10.9.2017 All Hands plačky

Sobota byla taková hra na válku. Úkol dne byl vybetonovat podlahu. Měli jsme k dispozici armádu dobrovolníků, lopaty, kolečka, jednu míchačku a kýble. Bylo vypočteno, že na vybetonování podlahy budeme potřebovat 100mixů, rozuměj 100x naplnit míchačku. Byli jsme rozdělený do tří týmů z čehož nakonec vznikly týmy dva, protože nebylo dost lidí. Každej měl jasnou pozici. Někdo sypal písek do kýble, jinej drobný šutry, další cement, jiný vozili kolečka s betonem. Já chtěl plnit kýble pískem ale nakonec jsem byl poslán k barelu s vodou. Nebyla to moc záživná práce, ale byla důležitá. Protože bez vody beton nevznikne takže jsem se staral o to aby byla voda v kýblech a přidával do vody aditivum, aby se beton líp zpracovával a neutíkala z něj voda tak rychle. Týmy se střídali mezi sebou co hodinu. Práce se nesměla zastavit, protože tu máme od 10 do 16h cca 40stupňů, není se kam schovat a beton rád rychle schne.

Nicméně se k nám měla přidat armáda dobrovolníků z nějaký peruánský pojišťovací společnosti, která sponzorovala stavbu více než poloviny škol v Peru. Před startem míchačky jsem si připadal jak před vyloděním v Normandii. Panovala zvláštní atmosféra. Navíc tu máme dva frantíky a když jsem někde blízko nich připadám si jak v cizinecký legii. Nevím proč. No kolem devátý skončily přípravy a spustila se míchačka. Aby se nám dobře makalo někdo přivalil obrovskej reprák a muziku, takže jsme měli i disko. A nebylo špatný. Hráli se Kissaci, škorpící, queen (bože díky) a tak byla celkem zábava a došlo i na tanec.

Kolem jedenáctý přijeli dobrovolníci z pojišťovací společnosti. Holky byly pěkně oblečený jak když jdou do kanceláře od jedný holky z „vedení“ jsem slyšel, že dvě dokonce přijeli v podpatcích. No tak jsme jim každej ukázali to svoje. Po dlouhý době jsem si připadal důležitě, když jsem vysvětloval jak lít správně vodu z barelu kýble. Hehehe. Bohužel holky s těma nehtama vypadaly, že se trošku štítí práce. No ale aspoň dobře vypadaly. Původní plán byl že nás vystřídají, ale nějak to neklaplo. Z celý grupy cca 20ti lidí makali dva chlapi. Bože nezabíjejte mě já jen konstatuju fakta, nic proti ženským nemám, nechci jít do vězení protože jsem „mačo“. Zbytek si nafotil pěkný fotky ala teď držím lopatu u hromady písku. Nicméně trička měli všici krásně bílý, pravděpodobně vypraný v perwollu. Slovním spojením „krásně bílý“ nechci říct že třeba černý nebo žlutý trička nemůžou být krásný. Fakt nejsem rasista. Ve skutečnosti mám rád černý trička. Opravdu. Celkem si komparsisti postáli tak hoďku na place. Druhou hoďku trávili u oběda a odjeli. Přišlo nám to směšný jako když vysadíte bandu Japonců někde, počkáte hodinu až si nafotí fotky a pak je zase odvezete na hotel… No ale co peníze dávají tak ať se fotí. Práce jim moc nejde ale i tak zaslouží uznání za to, že do toho dávají peníze. Bez nich by jsme možná ani my nic nepostavili.

Celá podlaha nakonec sežrala cca 107 míchaček-každá míchačka naplní 4-5koleček tj.celkem 585 koleček betonu. Tahle fuška skončila v 14h 17m peruánského času a všichni jsme se radovali. Byl to úžasnej pocit, když banda 30 dobrovolníků začne spontánně slavit poslední vyprázdněný kolečko. Všici se radovali, plácali jsme se po ramenou, byli jsme neuvěřitelně šťastný. Fakt to vypadalo jako když ze zákopu vylez poslední nácek s rukama nad hlavou a válka skončila! Bylo to fantastický. Plný radosti a euforie!

Večer jsme měli párty. Zase. Pil jsem rum s kolou. Zase. Je to levný, chutný a rychlý. Pil jsem s holkou jménem Gabi. Je to taková statná mladá holka, která podle mě přepije každýho koho znám..taky na to má konstituci. Tahle Gabi o mě dbá, protože to prý dostala příkazem od Lucie (ta co jsme se s ní tak rádi hádali), která jak to tak vypadá zaúkolovala půl základny. Nevím proč. No nicméně Gabi si to vyložila po svým a tak když má chuť pít  vždycky přiběhne za mnou.

Včera to bylo jiný. Gabbi kamarád/ka spáchala sebevraždu. Kdo někdy pil ví, že když na vás jde smutek a chlamstáte alkohol, dostanete se do bodu kdy se něco zlomí a začne být smutek intenzivnější, což přeloženo do češtiny začnete békat. No a Gabi začala békat. Půlka lidi se ji snažila uklidnit ale znáte to smutek je jako hnis, musí ven. Takže Gabi plakala. Pak  se jí udělalo nevolno a navíc měla nějaký problémy s močákem, takže chodila furt na WC kam sem jí doprovázel vidouc její vrávoravou chůzi. A pak hlídal u hajzlu aby se jí něco nestalo… Nosil vodu a tak když něco potřebovala. Jiný se jí snažili uklidnit a Gabi nakonec usnula na rameni jedné drobnější kolegyně.

Jednu chvíli jsem se vypařil do pokoje, kde jsem našel kluka jménem Bill. Je to takovej introvert. Tichej, nemluvnej, zádumčivej kluk. Něco jako  já. Brečel. Tak jsem se ho ptal jestli mu můžu nějak pomoc. Začal mi vyprávět o svým tátovi, kterej neočekávaně umřel. Zbytek jsem mu moc nerozuměl páč Bill byl taky trošku opit,  usínal a moje angličtina občas nestačí na mluvu některých amiků, který mluví jako když v puse permanentně žvýkají sušený chrousty. Každopádně jsem Billovi řekl ať za mnou přijde, když bude chtít pokecat.

Pak jsme vedli intelektuální  (v rámci alkoholového rauše) debatu s Benem (filipínská mašina z Huarmey) a ukázalo se, že jsme tady všichni jako hledači štěstí a spokojenosti. Zase jsem si vzpomněl na Labyrint světa a ráj srdce od Komenského. Ta knížka je geniální, nadčasová a naprosto pravdivá i po skoro 400letech. Změnily se kulisy a kostýmy ale lidi jsou pořád stejný, problémy jsou taky pořád stejný. Zůstal jsem u ohně do jedný ráno jako vždycky poslední čumíc do plamenů.

Neděle byla fajn (až na lehkou kocovinu). Se Sarah -místní koordinátorkou pro dobrovolníky a Mikelem – týpkem co byl u All Hands skoro všude, jsme šli k jezeru. Dali si dvě pivka, vykoupali se, příjemně pokecali o Trumpovi, probrali politiku vyřešili světovej hlad, porovnali rozdíly mezi recovery (stavění škol např. Nepál. Puerta Pulache) a response (odstraňování bahna Huarmey). No a pak vyrazili na oběd, kterej nám za 15s připravila místní rodina. V ceně bylo jídlo, pivo a příspěvek místní komunitě. Je fajn vědět, že i když sedíte a cpete si břicho, tak pomáháte.

Po obědě jsem si lehnul do hamaku a odpočíval mezitím co většina šla k jezeru. Když už mě nebavilo válení v hamaku, šel jsem k řece a užíval si samoty, ticha ve společnosti několika dvoumetrových leguanů, kteří leželi buď v korunách stromů nebo si hřali pupky na okolních šutrech. Jen jsem se k nim přidal a válel si taky pupek. Občas skok do řeky a toť vše.

Omlouvam se za pozdni aktualizace, ale posledni misto, ktery melo internet v teto bohem zapomenute visce, je nyni bez internetu. takze tak…

Zaroven se pratelsky pripominam vsem, kteri chteji mit alespon financni podil na skole v Puerta Pulache – coz je misto o kterem ted ctete – prispet muzete zde.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s