Guayaquil

7.11.2017

Ráno jsme se vydali do toho zpropadenýho města. Byl jsem rozčarován, ale to mě přešlo, když jsme cestou jeli přes národní park Cajas. Och maj faking gód jak říkají amici. To vám bylo něco tak nádhernýno. Kopečky kam se člověk podíval. Nádherný krajinky, spousta jezer. Byl jsem vzrušen možná víc než, když jsem byl připraven o věneček. Nemoh jsem se dočkat až se vrátím do Cuency po tý podělaný fiestě a vyrazím do Cajasu. Po cestě dál byly taky vidět plantáže s kakaem. A to bylo všecko.

V Guayaquilu jsme se rozešli. Cha pokračovala dál někam za kámoškou na pláž a já se jal hledat jak se dostat do hostelu. Chvíli jsem jen tak okouněl  rozuměj přemýšlel jsem jestli si vzít tágo nebo mhd. Ok šel jsem za taxíkářem a zeptal se co chce za odvoz. Řekl mi 4dolary. Podle gps jsem  věděl, že je to autem cca 15minut. Tak jsem mu řekl, že je to jako mučo a že za tři dolary se s ním svezu. To už se na scéně obejvil další týpek a něco povídal španělsky „mýmu“ taxikáři. Moc dobře jsem tomu nerozuměl, jediný co dávalo smysl bylo číslo pět. Hehe pomyslel jsem si, že by bylo zábavný kdyby si řek vyšší cenu, než jsem to domyslel říká mi ten samej co chtěl čtyři, že teď chce pět. To na mě už bylo moc. Místo aby zlevnil tak zdražil. Hajzl. S díky jsem teda odešel za strážníkem a že potřebuju sem a sem a jestli mi dá radu. Abyste si nemysleli, že jsem nějakej spanish spíkr prostě jen ukážu mapu a zeptám se hodně lámanou španělštinou na bus. Toť vše. Dostalo se mi odpovědi v angličtině včetně toho že zaplatím v buse. Oproti taxiku asi 30centů, což je rozdíl. Už si nemyslím, že pražský taxikáři jsou kurvy. Teď si myslím, že taxikáři jsou kurvy po celým světě (omlouvám se všem poctivejm taxikářům). No nased jsem do busu a svojí ještě lámanější španělštinou jsem se snažil vysvětlit řidiči kam potřebuju, aby mi dal vědět. Netušil jsem jestli to pochopil, ale když mi po deseti minutách posunkama naznačil, že mám vystoupit, cítil jsem se opět jako hrdobec (hrdý člověk).

Jakmile jsem se trochu zorientoval vydal jsem se směrem k hostelu, resp. tam kde jsem předpokládal že je. Ukázalo se, že předpokládám špatně. A tak nastal čas procvičit španělštinu. Vyrazil jsem k první osobě co se nacházela poblíž. Byla to nějaká starší indiánka u stánku s nějakýma cetkama. Jakmile jsem na ní spustil svojí brilantní naprosto plynulou a gramaticky správnou španělštinou, stáhla se do sebe a jakoby se styděla zakroutila hlavou jakože neví a tím všecko skončilo. O kousek dál jsem potkal týpka. Nevěděl, ale měl gpsku. Ukázal mi směr kam se mám vydat. Vydal jsem se.
Po 15ti minutách jsem se dostal do spleti uliček plný baráků a všelijakých čísel místo názvů ulic. Moje gpska si s tím neuměla poradit a tak nastal čas zase se ptát. Zase jsem si připadal jako hrdobec(tentokrát hovnivál). No zkraťme to. Po dalších deseti minutách bloudění, když už jsem měl sto chutí zavolat mamince ať si pro mě přijede, jsem za sebou slyšel volání. Ani netuším proč jsem se ohlíd po zkušenostech z Peru to moc nedělám, páč bych musel být otočenej furt. Za mnou stála holka a plynulou angličtinou na mě spustila, že prej jako vypadám ztraceně a co hledám. Chtěl jsem ji říct ať mi vleze na záda a stará se o svý, ale místo toho ze mě vylezlo něco ve smyslu „o můj bože díky ti. Hledám hostel ten a ten“. Holka byla z Venezuely (toho času uprchlice kvůli tomu bordelu co tam teď mají). Jmenovala se Neydi, byla v Ekvádoru dva týdny. A dovedla mě k hostelu. Samou radostí jsem jí musel obejmout a vzal jsem si na ní whatsapp s tím, že jí někam pozvu jako revanš. Ukázalo se taky, že týpek s gpskou mě poslal opačným směrem. Ale nakonec jsem se dostal tam kam jsem potřeboval.

Majitel hotelu byl gringo. Takovej zvláštní typ, moc se mi nezdál. Nastěhoval mě do pokoje, no spíš do kumbalu na košťata. Ale co krom strašnýho mrdníku tam byla klimoška a postel. To mě zajímalo nejvíc. Se mnou na pokoji byla nějaká černoška jménem Vilma z Venezuely a to bylo vše. Vilma tvrdila, že jsou s ní na pokoji další dva lidi a že ten bordel je jejího kámoše. Bylo mi to fuk, viděl jsem jen postel…

Vedle hostelu byla teráska, kde se dalo sedět, hrát pinpong nebo ležet v hamaku. Následující dva dny jsem jel ležel, spal a relaxoval v klimatizovaným pokoji. Když už mě to přestalo bavit zeptal jsem se Vilmy zda si se mnou nezahraje pinpong. Strávili jsme pingpongem celej večer. Dozvěděl jsem se o tom, že učí angličtinu a že do Ekvádoru přijela v rámci nějakýho dobrovolnického programu. Měla prý mít zajištěný ubytování, ale to je v rekonstrukci a tak na hostelu tráví už druhej měsíc. Taky jsem se dozvěděl, že v hostelu platí najemný cca 1000 dolarů. Nemoh jsem tomu věřit. Platí to prý další dva lidi. Navíc by to měl být pokoj (kumbál) jen pro dva a místo toho tam majitel cpe další lidi (jako mě). Když si vemete, že za místnost menší než 10m2 někdo chce 3000dolarů a na bookingu stojí noc 9dolarů za den, což je cca 300babek měsíčně, tak by se vám chtělo blejt. Další informace kterou jsem dostal bylo to, že majitel hostelu je stejnej člověk, kterej rekonstruuje „byt“ pro Vilmu (a trvá mu to dva měsíce, místo původních 3 týdnů dle Vilmy). No ale neberte to, když máte 3000 dolarů jistých, taky byste s rekonstrukcí bytu, za kterej budete dostávat míň, nepospíchali. Majitel je podle mě horší než typickej kapitalista. No nic. Než jsme šli spát zeptal jsem se Vilmy zda má něco k obědu a že jestli ne co by řekla na to, že by uvařila něco typicky venezuelskýho, když ji pomůžu a složíme se na ingredience. Řekla, že není moc dobrá kuchařka ale že proč ne.

Druhej den jsme šli na nákupy a že spolu něco uvaříme. Na název se mě neptejte, ale bylo v tom trochu mletého masa, cibule, rýže, těstoviny a salát z mrkve, rajčat, brambor a majonézou… No a tak jsme klohnili. Já loupal brambory, krájel mrkev a další podobný pomocný práce. Vilma smažila, vařila, dusila a tak jsme se pěkně dopracovali až k obědu. Přidala se k nám i Vilmy kámoška Angelina, co se ráno vrátila z výletu. No nadlabali jsme se řádně. Odpoledne jsem návrh podívat se na promenádu Malecón 2000, což je takovej místní „div světa“.  Promenáda s parkem, atrakcema pro děcka, restauracema a OBROVSKÝM kolem zvaným La Perla. Nevím jak se to řekne pořádně česky. Ale prostě tam vlezete, kolo se točí a vy máte všecko jako na dlani. Sotva jsem to viděl rozzářila se mi očička a museli jsme tam jít. Bylo to fantastický. Viděl jsem to odporný město jako na dlani a nezdálo se mi tak odporný. Nebyl to typickej beton jako v Práglu. Spousta parků, palem a vůbec nebylo to tak šedivý. Vilma mi navíc ukázala nějakej maják kam prý musíme jít. 400 a něco schodů. No jakmile jsme sjeli kolem zpátky na zem, vydali jsme se směrem k majáku. Cestou u východu jsem si všimnul jak se na můj účet baví obsluha toho ruskýho kola. Zřejmě je pobavil můj výraz „malý chlapec co dostal pišingr“.

Cesta na maják byla vysilující a to i přesto, že se smrákalo. To víte jižní Amerika to je 25 i v noci. Nakonec jsme se doštrachali, z místa pod majákem jsme měli nádhernej výhled. Začalo zapadat slunce a tak hurá na maják. Romantika jako blázen, ale víte jak jako starej antiromantik tyhle věci moc neocením, ale fotky vznikly pěkný. Po majáku jsme se prošli po promenádě, poslouchali řeku. Já sežral klobásu a jelo se na hostel. Tam se k nám přidala Angelina, která s náma na promenádu nešla, vypili jsme pár (lahví) vína, přičemž se mě horkokrevný venezuelanky snažili naučit salsu. Marně. Moje boky nejsou uzpůsobený tomuhle tanci. Kdyby takhle pogo nebo tak něco. Bohužel. Prý že mám cítit rytmus… Hehe rytmus. Znám akorát slovenskyho Rytmuse a toho bych vážně cítit nechtěl.

Další den jsem nabral směr Cuenca. Konečně. Rozloučili jsme se s holkama a já si šel po svých. Dostal jsem pozvánku do Venezuely až se to tam uklidní.

P.s. jedna vec se mi na tom meste prece jen libila. Skodovky. Ctete dobre. Videl jsem tam spousta skodovek. Byl jsem zase hrdej, ze ceska znacka vlastnena germanama, produkujici auta s pomoci polskejch pracovniku, je videt co pet minut. Neni nad patriotismus.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s