Monthly Archives: Listopad 2017

Fotky: NP Cajas a Cuenca

Jak jsem slíbil, dopňuju ještě pár bílých míst z Ekvádoru. Tentokrát NP Cajas a Cuenca.

V Cuence jsem se tentokrát ubytoval v jiným hostelu. Starej barák, kousek od centra. Podlahy vrzaly, dveře skřípaly ale ten hostel byl boží. Navíc ho vede Ekvádorec, kterej má za přítelkyni Češku. Chvíli při snídani jsem se s ní bavil, zjistil jsem že v hostelu mají první výtah, kterej byl v Cuence zprovozněn. Hostel byl parádní. Až na pomalej net, když v hostelu bylo hodně lidí. Teplá voda a vůbec hotel měl atmosféru. A nebyl drahej cca 9dolarů se snídaní.

Chvíli jsem se coural po Cuence, našel jsem výbornou pekárnu, kde měli výborný pečivo plněný skořicí a pak taky „koblihy“ s vanilkou, sypaný kokosem… Oj to jsem si pojídal. Vyrazil jsem na místní trh. A taky podél řeky. Je super když máte řeku uprostřed města a kolem ní se můžete válet skoro jak prase v žitě.

Další den jsem vyrazil s francouzským párem do Cajasu. Resp.potkali jsme se na nádraží a pak teprve zjistili, že bydlíme ve stejným hotelu. Měl jsem naplánováno několik tras, ale vzhledem k nešťastný souhře náhod-byl jsem línej vstát a autobusy nejezdily tak často jak jsem si myslel, dorazili jsme do Cajasu kolem 11. Národní park má „otvíračku“ do 16.30. U správy parku jsme se zaregistrovali (vhodný pokud se ztrácíte jako já), dáma nám představila park, řekla že jsou zde značený trasy a je jich celkem 8. Pak nám řekla, že vzhledem k našemu příjezdu budeme mít čas akorát na špacír kolem Laguny Toreadora spojenou s trasou Garcia Moreno. V NP Cajas je přes 200 jezer, jezírek a loužiček, takže je na co koukat. Celkem trasa zabrala oproti avizovaným čtyřem hodinám, hodiny pouze necelé tři a bylo vystaráno. A to jsme prosím měli pauzu na svačinu a několik desítek pauz na focení. Několik fotek níže. NP Cajas je nádhernej.
Hory, jezera, les. Potoky. Všecko na co si vzpomenete. Plno jednodenních treků a taky pár vícedenních. Bohužel jsem se nemohl zdržet déle a tak jsem absolvoval jen výše zmíněnou procházku zeleným Cajasem. Příští článek bude o mém pobytu v džungli. Bububu.

Fotky Cajas

Fotky z Cuency

Článek o prvním pobytu v Cuence

Zdroj vlajky: http://www.statnivlajky.cz/ekvador

Reklamy

Dobří Kudrnáči se vracejí

Zdravím všechny přátele a čtenáře. Jsem zpět v ČR. Z důvodů nemoci v rodině jsem předčasně ukončil svoje putování.

Mám ještě několik rozepsaných článků, které uveřejním jakmile to čas dovolí. Pokusím se je dopsat dřív než zapomenu.

Děkuji všem za podporu během mojí cesty.

Na brzkou shledanou

Guayaquil

7.11.2017

Ráno jsme se vydali do toho zpropadenýho města. Byl jsem rozčarován, ale to mě přešlo, když jsme cestou jeli přes národní park Cajas. Och maj faking gód jak říkají amici. To vám bylo něco tak nádhernýno. Kopečky kam se člověk podíval. Nádherný krajinky, spousta jezer. Byl jsem vzrušen možná víc než, když jsem byl připraven o věneček. Nemoh jsem se dočkat až se vrátím do Cuency po tý podělaný fiestě a vyrazím do Cajasu. Po cestě dál byly taky vidět plantáže s kakaem. A to bylo všecko.

Celý příspěvek

Jsem v Ekvádoru. Konečně!

Předem sorry za úpravu. Posílal jsem tenhle příspěvek z mobilu a tak si jistě představíte jakej očistec to byl😄
Tak se to stalo. Po pěti měsících jsem se ocit mimo Peru. Hned na hranicích jsem se radoval a zároveň byl nešťastnej. Radost jsem měl z toho, že na hranicích nebyla kontrola pásů a ja nemusel platit pokutu za překročení víza. Důvodem mýho smutku bylo to, že budu muset navštívit imigrační, abych neměl průšvih jindy. Nakonec se to po pár hodinách jízdy vyřešilo samo, když nás vyhodili na celnici. Zaplatil jsem asi 90solů za překročení víza, ale dostal jsem pobyt na 90dní resp.jsem si o něj řekl. A taky tadaaaa jsem na hranici zcela náhodně potkal Cha. Měl jsem radost jako blázen!!!Cha jela jiným busem a tak jsme si akorát vyměnili čísla na whatsapp a že se sejdeme v Cuence.
Další co mě překvapilo byla neuvěřitelná čistota podél silnic. Obrovskej rozdíl oproti Peru. Navíc všude zeleň, což na mě po 2,5 měsících v prachu působilo až magicky. Pocítil jsem blaho a radost z toho, že zažiju zase něco novýho. No dobře samozřejmě jsem měl i trochu  strach anžto po delší době na jednom místě, kde se nemusíte o nic starat (krom čokolády) jsem trošku zlenivěl. Ale nevadí, nějak se to podá. Od Bena jsem měl tip na hostel a tak nic nebránilo tomu, abych byl vysmátej.
V Cuence jsem byl kolem šestý. Celou dobu jsem nespal a tak jsem se těšil na hostel a postel. Už když jsem přijížděl do Cuency, byl jsem lehce ustříklej. To město je nádherný. Úžasný a překrásný. Oh my god, jak by řekli Američani. Na nádraží jsem byl trochu zmaten, což nebyla chyba nádraží. Jsem prostě zmatenej pořád. Sháněl jsem se po autobusech. Když už jsem byl zoufalej (cca po 5ti vteřinách) šel jsem za místní ochrankou, ukazujíc mu adresu hostelu a lámanou španělštinou vysvětlujíc, že jako jakým busem se tam dostat. Starší pán z ochrnanky na mě anglicky spustil do čeho mám nastoupit a kolik zaplatím za bus. Byl jsem ohromen. V Peru, když jsem se kohokoliv pokoušel na něco zeptat anglicky, i když to bylo třeba v centru Cusca, moc jsem se nechytal. A tady. O můj bože, celej jsem se tetelil radostí. Když navíc pán z ochranky s povzdechem zmínil jak ho štvou Číňani (ukazoval na zmatenej čínskej pár o metr dál), protože někam jedou, neznají místní jazyk, nemají pořádnej telefon a neumí ani anglicky, byl jsem na vrcholu blaha!!! Když jsem spadnul z obláčku úžasu, vydal jsem se na bus.
Autobus přijel zanedlouho. Nasoukal jsem se nemotorně do autobusu. Mám dva bágly, dvě ruce a teď musím nést dva batohy, vyndavat peněženku, platit, sedat si, v další ruce telefon, abych se neztratil. No musel bych být minimálně chobotnice. Navíc autobusy moc nečekají a jakmile poslední nastupující ma jednu nohu v autobuse a druhou ve vzduchu, autobus se rozjíždí. Nikdy na to nejsem přípravenej a tak většinou padám na ostatní cestující, což se stalo i teď. Navíc v přecpaným MHD s velkým báglem. No je to výzva jak při výstupu, tak při nástupu. Vstupný se platí u řidiče a to 25centů. Měl jsem jen dolar a tak jsem to řekl řidiči. Něco odpověděl španělsky, ale prachy mi nedal. Čert to vem, řekl jsem si a jelo se. Na další zastávce dalším cestujícím něco řekl a všici mi začali dávat peníze. Připadal jsem si jak somrák, ale pak mi došlo, že mi vlastně vracejí peníze za můj dolar místo, aby peníze hodili do kasičky.
Po 10ti minutách jsem byl na místě.

Hostel byl dalších pět minut. Po příchodu se ukázalo, že je plno. Byl tam se mnou ještě jeden kluk z Číny. Stejně jako já neměl rezervaci, ale to mu nebránilo neustále se dohadovat o tom, že by měli mít nějaký volný místo, i když mu recepční říkal že opravdu žádný nemají…No nakonec se sebral a odešel, Číňan ne recepční. Já připojiv se na wifi hostelu, hledajíc náhradu jsem seděl opodál. Číňan (bohužel jsem zapomněl jméno) se mě přeptal zda půjdu s ním, že našel něco kde je volno a je to kousek. A tak jsem poděkoval a šel s ním. Po příchodu na místo se ukázalo, že mají volno jen jednu noc. Zbytek je v rezervovaný až do konce týdne kvůli nějaký fiestě. Snad den nezávislosti Cuency či dokonce Ekvádoru. Kurva (to jsem si pomysel). Byl jsem rozčarován, páč jsem chtěl dáchnout tak dva dny a pak se vydat do Cajas národního parku poblíž Cuency. Kurva (to jsem si pomyslel znova). Napsal jsem Cha aby věděla jenže než jí to přišlo, už stála na recepci a přemlouvala recepčního aby ji udělal slevu na ubytko. Všecko jsem jí teda vysvětlil a dohodli jsme se že hodíme sprchu(každej zvlášť) a vyrazíme zkusit štěstí do města. A nasnídat se. Hodili jsme sprchu (všimněte si, že nepoužívám zastaralý výraz osprchovat se a to schválně aby mi rozuměla i mladá generace) a vyrazili do města.

Na každým kroku pekárna. Město zrovna stávalo a tak všecko vonělo a bylo teplý (pečivo). Koupil jsem asi tunu sladkého pečiva (já na tom úplně ulítávám), pak jsme šli na trh a shánět ubytko. Po půl dni běhaní, vyptávání jsme nenašli nic. A že jsme se ptali i na takových místech jako je kostel. Já starej pseudosatanista a nepohrd bych kostelem. Holt stárnu, mozek měkne. Zkoušeli jsme i couchsurfingy, homestaye, fejsbůky a nic. Dokonce jsem psal i Chrisovi zda by nenapsal svý kubánský kamarádce, která tu žije. Napsal jí, ale neozvala se, takže nic. Co teď? Cha se rozhodla, že pojede směr pláž poblíž města Guayaquil, já pořád koketoval s myšlenkou vzít stan a rozložit ho v Cajasu. No ale jelikož jsem byl neodpočatej, podrážděnej, unavenej a navíc jsem věděl prd kam v Cajasu jít, rozhod jsem se, že prostě pojedu s Cha směrem Guayaquil. Abyste věděli proč se mi tam moc nechtělo -je to dvoumilionový město tzn.větší než má oblíbená Praha (sarkasmus) no a já nesnáším přecpaný města. No ale co. Potřeboval jsem se vychrápat a nakonec bylo jedno kde, hlavně když tam bude postel. Zabookoval jsem teda nejlevnější a nejlíp hodnocenej hostel na bůkingu a jal se hledat jak se tam dostat z autobusaku.
Když byl hrubej plán (přesný plány nedělám, abych si pak mohl nadávat proč jsem neudělal přesnější plán), pozval jsem Cha na čaj. Dali jsme si čaj, poleželi v parku na trávě, ale moc dlouho jsme tam nevydrželi. Sundal jsem si totiž boty a tráva kolem začala podezřele černat a tak jsme se vydali zase směr hostel. Po cestě zpátky jsme viděli nějakej průvod maškar a pak taky spoustu turistů marně hledajících ubytování (některý z nich vypadali taky jako maškary). Šel jsem spát s pocitem, že mě začínají kakat jihoamerických oslavy. Poctivej čtenář si jistě vzpomene jak jsem zažil podobnou situaci v Huarazu. Další pocit byl ten, že se mi fakt nechce odjíždět, pač Cuenca je nádherný město. Co nádherný překrásný. A když použiju slovo překrásný, tak to už musí bejt

All Hands:škola je hotová

Tak jsme tu školu přece dodělali!! Tento článek bude shrnutím posledních událostí.
28.října přesně v den vzniku samostatného Československa jsme předali školu do rukou místních.

Přišli jsme na místo chvíli před zahájením předávací párty. Procházeli jsme obě budovy a obdivovali znovu všecku tu naší práci. Když už jsem měl nakoukáno, opřel jsem se o zábradlí, jen tak přemýšlel a vstřebával vzpomínky z posledních dvou a půl měsíce. Fotili jsme se všichni se všema a radovali se. Byl jsem dojatej. Ale ne zas tak moc, abych měl v očích slzy. Ty přišly až o pár minut pozdějc. Ze starý školy se rozběhly dečka směrem k nám, resp.ke škole. To mi definitivně podrazilo nohy. Nastal čas na brýle s tmavýma sklama. Jak jsem tak pozoroval ostatní, viděl jsem že se nasazujou tmavý brýle čím dál častěji až jsme je měli úplně všichni. No nedivte se, když se proti vám rozběhne armáda malých studentíků a usedají šťastně do lavic, objímají každýho na potkání a prostě se radujou… V rámci pravdy je nutno dodat, že se radovaly menší dečka. Ty starší zas tak veselý nebyly… Hehe.

Pak přišly na řadu proslovy. Ty mě baví , ale ne když musíte stát a pařit se ve 30 stupňových vedrech na slunci. Chápu, že při takovýhle příležitosti chce mluvit každej, ale po hodině už to není tak cool. Po proslovech jsme si připili. Pak nastal nás čas, protože jsme měli tančit místní tanec, kterej už jsme tančili dva měsíce zpátky (já ne protože jsem byl v Techu). Bohužel jsem o tom nevěděl a tak jsem si šel koupit vodu, abych neumřel a zrovna když jsem stál u stánku, tak to začalo. Zase jsemto propas. Sakra! Po tomhle tanci se hrála muzika. Někdo začal tančit, většina z nás čekala na oběd. Místní pro nás připravili nějaký hovězí a bylo to snad nejlepší jídlo, který jsem tu měl.

Po obědě se šlo na základnu. Respektive já jsem šel, protože stání na slunci mě neuvěřitelně vyčerpalo. Chtěl jsem si dáchnout, ale na základně byly i lidi co nás předčasně opustili, aby začali stavět školu v jiným městě a tak jsem radši trávil čas s nima než odjedou… Asi po dvou hodinách pro nás přišli, že máme jít pařit s místníma. Když jsme dorazili na místo nálada na bojišti byla 1A. Místní nám rozdali pivka a tančilo se. Místní jen tak postávali a někteří už byli unavení.
Po zhruba další hodině se začali pakovat lidi z jinýho projektu, protože se museli vrátit na svojí základnu. A tak začalo loučení. Opět jsem se loučil s Benem, Tristanem a dalšíma který jsem měl rád. Musím se pochválit, že jsem se držel statečně a neuronil jsem ani slzu. Bohužel pak se přihnal můj peruánskej kámoš Viktor. Oči měl rudý, valily se mu z nich slzy a začal mi mezi vzlykama děkovat a povídat takový ty věci, který nechcete slyšet když máte na krajíčku. No a tak se stalo, že se zase hráz protrhla. Mám pocit, že ten den jsem probrečel víc než moje dcera za celej život!! Andrei už se na to nemoh dívat a tak jsme po odjezdu našich kolegů vyrazili na základnu.

Večer jsme byli pozvaní na večeři k místním. Proběhlo opět pár proslovů. Dokonce i hostitel nás jedním poctil, bylo to trochu delší pač byl lehce opit, ale jelikož to bylo ve stínu tak se to dalo. Byl jsem sice dojatej, ale totálně vyschlé oční kanálky, takže další pláč se nekonal z mý strany. Po večeři proběhla rozlučková párty. Zase jsem zůstal sám. Při cestě do postele se odehrála taková vtipná věc, že jsem v mý posteli našel ženskou. Chvíli jsem si myslel, že je to jen výplod mojí opilosti, tak jsem do toho těla decentně šťouchnul, no nezdálo se mi to. Dotyčná spala jako dřevo a tak jsem se musel vyškrabat na její postel do patra. Vzhledem ke stavu v jakým jsem byl to byla docela výzva. Ale dal jsem to.

Ráno nastalo velký balení, rozebírání postelí a přesun veškerého majetku All Hands do náklaďáků, který všecko přesouvali lidem na jinej projekt (Yapatera), takže nebyl čas být smuten. Během uklízení ke mně přišla mylejdy, co spala v mý posteli. Strašně se mi omlouvala, ale prý byla opilá tak, že spadla když lezla k sobě na postel a tak radši zůstala na mý posteli. Vědíc, že je to trošku kopýtko, moc jsem se na ní nezlobil a byl jsem rád, že přežila…

No a nastala nejhorší okamžik celýho projektu. Loučení se zbytkem lidí. Na slzy jsem neměl dost vody, takže jsem zase vypadal jako pravej muž a takový přece nebrečí. Rozloučil jsem se se všema. S některýma 3x nebo 4x. Nejvíc mi k srdci přirostla Maud, Remi a Andrei plus hipisacka Cha. Slyšel jsem spousta krásných slov na mojí adresu. Až jsem si chvílema myslel, že mluví o někom jiným… Najednou se zavřeli dveře a auta se rozjeli pryč. Já s pár lidma zůstal abysme uvedli základnu do původního stavu.
Zbytek dne jsem strávil pod stromem, kde jsem 2,5mesice relaxoval každej den. Trávil jsem emoce, kochal se okolím a připomínal si místa, zážitky a situace, který jsem v Puerta Pulache zažil…

This slideshow requires JavaScript.