19.-21.9. All hands: opet jsem prodlouzil

Takže co se událo v posledních dnech?

Pořád děláme s Andreiem na stěnách. Je to celkem zábavná práce, když zrovna nemusíte sdílet vercajk s dalšíma deseti lidma. Je trošku otrava čekat ve frontě na pilu deset minut kvůli jednomu řezu, jenž zabere 5vteřin. Pokud se vám někdy stalo, že vás od práce zdržuje nedostatečný vybavení,určitě víte, že je to opruz. Představte si jak čekáte ve frontě na pilu. Pokud nechcete abych čekal na pilu i já, prosím přispějte jakoukoliv částkou skrze mojí dárcovskou stránku. Víc pil znamená víc škol:)

V minulýmu příspěvku  taky psal, že se snad budou osazovat stěny. Stěny osazeny ještě nejsou, objevují se nějaký trable, který se musí řešit. Není to nic velkýho (krom čekání nástroje), ale zdržuje to. Takže na pravidelný poradě, kdy se vedoucí chlubí co se svým týmem udělali to vypadá asi takhle. Otázka:“ Tak co jste dneska udělali?“ Odpověď:“osadili jsme pár zbývajících profilů, vyřešili nějaký problémy a zítra už snad osadíme první desku.“ No a tahle odpověď zní poslední tři dny. Co mě bere je, že se tomu vždycky všichni od srdce zasmějeme a jede se dál. Žádný výčitky nic. Možná je to i díky tomu, že jsme napřed oproti plánu minimálně tři týdny, což je dechberoucí.

Další dny se jedou v podobným duchu. Dostal jsem na starost jednoho Peruánce. Ok on dostal na starost mě a díky tomu jsem se naučil jak se řekne peruánsky metr, kladivo, vodováha, vrtačka, řezat a pila. Plus například sloveso utáhnout. Což je super takže můžu pokračovat na mojí erotický povídce ve španělštině. Další věta bude znít pravděpodobně nějak ve smyslu: „vem do ruky metr a změř moje kladivo. Pak tě utahnu na vařenou nudli“. V životopise bude vypadat báječně, když krom polštiny, češtiny, angličtiny budu moct přidat i peruánskou španělštinu. Cool.

Společnou rozmluvou s Andreiem jsme došli k závěru, že máme stejnej hudební vkus a tak jsem si od naší dobrovolnický koordinátorky Sarah vypůjčil přenosnej reprák a na pracovišti posloucháme rumunskej metal (vůbec ne špatnej), ejsí blesk dýsí nebo Ajron Majden. Tahle hudba mě blaží. Dokonce i Peruánci postižený morem zvaný Despasito, si pobrukujou „ran tů d hils“ s Brucem Dickinsonem nebo „d en d“ s Ac/Dc.

Nejzásadnější informace pro mě je ta, že jsem prodloužil. Opět. Do konce projektu v Puerta Pulache. Upřímně bylo to pro mě celkem těžký rozhodnutí. A to z několika důvodů. Za prvý cítil jsem se vyčerpaně, bez motivace a tak dále. Cítil jsem nutkavou potřebu zvednout prdel a jet někam jinam, protože jsem měl pocit, že už mi to tady nic nedává. Ano i to se někdy stává. Jenže nakonec jsem nějak přepnul mozek a rozhod se zůstat. Důvodu k tomu taky bylo několik. Těšim se na ty emoce, který budeme všichni prožívat až bude škola hotová. Vzpomněl jsem si na tu euforii, kdy jsme vybetonovali podlahy v obou budovách. Radost, spokojenost a pocity který jsem měl a vůbec cítil ze všech kolem sebe jsou nepopsatelný. Hromadná euforie, kdy se všichni radujou, že se podařilo něco na čem jsme dělali týdny. Vidíte za sebou pořádnej kus práce. Vzpomínáte si na všecky ty super okamžiky, který jste zažili. Myslíte na všechny co tu byli s váma. Samozřejmě si vzpomenete i na chvíle, kdy si říkáte proč já to vůbec dělám. A nejradši byste se na všecko vysrali, ale pak jedete dál. Na konci projektu vám dojde, že i když to bylo občas těžký, tak jste se nevzdali a dokončili NĚCO. Nadechnete se, kouknete se za sebe na barák, kterej tu nestál když jste přijeli a cítíte hrdost. Prostou lidskou hrdost.

Dalším důvodem proč tu zůstat jsou lidi. Vždycky vás podrží. Už jsem to jednou psal. Byla tu holka (teď je na dovče) za dva týdny jí zemřeli dva kamarádi. Dokážete si představit, že vám zemřou dva blízký lidi ve dvou týdnech? A co se stalo tady? Všichni jsme se tu o tuhle holku nějakým způsobem starali. Každej jak uměl. Někdo poslouchal, někdo podával kapesníky, jinej nabídl rameno když bylo třeba brečet. Kámoška s touhle holčinou strávila dva dny v posteli a koukaly se na pohádky, takže pro tuhle naší kolegyni bylo všecko trošku snesitelnější, alespoň podle toho co nám řekla před odjezdem na dovolenou, když nám děkovala. Když potřebujete lidi vás obejmou. Když nepotřebujete tak taky. Jen abyste měli hezčí den.

Další z mnoha důvodu je angličtina. Snažím se tu naposlouchat co se dá a naučit co se dá. Je jasný, že to není jako když žijete v juesej deset let, ale lepší než nic. Je fajn vědět, že vám lidi začínají rozumět mnohem víc. A ještě lepší je když se vám občas povede nějakej džouk v angličtině.

Důvodů proč zůstat je mnohem víc, ale tohle jsou ty zásadní. A ze všeho nejzásadnější je zjištění, že mi tohle všecko došlo. Prostě jsem vypustil věci, co mě tady rozčilujou a deptaj (beztak jsou to většinou strašáci uvnitř mý hlavy) a vyměnil je za všecko co mě tady baví. Stálo mě týden života si tohle všecko uvědomit, ale stojí to za to…

Už čtyři dny žiju bez internetu. Tzn.žádný whatsappy, zprávy o politice ve světě. Jen trávím čas s lidma kolem a bavím se s nima naprosto o všem. Je fakt úžasný jak moc stejný lidi jsou bez ohledu na zemi a jazyk. Většina problémů, který řešíme v ČR mají i lidi v jiných zemích tj.politici jsou čůráčí hlavy, každej hrabe pro sebe. Vzdělání nikoho opravdu nezajímá…lidi se odcizujou atd… Včera jsem tu prohodil pár slov s jednou holkou ze Španělska. No dobře prohazovali jsme tolik slov až se ukázalo, že jsme u stolu sami. Osvěžující, když mluvíte s někým kdo vám rozumí, navíc si přijdete jako když mluvíte sám se sebou, vidíte obličej a mimiku toho kdo s váma mluví. interakce v reálným čase je úžasná věc.

Uvědomil jsem si taky jak strašnej žrout času internet je. Dobře internet za to nemůže, když máte slabou vůli. Hehe. Jsem rád, že jsem tu mašinu vypnul. Připadám si zase o něco svobodnější. Přemýšleli jste někdy nad tím kolik času trávíme s mobilama a kompjůtrama? Jak často na ně jen tak zbůhdarma čučíme? Umíte si představit , že vypnete mobil třeba jen na týden? Kolik výmluv proč „nemůžete“ vypnout mobil vám vyskočí v hlavě jen abyste si ospravedlnili, že musíte mít telefon pořád zapnutej?

Abych byl upřímnej jediná internetová výjimka je blog. A druhá – email. Mám kámoše z Mexika a prý jsou tam nějaký zemětřesení, takže čekám na zprávy. Pokud se dozvím, že můj mexickej kámoš má problém a hodí se mu moje pomoc, balím si při nejbližší příležitosti svých pár jablek, všeho nechám a sedám na letadlo do Mexika. Zbytek Jižní Ameriky může počkat.

Hodně lidí se mě ptá na to, kdy se vrátím. Upřímně řečeno naprosto netuším. Nejzazší termín je září 2018. Nechci prosrat další narozeniny svý dcery. Zbytek je ve hvězdách.

Mějte se všichni dobře a pamatujte si, že i když vám já nebo někdo jinej nepíše či nevolá každej den, neznamená to, že na vás všichni zapomněli! To, že vás má někdo rád nebo jste pro někoho důležitý se neměří počtem smsek, zpráv na fb či whatsappu, který dostanete za hodinu… Prosím,myslete na to!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s