cca 15ti minutách jsme dorazili k cestě do džungle a tradá směrem k místní komunitě, kde už na nás čekali až si teda jako budeme dělat ten vlastní chleba. Cesta džunglí trvala cca hodinu. Během cesty jsme viděli pár malých opic, slyšeli ptáky a jako vždy měli možnost fotit mraky pavouků, brouků a jiný havěti. Nejvíc mě zaujal mravenec, kterej byl asi 2cm velkej a Nelson (průvodce) nám povídal, že tu existuje ještě jeden-větší druh, kterej když vás kousne, tak máte minimálně na den vystaráno. Horečky, pocení a vůbec prostě pohodovej den. Myslel jsem si, že vlezu do džungle a kam se hnu uvidím opice, hady a jinou havěť. Bohužel se ukázalo, že tahle představa byla mylná a pokud už jsme něco viděli, nebylo možný to ani vyfotit, anžto zvířata jsou stydlíni. No a tak jsem se rozhod, že si zapamatuju aspoň názvy zvířat a pak si je najdu na googlu. Bohužel krom „pocket monkey“, což je malá „kapesní“ opice, jsem si nezapamatoval vůbec nic. Snad jedině lijánu, na který jsem se houpal. Visel jsem za ruce. Ne pod krkem.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

No ale konec rozjímaní. Dorazili jsme na místo, kde jsme měli péct vlastní chleba. Byla to taková chýše, před kterou viselo pár hamaků na odpočinek. Nelson zavelel, že máme čas 15minut a pak se vrheneme na chleba. Přivítala nás místní žena. Moc se nesmála a moc hovorná taky nebyla. Ale divte se, když se živí jako „opička“ pro gringos. Než jsme stihli usnout, už nás hnali do práce. Jak ironický, že si platíte za to, abyste si vařili oběd a ještě se na to těšíte. Pfff. Ona místní žena ze skanzenu přišla s mačetou, vzhledem k výrazu v její tváři jsem myslel, že nás rozčtvrtí, ale nestalo se. Vrátili jsme se kousek k ceste odkud jsme přišli a že prý musíme nejdřív sehnat juku. Koukali jsme kolem sebe a neviděli jsme nic. Představoval jsem si to jako plantáž ale kolem nebylo nic. Snad něco co trošku připomínalo břízu. A najednou švuňk. Mačeta prosvištěla kolem a podťala jeden z blízkých stromků. Prý je to juka a je třeba jí vytáhnout. Všici se koukali na mě. Nevím proč, ale měl jsem hlad a tak jsem začal ten nebohej strom tahat ven. Podařilo se, ale trochu jsem se zapotil. Což ovšem není nic zvláštního v džungli. Tam vstanete, oblíknete si ponožku a už jste zpocený. Vytáh jsem ten nebohej stromek a hle vespod viselo něco co vypadalo jako přerostlej křen. Žena ze skanzenu – nazvěme jí třeba Rybana-sebrala juku, rozřízla slupku a podávala nám ten výtvor, abychom juku jako odloupali. Jelikož jsme stromek vytáhli ze země dalo se čekat, že se zamažete od země. Byla hlína pozorovat některý jedince jak berou juku do dvou prstů, aby se nezamazali. Když Rybana odsekala všecku juku od stromu, přeťala nebohý stromek vedví a jednu z půlek strčila zpátky do země. Nelson povídal, že za 6 měsíců z toho bude zase další strom. To se mi moc líbilo. Žádný házení na hromadu a pálení, ale jednoduše vrátit strom zpět do oběhu k užitku. Přesně jako v přírodě. S taškou juky jsme se vydali do chýše.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

V chýši Rybana rozdělala oheň a dala na něj obrovskou pánev. V lavoru očišťovala juku od zbytků hlíny. Chvíli jsem na ní čuměl, ale pak jsem si řek, že jí pomůžu (když už jsem si za to zaplatil). Očištoval jsem kartáčem ten kořen, Rybana krájela na čtvrtky a pak jsme všichni svorně začali strouhat juku na struhadle. Struhadlo byl vlastně kus plechovýho plátu s vyvrtanýma dírama. Nic složitýho. Ale byla to parádní práce. Potil jsem se jako dveře od chlíva a asi dvakrát jsem se přistih jak kapky z mýho čela padly přímo do tý naší juky. No začal jsem si na to dávat pozor, aby si někdo nestěžoval, že se potím do jídla. V EU by mě za to asi z kuchyně vyhodili a už bych si jako kuchař neškrt ani v KFC. Nevadí, beztak jsem jako kuchař mizernej. Bohužel když jsem si na struhadle škrábnul prst a tekla mi z něj krev přímo do jídla, už to zamaskovat nešlo a tak jsem se dobrovolně odloučil než krev uschne. Po strouhání se opět vrátila Rybana s něčím co byly spletený listy od palmy. Nelson nám vysvětlil, že teď budeme „odštavňovat“. Rybana nacpala juku do „lisu“ z listů. Pověsila na zeď a jala se lisovat. Lavor pod lisem byl za chvíli plnej vody. Lis byl sundán, suchá skoromouka vyndaná a náš poslední úkol byl výsledek dostat přes sýto, což jsme provedli. Během chvíle bylo hotovo. Zbytek byl na Rybaně. Do skořápky od ořechu vzala výslednou mouku, nasypala na pánev, rozprostřela do placky a čekalo se. Nepotřebovala olej nic. Prostě to plácla na pánev a hotovo. Po chvíli se placka otočila, aby se umožnilo i druhý straně opálit se do zlatova. Během pěti minut byl „chleba“ hotovej. Víc než chleba mi to připomínalo tortilu jakou si koupíte v KFC, ale jak se ukázalo už v Peru ne všici mají chleba jako Češi. Tenhleten juka chléb chutnal zvláštně. Trošku nasládle a to bylo to tak všecko. Strašne rád bych se rozplýval jak to bylo báječný a že jsem nic lepšího nejed, ale lhal bych. Naštěstí Nelson měl konzervu s tuňákem a zeleninovej salát, což dodalo juka chlebu pořádnou chuť. Zapili jsme to jak jinak coca colou. Rybaně jsme dali 4 dolary za její vystoupení a naskákali do hamaků, kde na nás čekali děcka z místní komunity, aby nám prodali nějaké své drahé cetky. Mimochodem 4 dolary stál náramek a 5 náhrdelník. Byly to pěkný výrobky, přírodní, třeba i se zubama zvířat, ale děcka jaksi zapomněli, že gringos mají ruce tlustější než je stehno slepice, takže jsme na sebe skoro nic nenarvali. Jedinej kdo utratil peníz byla Lin a to ještě nechtěně. Při prohlížení výrobků omylem polila jeden náramek a já jí ze srandy řek, že si ho bude muset koupit. Bohužel jsem si neuvědomil, že Číňani když něco takovýho slyší, tak to asi berou jako rozkaz a tak milá Lin šla a náramek koupila, i když jsem jí řikal, že jsem si dělal srandu. No nevadí. Nejvíc směšný bylo, že prodavači byly petiletý holčičky a peníze odnesly klukovi, kterýmu mohly být tak čtyři, ale už od pohledu vypadal jako místní guru Jára. Jakmile děcka pochopila, že z nás víc než pár kapek koly nekápne, sbalila si krám a odešla. My jsme dostali hoďku pauzu na trávení a tak jsme konečne mohli chrápnout.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

PO pauze jsme se vydali směrem k lodi, vzali jsme to přes vesnici místní komunity. Krom slepic, pár lidí a malý školy tu nebylo nic moc. Vlastně ano zapomněl jsem. Fotbalový hřiště tam bylo. Nelson nám povídal, že z juky se dělá i drink a že jestli chceme. S nadšením jsem přikývnul a tak Nelson odběh do místního baráku a přines misku s tím nápojem. Vonělo to zvláštně a chutnalo to ještě hůř. Přirovnal bych to k droždí rozpuštěnýmu ve vodě s kapkou citrónu. Miska byla velká a jak známo v jižní americe musíte dary přijmout jinak se to prý bere jako urážka-říkal Nelson a tak jsme pili až se nám huby křivily, ale bylo toho moc. Nelson nás zachránil a vypil ten fujtajbl skoro celej. Na cestě k lodi jsme ještě potkali Rybanu, tentokrát převlečenou do civilního oblečení. Obličej měla stejnej. Naše dopolední dobrodružství skočilo tím, že jsme naskákali do lodě. Seděl na ní nějakej místňák a že nám pomůže odrazit loď od břehu. Byl opilej. Div nám nespad do lodě. Než jsme odpluli, Vinetou si odpotácel k jiný lodi, chtěl si na ní sednout a jakmile dosed, převrátil se do lodi a už jsme ho neviděli. Tajně jsem doufal, že přijde Old shatterhand a řekne „není mrtvý jenom spí“. Nestalo se.

Šaman

Po několika minutách jízdy na člunu jsme dorazili k další vesnici. Čekal na nás šaman. Nebo aspoň o něm tvrdili, že je to šaman. Nikdy nevíte zda ten člověk je opravdickej šaman nebo je to jen kašpárek v kostýmu. Ale nebuďme pesimisti byl to šaman-mluvil divnou řečí a máchal kolem nás divným klacíkem. Povídal nám něco o svojí „práci“, pak se ptal nás na to odkud jsme, jak se jmenujeme. Když jsem mu řekl, že jsem z ČR odpověděl, že tu měl nějakou češku, kterou vyléčil a ona mu před dvěma dny přišla poděkovat. Už si nepamatuju jméno. Možná Karolína a nebo to taky mohla být Magda. Těžko říct. Pak na nás provedl jakejsi rituál a dal nám ochutnat Ayauascu, což je drink z nějaký kytky. Poměrně dost lidí jezdí do těhle končin, právě kvůli tomuhle rituálu a nebojí se vysolit někdy i dost nehorázný prachy. Na nás samozřejmě byla provedena pouze ukázka asi nějaký dvě minuty. A toho driáku jsme taky moc neměli-jen tak smočit prst a ochutnat. Vtipný bylo, že šaman měl tenhle nápoj z Ayausacy ve flašce od Coca Coly. No nevadí, bylo to zajímavý a mám i fotku se šamanem. Trošku jsem se bál zeptat zda je slušný se s ním fotit, když je to šaman, ale nabídnul nám to sám a tak jsme se nedali přemlouvat. Moje čínská kámoška Lin byla zklamaná, protože jí zajímal hlavně ten rituál Ayauasca a mermomocí to chtěla udělat ideálně ten samej den. Jenže tenhle rituál není jen tak něco na to se musíte pořádně připravit a ne jako když jdete do Alzy pro novej mobil. Taky mě tenhle rituál zajímal, ale přešlo to ve chvíli kdy jsem zjistil, že lidi během rituálu můžou zvracet, je jim blbě a mají halušky. A taky některým prý může jebnout. I když si myslím, že v tomhle světě plným psychopatů ať už v politice nebo kdekoli jinde, by bylo lepší být taky magor, přesto nemám chuť se tímhle směrem vydat. No takže to by bylo k šamanovi. Závěrem jsme zaplatili deset babek za tohle magický setkání a to bylo vše. Vlastně ne nebylo. Viděl jsem jeho ptáka. Byl velkej a barevnej a šaman ho měl jako domácího mazlíčka. A šaman byl tý dobroty a nechal nás ho vyfotit. Byl to prostě karakter. Jo a ještě jedna věc na dveřích od kadibudky jsem viděl nápis „Bůh je láska“. Hrozně mě to vzalo. Cestou od šamana jsme se ještě stavěli u obrovskýho stromu viz. foto. Jen pro představu to velký vedle mě jsou jen kořeny. Potom hurá na večeři.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Cesta byla dlouhá a byla tma. Ideální čas na hledání krokodýlů. A tak jsme hledali. Já samozřejmě viděl prd a už jsme se loučili s vidinou kajmana, ale najednou Nelson vykřiknul: „Kajman“ a já pořád nic neviděl. A tak jsme jeli blíž. Co vám budu povídat, když jsem byl jedinej, kdo ho pořád neviděl, měl jsem stochutí skočit do řeky a doplavat si k němu, ale nakonec zvítězil pud sebezáchovy a já se šel radši podívat na příď člunu. Nakonec jsem ho uviděl i já. Byl tak dva metry dlouhej a zhruba metr od nás. Byl jsem zralej na výměnu trenýrek, ale zároveň jsem ho chtěl vidět blíž. Do toho všeho Lin neustále dotírala, že nic nevidí. Vzal jsem Nelsonovi baterku, skoro jsem mu jí vytrh. Nelson se začal přibližovat ke kajmanovi a já ho ozařoval, aby i Lin viděla. Nakonec jsme ho viděli opravdu všichni. Bylo super pozorovat takový hovado, metr od vás. Mozek mi sice posílal záběry z různejch hororů, že jakmile se mi díváme na jednoho kajmana, nepozorovaně připluje aligátor a sežere nás i s lodí. Ale co touha vidět kajmana jinak než za sklem v ZOO byla silnější. Adrenalin jako blázen. Ale byl jsem šťastnej jako blecha, ehm pro džungli se asi hodí spíš jako šváb ne? Nakonec kajman už nemohl vydržet jak mu furt svítím do ksichtu a odplaval. My jsme to zabalili hned po něm. Do připlutí do lodge už jsme žádnýho neviděli. Ale mě to bylo fuk. Stačil mi jeden. „Óóóó maj gád“ jak říkají amíci.

Při večeři se jeden z majitelů lodge zmínil, že půjde večer do džungle a kdo chce jít s ním. No šel jsem jen já a druhej majitel lodge. Prakticky jsme viděli zase jen pavouky a před očima se mi proletěl asi tak 5ti centimetrovej šváb. Podělal jsem se z leknutí. Málem. Málem jsem se podělal, ne že jsem se málem leknul. Jinak jsme neviděli nic. Nicméně zvuky a tma všude kolem to bylo něco, přál bych to každýmu. Nakonec se od nás odpojil jeden člen a já zůstal v džungli sám s majitelem. Přelezli jsme nějakej potůček a došli k obrovský kládě. Tam jsme si sedli, týpek zhasnul lampu a asi deset minut jsme poslouchali jen zvuky z džungle. Kousek za náma tekla řeka a bylo slyšet jak v ní něco plave. Fantazie mi tam dokreslila obrovskýho aligátora. Byl jsem na vrcholu blaha. Po cestě zpátky týpek spadnul do toho potůčku. Nevím proč, ale děsně se tomu smál. Asi mu jeblo. Když jsme se vrátili do kempu všici už spali. Majitel mi ještě ukázal tarantuli, která se objevuje každou noc na stejným místě. Vyfotil jsem si tu zvířenu a odebral se spát.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Náročnej, ale úžasnej den.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s