All Hands:škola je hotová

Tak jsme tu školu přece dodělali!! Tento článek bude shrnutím posledních událostí.
28.října přesně v den vzniku samostatného Československa jsme předali školu do rukou místních.

Přišli jsme na místo chvíli před zahájením předávací párty. Procházeli jsme obě budovy a obdivovali znovu všecku tu naší práci. Když už jsem měl nakoukáno, opřel jsem se o zábradlí, jen tak přemýšlel a vstřebával vzpomínky z posledních dvou a půl měsíce. Fotili jsme se všichni se všema a radovali se. Byl jsem dojatej. Ale ne zas tak moc, abych měl v očích slzy. Ty přišly až o pár minut pozdějc. Ze starý školy se rozběhly dečka směrem k nám, resp.ke škole. To mi definitivně podrazilo nohy. Nastal čas na brýle s tmavýma sklama. Jak jsem tak pozoroval ostatní, viděl jsem že se nasazujou tmavý brýle čím dál častěji až jsme je měli úplně všichni. No nedivte se, když se proti vám rozběhne armáda malých studentíků a usedají šťastně do lavic, objímají každýho na potkání a prostě se radujou… V rámci pravdy je nutno dodat, že se radovaly menší dečka. Ty starší zas tak veselý nebyly… Hehe.

Pak přišly na řadu proslovy. Ty mě baví , ale ne když musíte stát a pařit se ve 30 stupňových vedrech na slunci. Chápu, že při takovýhle příležitosti chce mluvit každej, ale po hodině už to není tak cool. Po proslovech jsme si připili. Pak nastal nás čas, protože jsme měli tančit místní tanec, kterej už jsme tančili dva měsíce zpátky (já ne protože jsem byl v Techu). Bohužel jsem o tom nevěděl a tak jsem si šel koupit vodu, abych neumřel a zrovna když jsem stál u stánku, tak to začalo. Zase jsemto propas. Sakra! Po tomhle tanci se hrála muzika. Někdo začal tančit, většina z nás čekala na oběd. Místní pro nás připravili nějaký hovězí a bylo to snad nejlepší jídlo, který jsem tu měl.

Po obědě se šlo na základnu. Respektive já jsem šel, protože stání na slunci mě neuvěřitelně vyčerpalo. Chtěl jsem si dáchnout, ale na základně byly i lidi co nás předčasně opustili, aby začali stavět školu v jiným městě a tak jsem radši trávil čas s nima než odjedou… Asi po dvou hodinách pro nás přišli, že máme jít pařit s místníma. Když jsme dorazili na místo nálada na bojišti byla 1A. Místní nám rozdali pivka a tančilo se. Místní jen tak postávali a někteří už byli unavení.
Po zhruba další hodině se začali pakovat lidi z jinýho projektu, protože se museli vrátit na svojí základnu. A tak začalo loučení. Opět jsem se loučil s Benem, Tristanem a dalšíma který jsem měl rád. Musím se pochválit, že jsem se držel statečně a neuronil jsem ani slzu. Bohužel pak se přihnal můj peruánskej kámoš Viktor. Oči měl rudý, valily se mu z nich slzy a začal mi mezi vzlykama děkovat a povídat takový ty věci, který nechcete slyšet když máte na krajíčku. No a tak se stalo, že se zase hráz protrhla. Mám pocit, že ten den jsem probrečel víc než moje dcera za celej život!! Andrei už se na to nemoh dívat a tak jsme po odjezdu našich kolegů vyrazili na základnu.

Večer jsme byli pozvaní na večeři k místním. Proběhlo opět pár proslovů. Dokonce i hostitel nás jedním poctil, bylo to trochu delší pač byl lehce opit, ale jelikož to bylo ve stínu tak se to dalo. Byl jsem sice dojatej, ale totálně vyschlé oční kanálky, takže další pláč se nekonal z mý strany. Po večeři proběhla rozlučková párty. Zase jsem zůstal sám. Při cestě do postele se odehrála taková vtipná věc, že jsem v mý posteli našel ženskou. Chvíli jsem si myslel, že je to jen výplod mojí opilosti, tak jsem do toho těla decentně šťouchnul, no nezdálo se mi to. Dotyčná spala jako dřevo a tak jsem se musel vyškrabat na její postel do patra. Vzhledem ke stavu v jakým jsem byl to byla docela výzva. Ale dal jsem to.

Ráno nastalo velký balení, rozebírání postelí a přesun veškerého majetku All Hands do náklaďáků, který všecko přesouvali lidem na jinej projekt (Yapatera), takže nebyl čas být smuten. Během uklízení ke mně přišla mylejdy, co spala v mý posteli. Strašně se mi omlouvala, ale prý byla opilá tak, že spadla když lezla k sobě na postel a tak radši zůstala na mý posteli. Vědíc, že je to trošku kopýtko, moc jsem se na ní nezlobil a byl jsem rád, že přežila…

No a nastala nejhorší okamžik celýho projektu. Loučení se zbytkem lidí. Na slzy jsem neměl dost vody, takže jsem zase vypadal jako pravej muž a takový přece nebrečí. Rozloučil jsem se se všema. S některýma 3x nebo 4x. Nejvíc mi k srdci přirostla Maud, Remi a Andrei plus hipisacka Cha. Slyšel jsem spousta krásných slov na mojí adresu. Až jsem si chvílema myslel, že mluví o někom jiným… Najednou se zavřeli dveře a auta se rozjeli pryč. Já s pár lidma zůstal abysme uvedli základnu do původního stavu.
Zbytek dne jsem strávil pod stromem, kde jsem 2,5mesice relaxoval každej den. Trávil jsem emoce, kochal se okolím a připomínal si místa, zážitky a situace, který jsem v Puerta Pulache zažil…

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Reklamy

1 thought on “All Hands:škola je hotová

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s