Monthly Archives: Říjen 2017

Narozky u All Hands aneb vše je zalité sluncem

12.10.2017

Občas se tu slaví narozeniny. Pro oslavence se koupí dort, zazpívá se dotyčnýmu hapy brzdej, dort se sní a zase si žijeme svým životem.

Já letošní narozky slavil u All Hands. Dostal jsem dort. Vlastně ne, dva dorty a navíc komplet balík místní čokolády (cca 20 čokolád v balení po 2solech za kus). Na dortu bylo napsáno moje jméno, ale místo Jan tam stálo JHAN (zařizovali to frantíci) a místo mrzkejch 31 mi popřáli k 27.narozkám. Hrozně se mi omlouvali, ale mě nějaký jméno bylo ukradený, stejně tak věk. Proč? Je to jen jméno a číslo. Mnohem víc mě hřálo, že si na mě lidi vzpomněli, postarali se mi o dva dorty a popřáli mi krásný narozky. A co mě hřálo naprosto nejvíc? Že po dlouhý době mám pocit, že dělám to co jsem vždycky chtěl. Něco co má smysl. Co mě naplňuje a na co můžu být hrdej. Navíc mezi lidma, který jsou mi blízký myšlením. Mezi lidma, který mě inspirujou. Mezi lidma, který se navzájem dokážou podržet. Jasně není to tady zalitý sluncem. Máme občas i stinný stránky, ale obecně tu cítím pozitivitu, ochotu a podporu ze všech stran, kterou si dáváme navzájem. Každej dělá co může nebo umí. Možná, že už zním jako vymytej mozek, ale mě se tohle prostředí a fungování prostě líbí. Nemůžu si pomoct.

Po poradě a gratulacích jsem rozdal dorty podělil se s ostatníma. Neuvěřitelně mě blažilo, že můžu dát dort každýmu. A věděl jsem že ostatní by udělali to samý. Ostatně každej oslavenec to tak dělá. Ale mě prostě baví sdílet. Když to teda není nářadí, který potřebuju k práci. To mě trošku prudí. Nicméně dort se snědl, vyfotili jsme se a šlo se ba aukci. Měli jsme totiž další dobročinnou aukci.

IMG_0778

IMG_0773

Opět jí uváděl Tyler. 26ti letej kluk z Tennessee. Aukce tu dělá jen on, páč je vtipnej, pohotovej a hodně uřvanej, což se hodí. Hlavně je to hrozně milej kluk. A furt si ze mě dělá prdel. Jo jak jsem řekl je milej. Hehe. Tentokrát jsem v aukci vyhrál kafe. Nepiju ho, ale je to pro děti, takže jsem zaplatil 25dolarů za kafe. Který ochutnám a nakonec ho stejně rozdám. Nevím proč, asi mi jeblo ale dávat tady je jednodušší než brát. A ten pocit, když někomu uděláte radost jen tím, že dotyčnýmu uděláte čaj, když si děláte pro sebe, to se nedá popsat. Co je na tom super, že z minima lidí bych tady cítil, že by jen brali bez toho aby kdy něco sdíleli. Někdo se dělí míň někdo víc, ale obecně každej něco dá. Poměr sdílečů a vychcánků je tu obrovskej ve prospěch sdílečů.

Zpět k aukci. Opět se tu nabízeli kafe, čaje, různý spešl cukrovinky který tady v okolí neseženete. Hodně tu frčí speciální kořeněný omáčky, kterýma su můžete vylepšit jídlo. Nabízejí se tu služby jako třeba, že někdo připraví večeři pro dva. Mytí nádobí po lidech, který jsou líný. Dokonce se tu týpek nabídl, že někomu během sprchovaní bude zpívat serenády. Masáže. Holky tady nabízely pletení copánků. Já tentokrát nenabídl nic. A přesto jsem se stal součástí. Když došlo na dražení francouzských copánků zved se Mike kluk, co fotí fotky na All Hands facebook, tvoří videoklipy a stará se vůbec o promo pro All Hands Peru. No a že prý zaplatí 75solů, když udělají copánky mě. Pak se začali zvedat další a další lidi a přidávat 10s každej. Nakonec se zvedlo 25lidí, každej že zaplatí 10s plus 75solů od Mikea což bylo 325 solů za můj účes. Je fakt že se mě zeptali zda jsem ochotnej to udělat. Ale řekněte ne, když se zvedne 25lidí a každej chce dát deset solů na děcka jen když si necháte na hlavě udělat pár copánků a tak jsem kývnul. No a od soboty 14.10.vypadám jako gangsta nigga viz. foto.

This slideshow requires JavaScript.

Nakonec se vybralo zase přes 2000solů, což je super!!! Stále jsme ještě trochu v mínusu, jsme mimo rozpočet o cca 2500 dolarů. Čímž chci všechny čtenáře požádat, aby přes mojí dárcovskou stránku přispěli pár švestičkami ze své zahrádky! Nemusíte se bát, protože dávání nebolí. Děkuji z celého srdce!!

Toliko sluníčkový výlet do krajiny zalité sluncem a 40ti stupňovými teplotami.

Mějte se báječně!

Reklamy

All Hands: ponauceni

24.10.2017

Projekt se nám chýlí ke konci. Zítra odjíždí jedna osoba. Je pro mě speciální tím, že jí znám z Huarmey. Naučil jsem se od tohohle člověka celkem dost. Hlavně jsem pochopil jak je lehký odsoudit někoho, koho pořádně neznáte. Možná si vzpomínáte na kluka jménem Blair. Když jsem byl v Huarmey, první dny mě neuvěřitelně sral. Zítra odjíždí a mě je to strašně líto. Je to jeden z nejzvláštnějších a zároveň nejúžasnějších lidí, co jsem poznal. Poučil jsem se, že  ne všecko je takový jak se na první pohled může zdát.

Sbohem Blaire.

All Hands: Palačinky, Francouzky, Rumun a Čech

22.10.2017

Opět volná neděle. Pro některý poslední v Puerta Pulache. A byla jedna z nejkrásnějších, který jsem tu kdy zažil.

Ráno jsme měli společnou snídani ve čtyřech. Já a Andrei (můj rumunskej kámoš, mimochodem strašně chytrej a zručnej, dokonce i když je ajťák) a spolu s náma Cha a Maud. Obě z Francie. Holky nás pozvaly na palačinky, který udělaly. Já do banku věnoval kafe, který jsem vysoutěžil v aukci a vajíčka. Andrei dodal cukr a dál že umyjeme nádobí. Byla to fantastická žranice. Palačinky byly úžasný. Jedli jsme si jako králové, při tom jsme si povídali. Pili kafe. Na palačinky jsme použili místo nutely něco jako nugát. Dál jsme k palačinkám měli mandarinku, banány a čerstvej ananas, kterej je tu mimochodem levnej jak sviň. Po palačinkách přines Andrei 70% čokoládu jako dezert. No chrochtali jsme si jako blázni. Hrozně krásnej okamžik, na kterej budu dlouho vzpomínat.

Po snídani jsme se každej rozešel po svým. Já se chvíli válel v hamaku a pak se vydal k řece. Byl jsem v ní sám. Seděl jsem kousek od vodopádu, pod kterým je malej písečnej ostrůvek. Ležel jsem pokrk ve vodě a koukal do korun stromů jestli neuvidím leguána. Neviděl jsem ani jednoho. Nicméně bylo mi to fuk. Poslouchal jsem šumění listů, se kterýma si pohrával vítr. Listy se pohybovaly jednou zleva do prava, pak opačným směrem podle směru větru. Pomalu jsem zrakem bloudil dolů, pod zelenými korunami stromů je šedivá skála, která tvoří jeden břeh řeky. Na skále jsou takový malý „nudle“ z hlíny, ve kterých něco žije, ale nevím co. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale jelikož jsem během přírodopisu nedával pozor, nenapadlo mě žádný zvíře, který by to mohlo být. Očima jsem se podíval ještě níž, tentokrát na hladinu řeky s níž si pohrával vítr a hnal vodu proti proudu. Pod hladinou jsem zpozoroval hejna ryb. Od úplně malých až po cca 15cm „obry“. Ryby as začaly přibližovat k mým nohám. Po chvíli, když nezjistily nebezpečí (pod vodou asi není cítit smrad), mi pomalu začaly okusovat nohy. Došlo mi jaký mám štěstí, páč některý lidi za tohle platí a tak mě hřál pocit, že jsem zase ušetřil nějakou korunu, když mě ty ryby okusujou zadarmo. Trošku jsem znejistěl když se ty drzouni začaly přibližovat k mé mužské chloubě – totiž k mému super dlouhému palci na noze. Nakonec ho ale nechaly být. Slunce mě příjemně hřálo a já se cítil tak neuvěřitelně součástí toho všeho kolem. Už dlouho jsem neměl takovej uspokojující pocit. Až mi to bylo blbý vůči všem, který se cítí na hovno.

Z myšlenek mě vytrhla Cha a Maud, když se přišly vykoupat. S nima přišla parta peruánskéjch kluků a bylo po klidu. Snažili jsme se dál bavit, ale nějak to nešlo. Kluci hulákali, dělali rambajs a všecky ty věci co děcka dělají… Takže jsme se po chvíli zvedli a vyrazili na oběd. Protože naše žaludky toho taky měly dost. K obědu jsme si dali tradičně kuře, rýži a hranolky. Mají k tomu tady takovou super majonézu či co to je. Všecko jsme spláchli jablečným džusem, do kterýho jsme narvali mátu natrhanou u řeky. No a po obědě zase odpočinek. A pak zase k řece. Večer jsem uzavřel jako vždy čokoládou a čajem. Posledch jsem si nějakou story o pralouce a pozemkových spolcích v Jizerkách a usnul jsem. Neděle se vážně povedla

All Hands poslední týden.

23.10.

Začal poslední týden. Je to trošku stresující. Hlavně pro vedoucího, protože 26.10.by měl být poslední pracovní den. Já bych se tolik nestresoval, ale stresuju se protože nemám rád, když se stresuje šéfík. S Andreiem jsme dělali okapy. Už se to trochu táhne a i já s pověstí flegmatika (což nejsem), cítím že jsme pomalý. Proto jsem se rozhod chodit ráno na půl 7. Ať to má smysl. Samozřejmě nejsem sám kdo chodí dřív a odchází dýl.

Toliko k práci. Jinak nám tu začalo, vážení přátelé, pršet. Projevuje se to tak že večer prší a přes den taky prší. Che napršelo do stanu, takže celou noc nespala a všecky její oblečky jsou mokrý. Je to hipik, takže si kupuje levný věci jako stan a pak se diví. No nicméně já pořád spím v ložnici, takže jsem jí nabídl můj stan. No neřekla ne. A mě udělalo radost, že má někdo radost. Pořád se toho pocitu nemůžu zbavit. Je to fajn. Navíc to dělám z vlastní vůle a ne protože někdo chce nějakou službičku apod… Konečně!

All Hands: Jak pokračujeme se školou

19.10.

Od mý dovolený jsem si vyzkoušel skoro všecko, co se dá na baráku resp. škole dělat. Brousil jsem stěny smirkovým papírem. Natíral jsem stěny penetrací, pak je maloval. Instaloval jsem profily, na který se pak šroubujou stěny ze „sádrokartonu“. To byla úplně nejvíc opruzující práce. Hlavně protože jsme používali nějaký speciální samořezný šrouby, jejichž specialita spočívala v tom, že vůbec nesamořezali. A tak jsme museli víc tlačit, což ve výsledku znamenalo, že jsme si oddělal ruce a v noci jsme mívali tiky v prstech, který jakoby v křeči svíraly vrtačku. Cpal jsem skelnou vatu do stěn a stropů. To byla práce, kterou lidi nesnáší. Asi protože celej den na sobě máte oblek, aby se k vám nedostala skelná vata. Venku je čtyřicet takže se potíte jak psí lejno v igeliťáku. Skelná vata se stejně dostane všude, celý tělo vás škrábe. Navíc se ze skelný vaty práší a my nosíme ochraný pomůcky, což znamená masku s filtrama. Maska se ovšem mlží a zapařuje jak se potíte, takže nic nevidíte. No zní to prostě jako práce snů. Ale mě to nějak nevadilo. Škrabání jsem nijak nepociťoval a pocit zpocenýho mně mi nijak nevadí. Takže až budete potřebovat nacpat skelnou vatu někam, dejte mi vědět. Dál jsme montovali okapy. Kopali díry na trubky. Spojovali, rozpojovali a znovu spojovali trubky. Předtím jsme ale kopali „kanály“, do kterých jsme ty trubky pak ukládali. Taky jsem silikonoval spáry mezi stěnama. Strašně jsem se smál holkám proč jsou tak zašvíkaný od silikonu a pak mi to došlo. Někdo omylem objednal silikon v „salámu“ nikoliv v platový tubě, takže se nedala použít vytlačovací pistole a já byl během chvíle zašvíkanej od silikonu jakbysmet, což opět pobavilo mé drahé kolegyně, kterým jsem se posmíval o dvě hodiny dřív. Mimochodem silikon nešel ničím smýt. Krom „umytí“ rukou odřezaním, případně upálením jsem zkusil naprosto všecko. Bez výsledku. Takže ještě dneska mám na rukou víc silikonu než Pamela Anderson v hrudníku.

Práce na škole se pomalu dokončují, zbývá dodělat výmalbu, pár okapů a tradá předat do rukou komunity v Puerta Pulache. Mělo by k tomu dojít ke konci příštího týdne. Pak dojde k exodu All Hands z Puerta Pulache. Několik lidí vlítne na jiný projekt v městě Yapatera (stále Peru). V Puerta Pulache zůstane jen pár lidí, aby uvedli naší základnu do původního stavu. Mezi nima budu i já. Zamknu to tady. A 2.11.nabírám směr Ekvádor. Moje první zastávka v Ekvádoru bude město Cuenca. Slyšel jsem, že je tam nádherně. Kolega Chris z Huarmey mi psal, že je tam nádherně. Navíc má Chris v Cuence nějakou kamarádku z Kuby, takže mě s ní prý spojí. Opět dochází k něčemu fantastickýmu. Skrz přátele se dostáváte dál a dál. Pomáhají, i když zrovna nejsou vedle vás. Propojení a souhry náhod jsou naprosto neuvěřitelný. A nikdy nevíte kdy se vám co bude hodit. Jsem neuvěřitelně nadšenej, že se tohle děje. Musím se smát, když mi dochází souvislosti. Prostě jen potkáváte lidi a najednou je všechno lepší. Každej někoho zná, každej někde byl, každej má někde známýho a tak se na vás nabalujou další a další lidi, který vám pomáhají, i když vás skoro neznají. Je to jako sen. Navíc od Bena jsem slyšel, že kousek od Cuency je národní park, kde se dá trekovat po zbytek života.

Těším se jako malej kluk. A vy se taky máte na co těšit. Protože víc treků znamená víc ztracení, víc zážitků a tudíž víc článků.

All Hands: Dovolená

Dlouho jsem přemýšlel kam pojedu na tu dovču. Posledně jsem byl v Mancoře, což je párty město u oceánu. Tam jsem znova nechtěl, páč kraválu si užiju až dost na základně. Druhá možnost byla jet do Trujilla a tam obhlížet nějaký architektonický skvosty. To jsem zamít jednak protože nejsem fanda do baráčků druhak proto, že to vyšlo na hodně peněz. Ja vím, že prachy se na dovolený neřeší a že bych si kdyžtak moh někde půjčit, ale já chci ještě nějak dobu cestovat. Ne otročit. Takže rozhodnutí nakonec padlo na Los organos, což v překladu znamená „Orgány“.

Takže jsem jel do Orgánů. Orgány jsou klidný místo spíš pro rodiny a ubytování dražší než v párty Mancore. Jeli se mnou dva týpci (alfasamci), každej jsme ale měli jinej hotel, protože jako podsamec a navíc obyvatel nejnezdravejší země na světě jsem chudej. Navíc mi přišlo zbytečný priplácet za bazén, když o dva kroky dál si můžu vošplouchnout řiť v oceánu a tím znesvětit už tak zničený životní prostředí. Kluci si navíc připlatili každej svůj vlastní pokoj. Já si zaplatil sdílenou ložnici pro čtyři, ale nakonec jsem tam strávil tři dny ze čtyř sám.

Tristan byl ve stejným hotelu a tak jsme lehce pokecali a dali si pár sklenic rumu. Pak jsme šli spát. Do pokoje doléhal zvuk oceánu. To šumění mě totálně uspalo a možná že v tom hrál roli i rum.

Ráno poklidná cesta k oceánu. Byla celkem zima (na Peru). Původní plán omýt si nohy úplně nevyšel, protože přišla větší vlna a smočila mě až po stehna a tak jsem se vysvlík a vlez tam celej. Byla to poměrně slaně chutnající zkušenost. Vylez jsem až když jsem zjistil, že se v hromádce mých hadrů valí pes. Chvíli mi to nevadilo, především, protože blechy už pravděpodobně mám, znajíc peruánský psy, který jsou schopný vykálet se a vymočit všude, čemuž jsem chtěl zabránit. Páč jsem si s sebou vzal jen jednu sadu oblečení a i když moje hygienický nároky trošku poklesly, nebylo by mi úplně dobře, kdybych chodil po městě o dovolený v pomočených hadrech, obzvlášť když jsem si je nepomočil sám.

Občas jsme se s klukama (alfasamcena) sešli na pivko nebo tak, ale většinu času jsem trávil sám. Bylo to báječné. Zmrzlina, čokolády, večer podřadný víno při šumění oceánu, západy slunce. Čerstvej vzduch. Ale to nejlepší mě teprve čekalo. Whale watching. Pozorování velryb. S klukama jsme se dohodli a zamluvili velryby.

No a tak se vám pokusím zkráceně popsat svoje pocity. Takže do toho. Bylo to fantastický!!!

A teď nezkráceně. Den V ( jako velryba) jsem vstal kolem šestý. Normálně si o lidech, co o dovolený vstávají na šestou, myslím že jsou šáhlý, ale v tomto případě šlo o VELRYBY!! V sedm mě vyzved soukromej tuk tuk a jelo se na molo. U mola byla slušná fronta a co mě překvapilo, byla spousta místních (rozuměj Peruánců). Naskákali jsme do lodě, navlíkli vesty a jelo se.

Průvodci mluvili španělsky ale i anglicky, takže nám usměvavá Ekvádorka všecko přeříkávala dvakrát… Bylo to milý. Mimojiné jsem se dozvěděl, že velrybí mládě vycucne z mámy 60litrů mlíka. Denně. To je pro představu takový množství, který já jsem nevypil za celej život.

No a pak jsme samozřejmě viděli nějaký ty velryby. Jedna vedle našeho člunu plavala dokonce celý dvě minuty. Probíhalo to asi takhle. Koukáte na oceán a najednou kolem sebe slyšíte hoooaaa (španělsky jeeee). Chorche právě viděl velrybu a všici se otáčíme tím směrem. Z vody se zvedá obrovská masa. Masa. A pak se zase zanořuje. Zmizí pod hladinou. Bylo neuvěřitelně vzrušující čekat na další takovej úkaz. Po chvíli se objevila další velryba, tentokrát s mládětem. Pokaždý jsem viděl jen hřbetní ploutev nebo kus „zad“. Jednou nás velryba pozdravila máchnutím ocasní ploutve. Může se to zdát jako nic. Trvá to chvíli a přesto je to jako věčnost. Vidíte jen neuvěřitelnou tmavou horu, která de zvedá z oceánu. V reálným čase jde o pár vteřin, ale pro mě to byla jako věčnost. Hora je vyšší a vyšší a pak najednou zase klesá a ztratí se v hlubinách. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Jako párkrát v živote jsem velrybu viděl ve filmech, na obrázcích v knihách apod. Ale pak stojíte na člunu a vidíte všecko přímo před vašima očima 5m od vás. Je to nepopsatelnej pocit. Vzpomeňte si na svoje dětství, když jste dostali cukrovou vatu nebo zmrzlinu. Tak jsem si připadal já. Ve třiceti letech jako malej Jenda. Vzrušenej a ohromenej. Nejlepší část dovolený. Poslední den v hostelu jsem strávil s učitelkou dramaťáku, která přijela na dovolenou. Nevím proč mi jí dali do pokoje, když ostatní pokoje byly prázdný, ale pokecali jsme si celkem příjemně. Ano povídali jsme si, čtete správně. Dokážete si představit, že chlap a ženská můžou být ve stejným pokoji bez toho, aby se množili? Ano je to opravdu možné. A musím uznat, že bylo fajn cítit v pokoji i něco jinýho než moje fusekle.

Zbytek dovolený nebyl tak zajímavej. Jen jsem odpocival

All Hands: Slavná ČR

Následující řádky shrnují několik dní do jednoho článku. Protože jak mi bylo řečeno mám selektivní paměť, takže spoustu věcí zapomínám. Selektivní paměť je nové slovní spojení. Dřív se prostě řekli, že jste mamlas, kterej si nic nepamatuje.

Takže prvně musím prohlásit, že Česká Republika se stala terčem posměchu, anžto ji nějakej škrabalek v nějakým anglickým blesku označil jako nejnezdravější stát na světě. Samozřejmě, že si mě ostatní dobírali, že prej jím moc sladkého, zmrzliny a čokoládu, ale já na jejich posměch nedbal. Dopil jsem svý pivo, típnul cigáro, zabalil čabajku do novin a šel do pokoje. Stejně jsem si chtěl cestou vyzvednout škvarky z lednice. Poštuchování trvalo den, pak se lidi vrátili k tradičnímu tématu „Trump je idiot“.

V pondělí jsem se rozhodl promluvit na ranní poradě. Důvod byl ten, že jsme v pátek zapomněli hlasovat kdo bude dobrovolníkem týdne a já už nechtěl strašit lidi mojí fotkou. No a tak jsem navrhnul rovnou jméno. Chlápek co jsem ho navrhnul-Tristan je starší, živí se sezónníma pracema. Naposled pracoval jako řidič autobusu na Aljašce. Je takovej tichej. Nenápadndej, ale dělá pro všechny tolik práce a mě přišlo, že to všichni berou jako samozřejmost, což není pravda. Tristan každý ráno vaří velkej hrnec kafe pro všecky. Mění vodu v lavorech na nádobí, což někteří nedělají ani když je voda spíš bahno. Posledně strávil půl soboty mytím nádobí po lidech, který celej pátek pařili a v sobotu ráno se vypařili na víkend do Ekvádoru nebo do Tambogrande (opět pařit). Po návratu nikdo nepoděkoval. Mě to přišlo líto. Tenhle chlápek je vzor nezištnosti. Něco jako člověk v pozadí, kterýho nikdo nezná, ale je nejdůležitější persona za všech. A při tom jsou to hrdinové. Neuvěřitelně obětaví lidi, kteří nečekají žádný slova díků ani pochvaly a metály a prostě dělají. Chtěl jsem napsat, že jsem nikoho takovýho nikdy předtím nepotkal. Ale pak jsem si uvědomil, že dva takovýhle lidi jsem měl před očima celej život. Jde o mojí babičku a mamku. Takže mami, babi pro mě budete navždycky dobrovolníci týdne VY. Po zbytek života!!!

NJ ale u All Hands to vyhrál Tristan. Měl jsem drobnou obavu jak se postaví k mýmu návrhu udělat z Tristana dobrovolníka týdne zaměstnanci z All Hands, ale než jsem dořekl Tristan. Všici začali tleskat ještě než kdokoliv další stihl něco říct a tak se z Tristana stal dobrovolník týdne. Byl jsem hrdej, že to tomu chlapíkovi dali. Nikdo si to víc nezaslouží než ON!

Zbývaly poslední dny do dovolený, práce odsýpala. Dělali jsme rampu k záchodkům. Rampu místo schodiště, aby hajzlíky byly bezbariérový. Což obnášelo udělat obezdívku, dovnitř nasypat bordel, zakončit to pískem, udusat a naskládat cihly jako poslední vrstvu. Pak zase udusat. Během této práce jsem došel k zásadnímu zjištění a to, že než ja usadím na místo jednu cihlu, zkušený Peruánec stihne udělat celou zeď. Nakonec jsem taky zjistil proč ty kluci tak makají. Ne že by chtěli, ale ona ta malta při těch 40ti stupních celkem rychle schne. Byl jsem frustrovaný a tak jsem radši vyrazil ručně míchat maltu v kolečku. To mi šlo líp. Vedoucí nám dělala holka z Francie jménem Maud. Mám tu holku celkem rád, je mi sympatická. Ale to je tak všechno. Ne maminko, Francouzku domů taky nepřivedu. Občas je to s ní těžký. Chcete jí pomoc, ale ona se hned načepýří, prohlásí že je silná nezávislá žena a pere se sama. Svět už nepotřebuje gentlemany (opravdu o sobě chceš říct, že jsi gentleman Honzo? No ty si komik) Naštěstí teď už si přestala myslet, že jsem mačo jenž opovrhuje ženskýma a tak si řekne o pomoc, když potřebuje. Po obezdění jsme všecko zapnili hlínou a pískem, poslední vrstva cihel a všecko jsme upěchovali. Pak se začalo kolem obezdívky vršit bednění. Aby se to všecko následně mohlo zalít betonem. Jak to skončilo nevím, páč jsem odjel na dovolenou. Zní to divně co. Dovolená na dovolený. Každopádně po každým měsíci musíte opustit základnu na čtyři dny. Abyste si jako odpočinuli. Byl jsem za „dovču“ rád, ale o tom zase někdy příště.

Páček shledáček!