Monthly Archives: Září 2017

23.9. All Hands: Radost netrvala věcně

Den jsem začal příjemně, anžto jsem vstal s pocitem naplnění, že jsem dobrovolník týdne. Ach ta pýcha.

Většinou rána stojí za prd, ale jelikož jsem dobrovolník týdne mám zodpovědnost a tak musím jít příkladem, takže místo klasického ranního, nesrozumitelnýho mručení jsem zřetelně vyartikuloval pozdrav jak z učebnice anglický gramatiky pokaždý když jsem někoho potkal. Byla paráda, že lidi pochopili a zdravili mě se stejnou grácií (nebo jsem si to myslel). Jednoduše připadal jsem si jak džentlmen s cylindrem ve starý Anglii. Uctívá poklona, služebníček. Ruku líbám mladá paní…

Bohužel radost netrvala věcně. Práce mi nešla od ruky. Za celý dopoledne jsem zašrouboval jeden vrut a šlápnul na metr, čímž jsem ho odeslal do věčných lovišť (jazykem bledých tváří -prostě jsem ho zničil). Toliko byla moje práce za dopoledne. Odpoledne nebylo o moc lepší – při řezaní profilů se nám (mě a Peruánci jménem Viktor) podařilo třikrát blbě změřit délku profilu a tudíž blbě ho uříznout. To by samo o sobě nebyla taková tragédie, kdyby se nám to nestalo třikrát na stejným místě. No ale od srdce jsme se tomu s Viktorem zasmáli. A byl konec šichty. Co se týče dneška byl to ukázkovéj den, kterým by se rád pochlubil každej dobrovolník týdne (sarkasmus)

No ale abysme nevěšeli hlavy, zakončíme tento článek tak jako to dělá Lucka Borhyová na nově. Ano hádáte správně je čas na zvířátka. Takže jak bývá u All Hands v Peru zvykem máme na základně jakási adoptovaná zvířátka. Je to kočka Lodo, kterou jsme dostali darem od místních v Huarmey a která má to štěstí, že byla vyvolena a pojede do všemi zbožňovaných spojených států amerických. Což je příběh nad kterým by se radostí zalknul i Zdeněk Srstka. Dále tu máme psa Lulu a psa jménem Carmelo (pohlaví jsou u Loda a Lulu pouze orientační). Jediný co si pamatuju, že Carmelo je fena. No a tyhle psíci jako jediný můžou k nám na základnu a to dle mého pozorování protože Lulu je roztomilý stěně a Carmelo vyčůranej gaučák. Tahle Carmelo je poslední dobou středem pozornosti… Hádejte proč?

Správně. Nastala její perioda. Tudíž na tu potvoru každý ráno čeká banda psů před základnou. Všichni mají kulky plný naděje, že budou vyvolení. Večer se nám tu psíci perou, aby ukázali kdo dokáže močit výš. No a co byste řekli, že dělá Carmelo? Správně promenáduje se po celý vesnici. Za ní se táhne asi třicet psů, pokud se nějakej odváží pokusit se dokonat akt lásky (nebo volání přírody jak kdo chce) je okamžitě zahnán šutrem. Je celkem výzva ubránit základnu před smečkou psů. A taky je zábavný, že všici tu brání Carmela, i když ona je dle mě prostě vychcaná. Nejsem žádnej zaříkávač psů, ale úplně je vidět jak si ta potvora užívá, že za ní táhne třicet nápadníků. Je mi těch psů líto. Představte si, že trávíte večer na diskotéce s pěknou holkou, přežili jste pokousání od ostatních soupeřů a když už si sundáváte trenky před vchodem do dívčina domu, abyste dokonali akt lásky (nebo puzení přírody) musíte uhýbat šutrům, který na vás hází její táta z okna… Ještě že jsme lidi máme  antikoncepci a tátové pivo nebo milenky (v ideálním případe milenky s pivem, takže můžeme být všici v klidu. Psi to mají těžký.

Postupem času, ale Carmelo vyměkla a začíná psi odhánět míň a míň. Bohužel u ní asi zvítězily mateřský pudy nebo outlocit, takže vyhrává nejzuboženější pes co se tu vochomejtá. Možná je příčina i v tom, že ostatní samci bojující o alfa pozici, zapomněli, že když se dva perou třetí se páří. Dle mýho laickýho zjištění dokonal Carmelin oblíbenec akt lásky pod školou v době, kdy všici byli zábraný do práce, takže nikdo neházel šutry. Já šel náhodou kolem a celou událost jsem tak nějak se zaujetím sledoval. Šutry jsem neházel ze dvou důvodů. Zaprvé kariéru kazišuka jsem pověsil na hřebík před lety a za druhý national geographic nikdy nevysílala psí sex. To byli pořád jen lvi, sloni, mravenci a želvy, ale po psech neštěkne ani pes. Takže až Lucka na Nově oznámí, že se v Peru narodila štěňata, který kojí dobrovolníci z All Hands společně s krocanem (žijeme na základně i s kurem domácím), vzpomeňte si na tenhle článek.

Jelikož je sobota před volným dnem, znamená to že se hrají hry. Nejoblíbenější je tu beer pong. Neznám úplně přesně pravidla týhle hry, páč jsem nikdy neměl odvahu se zúčastnit, pro stručné přiblížení jedná se o hru, ve které je úkolem trefit se míčkem do soupeřova kelímku, plus nějaký další pravidla který jsem nepobral. S téměř 98% jistotou se odvažuji tvrdit, že v této hře hraje nějakou roli pivo, ale nevím přesně jakou… Každopádně výsledkem (možná že i cílem) je řev účastníků i diváků. Ruku v ruce s opilostí účastníků i diváků.

Zdeňku nebreč!!!  Chceme tě!

Reklamy

22.9.2017 All Hands: Opět se mi to přihodilo

 

Zábavný je, že se na poradách vždycky rozdělí lidi na týmy pro budovu 1 a 2 a nakonec to skončí tím, že nám lidi z baráku číslo jedna postupně odcizujou vercajk až nakonec nemáme s čím dělat. Dneska ale došlo k progresu. Nejdřív začaly mizet nástroje, pak se postupně vytrácely lidi až jsem nakonec zůstal na baráku č.2 sám s peruáncem jménem Viktor. Bylo to zábavný. Učil jsem se peruánsky, já jemu zase vysvětloval počty v angličtině. Je fajn, že se takhle nenásilnou metodou navzájem učíme jeden od druhýho. Učíme se ve škole ještě dřív než je škola hotová. Hehe.

Jinak možná, že už jsem to psal (s mojí pamětí je to čím dál víc na prd), začíná nám tu léto. Pozná se to podle toho, že kolem hajzlů (a našich řítí) je víc much. Kolem jídla je víc much, v noci bzíkají (krom lidí) i komáři. Teploty zůstaly stejný- kolem čtyřiceti. Jedinej rozdíl je v tom, že začíná být vedro už kolem devátý ráno (v ČR máte 16h nebo např. v Sýrii 17h) a vedro končí kolem 16h peruánského času, takže se nám prodloužil čas utrpení.

Když už jsem zmínil hajzly, je třeba zmínit i to, že kolem námi vybudovaných suchých hajzlíků začala hojně rašit vegetace. Což jen dokazuje známou pravdu, že příroda neplýtvá a i lejno může být k nečemu. Takže až se někdy budete cítit jako poslední hovno (například v zaměstnání)uvědomte si, že i lejno má důležitou roli v životním cyklu nejen vaší firmy, ale planety země jako celku. Bez hnoje prostě není život a z každýho trusu může vyrůst něco fantastickýho.

No a abych vás dál nenapínal přišel čas na fanfáry… Opět jsem se stal dobrovolníkem týdne. Byl jsem zvolen i přes mojí drzost a prý něco jako nevymáchanou hubu a za to, že jsem prý vydržel sám dělat na budově číslo dvě, plus další a další důvody… No tak to vidíte. Dva projekty s All Hands a během obou jsem dostal ocenění za mojí práci (a za nevymáchanou hubu). Ne, že bych na ocenění nějak bazíroval, ale těší mě to proč to nepřiznat. Zvlášť když jsem to opět nečekal a jen si hleděl svýho. Můj další cíl je být jako Karl von Gott a vyhrávat dobrovolníka týdne po následujících 90let přičemž pokaždý budu tvrdit, že jsem to nečekal. Těším se až si to napíšu do CV a po návratu do otčiny o mě bude rvačka a já budu odmítat jednu práci za druhou, protože pro mě žádná nebude dost echt. Hehe. No a  dobrovolníka týdne jsem oslavil výjimečně pivem.

Mimochodem komu se do konce měsíce září podaří nasbírat nejvíc příspěvků od dárců skrze dárcovskou stránku, bude náležitě oceněn. Takže pokud chcete, abych vyfouknul další titul (já bych chtěl), není nic jednoduššího. Stačí poslat pár peněz přes stránku uvedenou zde. Z vašich příspěvků All Hands platí jídlo, nářadí a další nezbytný věci, který potřebujeme na stavbu školy tady v Puerta Pulache, kde zůstávám do konce projektu. Počítá se každá koruna resp.dolar. Díky mockrát!

This slideshow requires JavaScript.

19.-21.9. All hands: opet jsem prodlouzil

Takže co se událo v posledních dnech?

Pořád děláme s Andreiem na stěnách. Je to celkem zábavná práce, když zrovna nemusíte sdílet vercajk s dalšíma deseti lidma. Je trošku otrava čekat ve frontě na pilu deset minut kvůli jednomu řezu, jenž zabere 5vteřin. Pokud se vám někdy stalo, že vás od práce zdržuje nedostatečný vybavení,určitě víte, že je to opruz. Představte si jak čekáte ve frontě na pilu. Pokud nechcete abych čekal na pilu i já, prosím přispějte jakoukoliv částkou skrze mojí dárcovskou stránku. Víc pil znamená víc škol:)

V minulýmu příspěvku  taky psal, že se snad budou osazovat stěny. Stěny osazeny ještě nejsou, objevují se nějaký trable, který se musí řešit. Není to nic velkýho (krom čekání nástroje), ale zdržuje to. Takže na pravidelný poradě, kdy se vedoucí chlubí co se svým týmem udělali to vypadá asi takhle. Otázka:“ Tak co jste dneska udělali?“ Odpověď:“osadili jsme pár zbývajících profilů, vyřešili nějaký problémy a zítra už snad osadíme první desku.“ No a tahle odpověď zní poslední tři dny. Co mě bere je, že se tomu vždycky všichni od srdce zasmějeme a jede se dál. Žádný výčitky nic. Možná je to i díky tomu, že jsme napřed oproti plánu minimálně tři týdny, což je dechberoucí.

Další dny se jedou v podobným duchu. Dostal jsem na starost jednoho Peruánce. Ok on dostal na starost mě a díky tomu jsem se naučil jak se řekne peruánsky metr, kladivo, vodováha, vrtačka, řezat a pila. Plus například sloveso utáhnout. Což je super takže můžu pokračovat na mojí erotický povídce ve španělštině. Další věta bude znít pravděpodobně nějak ve smyslu: „vem do ruky metr a změř moje kladivo. Pak tě utahnu na vařenou nudli“. V životopise bude vypadat báječně, když krom polštiny, češtiny, angličtiny budu moct přidat i peruánskou španělštinu. Cool.

Společnou rozmluvou s Andreiem jsme došli k závěru, že máme stejnej hudební vkus a tak jsem si od naší dobrovolnický koordinátorky Sarah vypůjčil přenosnej reprák a na pracovišti posloucháme rumunskej metal (vůbec ne špatnej), ejsí blesk dýsí nebo Ajron Majden. Tahle hudba mě blaží. Dokonce i Peruánci postižený morem zvaný Despasito, si pobrukujou „ran tů d hils“ s Brucem Dickinsonem nebo „d en d“ s Ac/Dc.

Nejzásadnější informace pro mě je ta, že jsem prodloužil. Opět. Do konce projektu v Puerta Pulache. Upřímně bylo to pro mě celkem těžký rozhodnutí. A to z několika důvodů. Za prvý cítil jsem se vyčerpaně, bez motivace a tak dále. Cítil jsem nutkavou potřebu zvednout prdel a jet někam jinam, protože jsem měl pocit, že už mi to tady nic nedává. Ano i to se někdy stává. Jenže nakonec jsem nějak přepnul mozek a rozhod se zůstat. Důvodu k tomu taky bylo několik. Těšim se na ty emoce, který budeme všichni prožívat až bude škola hotová. Vzpomněl jsem si na tu euforii, kdy jsme vybetonovali podlahy v obou budovách. Radost, spokojenost a pocity který jsem měl a vůbec cítil ze všech kolem sebe jsou nepopsatelný. Hromadná euforie, kdy se všichni radujou, že se podařilo něco na čem jsme dělali týdny. Vidíte za sebou pořádnej kus práce. Vzpomínáte si na všecky ty super okamžiky, který jste zažili. Myslíte na všechny co tu byli s váma. Samozřejmě si vzpomenete i na chvíle, kdy si říkáte proč já to vůbec dělám. A nejradši byste se na všecko vysrali, ale pak jedete dál. Na konci projektu vám dojde, že i když to bylo občas těžký, tak jste se nevzdali a dokončili NĚCO. Nadechnete se, kouknete se za sebe na barák, kterej tu nestál když jste přijeli a cítíte hrdost. Prostou lidskou hrdost.

Dalším důvodem proč tu zůstat jsou lidi. Vždycky vás podrží. Už jsem to jednou psal. Byla tu holka (teď je na dovče) za dva týdny jí zemřeli dva kamarádi. Dokážete si představit, že vám zemřou dva blízký lidi ve dvou týdnech? A co se stalo tady? Všichni jsme se tu o tuhle holku nějakým způsobem starali. Každej jak uměl. Někdo poslouchal, někdo podával kapesníky, jinej nabídl rameno když bylo třeba brečet. Kámoška s touhle holčinou strávila dva dny v posteli a koukaly se na pohádky, takže pro tuhle naší kolegyni bylo všecko trošku snesitelnější, alespoň podle toho co nám řekla před odjezdem na dovolenou, když nám děkovala. Když potřebujete lidi vás obejmou. Když nepotřebujete tak taky. Jen abyste měli hezčí den.

Další z mnoha důvodu je angličtina. Snažím se tu naposlouchat co se dá a naučit co se dá. Je jasný, že to není jako když žijete v juesej deset let, ale lepší než nic. Je fajn vědět, že vám lidi začínají rozumět mnohem víc. A ještě lepší je když se vám občas povede nějakej džouk v angličtině.

Důvodů proč zůstat je mnohem víc, ale tohle jsou ty zásadní. A ze všeho nejzásadnější je zjištění, že mi tohle všecko došlo. Prostě jsem vypustil věci, co mě tady rozčilujou a deptaj (beztak jsou to většinou strašáci uvnitř mý hlavy) a vyměnil je za všecko co mě tady baví. Stálo mě týden života si tohle všecko uvědomit, ale stojí to za to…

Už čtyři dny žiju bez internetu. Tzn.žádný whatsappy, zprávy o politice ve světě. Jen trávím čas s lidma kolem a bavím se s nima naprosto o všem. Je fakt úžasný jak moc stejný lidi jsou bez ohledu na zemi a jazyk. Většina problémů, který řešíme v ČR mají i lidi v jiných zemích tj.politici jsou čůráčí hlavy, každej hrabe pro sebe. Vzdělání nikoho opravdu nezajímá…lidi se odcizujou atd… Včera jsem tu prohodil pár slov s jednou holkou ze Španělska. No dobře prohazovali jsme tolik slov až se ukázalo, že jsme u stolu sami. Osvěžující, když mluvíte s někým kdo vám rozumí, navíc si přijdete jako když mluvíte sám se sebou, vidíte obličej a mimiku toho kdo s váma mluví. interakce v reálným čase je úžasná věc.

Uvědomil jsem si taky jak strašnej žrout času internet je. Dobře internet za to nemůže, když máte slabou vůli. Hehe. Jsem rád, že jsem tu mašinu vypnul. Připadám si zase o něco svobodnější. Přemýšleli jste někdy nad tím kolik času trávíme s mobilama a kompjůtrama? Jak často na ně jen tak zbůhdarma čučíme? Umíte si představit , že vypnete mobil třeba jen na týden? Kolik výmluv proč „nemůžete“ vypnout mobil vám vyskočí v hlavě jen abyste si ospravedlnili, že musíte mít telefon pořád zapnutej?

Abych byl upřímnej jediná internetová výjimka je blog. A druhá – email. Mám kámoše z Mexika a prý jsou tam nějaký zemětřesení, takže čekám na zprávy. Pokud se dozvím, že můj mexickej kámoš má problém a hodí se mu moje pomoc, balím si při nejbližší příležitosti svých pár jablek, všeho nechám a sedám na letadlo do Mexika. Zbytek Jižní Ameriky může počkat.

Hodně lidí se mě ptá na to, kdy se vrátím. Upřímně řečeno naprosto netuším. Nejzazší termín je září 2018. Nechci prosrat další narozeniny svý dcery. Zbytek je ve hvězdách.

Mějte se všichni dobře a pamatujte si, že i když vám já nebo někdo jinej nepíše či nevolá každej den, neznamená to, že na vás všichni zapomněli! To, že vás má někdo rád nebo jste pro někoho důležitý se neměří počtem smsek, zpráv na fb či whatsappu, který dostanete za hodinu… Prosím,myslete na to!

15.-17.9. All Hands – Vyhrál jsem aukci

Uplynulo několik dní a tak je třeba zase něco napsat.

Prvně přidali se k nám lidi z americký firmy medtronic. Přijeli jako dobrovolníci a když jsem se jich přeptal zda jsou tu opravdu dobrovolně všici řekli, že jo. Některý se sami přihlásili dřív než se jich šéf zeptal. Když o tom tak mluvili strašně mě překvapilo jejich nadšení. Přišlo mi a vůbec přijde mi tady, že lidi vůbec nepřemýšlej o věcech složitě. Příklad když mi někdo řekne, abych šel dělat něco co jsem nikdy nedělal, tak přemýšlím jak složitý to asi bude. Jak velkej problém to bude a jestli to vůbec přežiju. Že jsem to nikdy nedělal  a tak dál. Tohle všecko přemýšlení mě nakonec ve většině případů blokne a já dostanu něco jako strach. A ani nevím z čeho. Však nikdo z nás neuměl chodit a dneska chodíme celkem obstojně všici (když nejsme zrovna nalitý jak tašky). Když tady někomu řeknete udělej tohle, nikdo neřekne nikdy jsem to nedělal a tak to dělat nechci. Každej řekne „fajn, proč ne. Bude zábava.“ Nikdo nepřemýšlí stylem „já jsem to nikdy nedělal, tak to ani dělat nebudu, protože bych byl za trubku.“ Prostě se jde a zkouší se. Učíme se všichni navzájem jeden od druhýho. Je hrozně inspirativní vidět 20ti letý lidi, který v ničem nevidí problém. A zároveň je úžasný se učit od zkušenějších aniž byste měli pocit, že vás mají za debila nebo že je obtěžujete, zdržujete. Nikdo neřekne „hele to bys měl už dávno umět“. Naučíte se tady víc než ve škole. A to jsou věci, který si uvědomujete, pak se naučíte spoustu věcí, naberete zkušenosti aniž to nějak zaregistrujete. Tohle tady na týhle „práci“ miluju.

No konec rozplývaní. V pátek jsme betonovali podlahu v budově č.2. Betonovaní bylo rychlejší než u budovy první. Až mě z toho zamrazilo, protože budova první je o půlku menší. Jeli jsme na tři týmy. Já byl původně jen v jednom týmu, kde jsem plnil kýble štěrkem. Protože jsem se ale o přestávce, kdy nás vystřídal jinej tým, trošku nudil, zapsal jsem se do dalšího týmu a běhal s kolečkem. Nicméně necítil jsem se nějak valně, protože v noci jsem spal asi 2h z důvodu toho, že předešlý večer jsem vypil asi dva litry koly(bez rumu). Takže ponaučení pokud chcete spát nežerte tolik koly. Každopádně tvrdá práce přebije i ospalost. Nakonec jsem ještě pomáhal holkám, aby nemusely tahat těžký kýble s pískem nebo cementem. Nosil jsem jim vodu aby květinky neuschly a byl jsem tak nějak nabuzenej. Kolem poledne jsme měli hotovo. Cca po 5ti hodinách práce. Skoro stejnej čas jako minule akorát dvakrát větší budova. Hodně nám pomohli i lidi z medtronicu. Naštěstí nebyli takový komparsisti jako lidi, co nám přijeli „pomoct“ minulou sobotu. Bylo naprosto neuvěřitelný, co lidi dokážou když se soustředí na jednu věc. Asi mě to nikdy nepřestane udivovat.

Zbytek dne jsme měli volno a tak jsme se vydali k řece s partou lidí. Ve vodě jsem byl první, protože jsem to potřeboval jako sůl. Pak se ke mně přidal Alek. Doplavali jsme až k místu, kde je řeka přehrazená. Jelikož je řeka mělká, pod nohama jsme cítili odporný mazlavý bahno. Aleka nic lepšího nenapadlo než hodit ho po mně a tak začala Česko -italská válka. Když už jsme vypadali jak strašidla, rozhodli jsme se dílo zkázy dokonat a naplácali jsme na sebe bahna co to šlo. Přidalo se k nám několik holek a vzniklo z toho několik fotek bahenních příšer. Po řece jsme šli koupit pivko, páč tohle byl poslední Alekův víkend tady a tak jsme se rozhodli to pořádně zapít. Přiznám se, že jsem byl cinklej po dvou pivech. Na mojí obhajobu je třeba napsat, že jsem byl nevyspalej, utahanej a venku bylo cca 40stupňů.

Po večeři začala aukce. S Alekem jsme koupili ještě místní likér, jenž má barvu jako vodka a je smíchanej z bůhví čeho. Nicméně je to levnější a rychlejší než rum. Výsledek všeho byl, že na aukci jsme byli trošku víc cinklý, takže jsme přihazovali jako blázni jen tak pro srandu. Výtěžek z aukce půjde na projekt školy takže vlastně dětem. Po každým příhozu jsem se modlil, aby mě někdo přehodil. Protože například kidner vejce (falešný, peruánský) za 80solů (cca 600Kč) se mi fakt dát nechtělo. No nakonec se našel vždycky někdo kdo mě přehrál až na jeden případ. Dal jsem za něco 51 solů a ani jsem nevěděl za co. Ke konci aukce už jsem totiž měl značně naváto a tak jsem prostě jen zvedal ruku. Asi to způsobilo i to, že jsem ten podivnej peruánskej likér mixoval s vínem. Chutnalo to ale skvěle.

Můj příspěvek do aukce byly dvě matrace, teplá deka,moskytiéra a že za někoho udělám rajóny, když na něj přijde řada. Všecko co jsem prodal jsem dostal od kamarádek, který odjížděly a chtěly abych se dobře vyspal a tak mi nahrnuly na postel téměř všecko co nepotřebovaly, i když jsem jim říkal, že to nepotřebuju stejně mi to vnutily. Výsledek byl, že jsem se do postele pomalu ani nevešel. Nicméně prodejem výše zmíněných předmětů jsem vydělal All Hands cca 300solů, což není zdaleka největší částka, ale i tak se to počítá že. Pokud chcete i vy přispět na dobrou věc a být součástí projektu školy v Puerta Pulache, máte možnost přispět jakoukoliv částkou zde. Jakákoliv částka pomůže!

Málem bych zapomněl. V aukci jsem vyhrál něco za 51solů ale nevím co.

Po aukci jsem si šel pro něco do pokoje a probudil jsem se až druhej den.

Sobota 16.9.2017

Nebolela mě hlava, vyspal jsem se jakž takž. Umíchal jsem si vajíčka a šel s mým novým rumunským kamarádem na špacír. Po návratu, lehkej spánek, pak work out (jak říkají drsňáci). No a pak jsem nedělal asi nic. Večer byla večeře s místníma co nám pomáhají na škole. Účastnili se jí jen ty co si zaplatili. Já si zaplatil.

Jinak stále zvažuju zda zůstat do konce projektu nebo ne, což by znamenalo prodloužit o další cca měsíc. Pak honem do Ekvádoru. Došlo mi, že v Ekvádoru začíná období dešťů, což je paráda, když chcete lozit po kopečkách a spát ve stanu každej den(sarkasmus).

Děj se vůle boží (moje)

17.9.

Nevěděl jsem ráno do kterýho týmu se zapsat a tak jsem se zapsal ke „stěnařům“, což v překladu znamená měřit profily a usazovat je na místo, aby se na ně v budoucnu mohly přišroubovat stěny z materiálu podobnýho citris deskám. Práce šla pěkně od ruky akorát nás někdy bylo trošku moc. Problém byl občas i s tím, že se občas trošku taháme o vybavení jako pily, vrtačky a „kocoury“, což je trošku otravný. Bohužel el.nářadí je tu trošku drahý, takže si nemůžeme dovolit mít tu dvacet kusů od všeho.

Po práci jsem se konečně dozvěděl, co že jsem to vyhrál. Jedna holka tu docela pěkně fotí a tak nabídla, že někomu udělá fotku na Tinder. Nevěděl jsem co to znamená a tak jsem se přeptal. Pokud jsem to dobře pochopil tak si na Tinderu dělají profil lidi, co shánějí jiný lidi na šuk. Všecky strašně pobavilo, že ty stránky neznám. Asi už jsem fakt stařík co nejde s dobou. Přemýšlel jsem, že si nechám udělat nějakou profilovku na něco užitečnějšího a „slušnějšího“, ale s mým aktuálním vzhledem křováka tahle myšlenka postrádá smyslu.

Dále jsme se na poradě dozvěděli, že nám a komunitě v Puerta Pulache zavřeli vodu bez toho aby nám o tom někdo dal vědět. Dokonce nedali vědět ani místním. Jak peruánské. Takže se máme chodit koupat do řeky. A pokládat naše kabely do suchých hajzlů, který jsem vybudoval já s Alekem. Mě o kalení do suchého WC nic říkat nemuseli, páč já chodím většinou tam. Za prvé z hrdosti, že poprvý v živote trávím čas v něčem co jsem vybudoval vlastní rukou, i když jsou to jen hajzly. A za druhý není nic krásnějšího než sedět na WC a pozorovat při tom hvězdy. Chtěl jsem napsat že to zavání romantikou, ale nejsem si tak zcela jist. Nicméně vodu nám prý snad brzo otevřou. Protože bez vody nemáme v čem mýt nádobí, takže papapa poslední zbytky hygieny…

Dobrou noc

7.9.2017 jsme na suchu

Dneska jsme se dozvěděli, že nám budou v pravidelných intervalech vypínat vodu. 6dní poteče, 15 dní ne ale všecko je ještě v jednání. Aby toho nebylo málo v pondělí má přijet banda zaměstnanců z nějaký firmy, která sponzoruje All Hands. Zajímalo by mě zda ty lidi přijedou dobrovolně nebo to bylo asi takhle: Ty, ty a ty pojedete dobrovolničit. Je to samozřejmě dobrovolný, ale když nepojedete tak vám sebereme vánoční prémie… Budou tu týden tak snad nám tu vodu nevypnou zrovna příští týden.

Když už jsme u tý vody. Povážlivě jí ubývá i v řece. Hladina je nižší o cca 40cm než když jsem přijel. Každej den tu máme 40tky. A podle místních je tohle teprve začátek. Sucho je taky jedním z důvodů proč budeme dostávat vodu na příděly. Náš zdroj totiž sdílíme s několika dalšíma konunitama a dostat se musí na všecky.

Díky tomuhle opatření jsem zjistil, že na mytí vlasů mi stačí dva kýble vody a ne deset van jako v ČR.

Jinak jsme dokončili budovu, zvanou Ikea school. Což je prostě montovanej barák All inclusive takže čistě teoreticky stačí všecko sestavit. No jenže jak jsme se přesvědčili občas bylo třeba vrtat. Není se co divit, když barák ležel v nějakým přístřešku rok a půl aniž by na něj kdo sáhnul. No ale my jsme to dali. Stálo nás to sil, ale nakonec se povedlo ve spolupráci s místníma. Druhej den se ukázalo, že peruánský pomocníci jaksi opomněli, že když má dům dveře bylo by taky dobrý kdyby šly zavírat. Ale my to spravíme…

8.9.

Dneska se makalo na první budově. Máme střechu. Zítra se bude celej den betonovat, takže zábava. Dostal jsem takovou debilní práci kdy musíte dva armovací dráty spojit k sobě malým drátkem takže drátek utáhnete klestěma kolem dvou drátů. Myslel jsem že s tím šlehnu. Byl jsem frustrovanej. Naštěstí jsem byl vystřídan. Takže armáda kurev a jiných vybraných slov, který čekaly až otevřu pusu, zůstala nevypuštěna. Už asi týden jsem unavenej jako blázen. Ani ne tak fyzicky jako spíš psychicky. Můj plán na rozšíření mého pobytu u All Hands se hroutí, cítím že je třeba mojí tlustou řiť přesunout jinam.

Omlouvam se za pozdni aktualizace, ale posledni misto, ktery melo internet v teto bohem zapomenute visce, je nyni bez internetu. takze tak…

Zaroven se pratelsky pripominam vsem, kteri chteji mit alespon financni podil na skole v Puerta Pulache – coz je misto o kterem ted ctete – prispet muzete zde.

5.9. All Hands: jen kratce

Už asi třetí den makám na projektu“ikea school“. Zní to jakoby bych byl nějakej inža co?! Ikea school je prostě barák, kterej přišel v krabici a musí se sestavit dohromady tj.šrouby a matičky, dřevěný podlážky, plechová střecha a stěny jsou panely z plastu a pěny. Občas je zábava, občas pruda jak to tak bývá.

Nicméně už se nám to blíží ke konci. Pomáhají nám najatý Peruánci a je to tady sranda. Dělají si z nás prdel když mluvíme Engliš, tak jsem si začal dělat prdel z jejich španělštiny. Bohužel můj plán nevyšel, tak jak jsem si představoval a Peruánci si začali dělat prdel z toho, že po nich opakuju jejich slovíčka. Navíc mi pořád předhazujou, že vypadám jako nějakej slavnej fotbalista ?Luis? a já ho vůbec neznám, takže asi tak slavnej nebude.

Naše hajzly, který jsme budovali s Alekem si tu každej chválí hlavně z důvodu prostornosti. Jedna kabinka je pro vozíčkáře, páč je velká že by se do ní vešla celá skupina The Tap Tap a ještě by zbylo na řidiče autobusu.

Co se týče mýho cvičení pořád pokračuju, nějak se musím utahat když se tu maká jen vrtačkou a kladivem, nikoliv krumpáčem a lopatou…

Potkal jsem tu pár lidí co byli v Ekvádoru a tak z nich pomalu tahám rozumy. Což vracím tak, že zase jiný lidi tahají rozumy ze mě. Ba ne nikdo ze mě nic tahat nemusí. Všecko vykecám sám a bez ptaní… Hehe…

Mějte se dobře. Myslím na vás. Na všecky.

Omlouvam se za pozdni aktualizace, ale posledni misto, ktery melo internet v teto bohem zapomenute visce, je nyni bez internetu. takze tak…

Zaroven se pratelsky pripominam vsem, kteri chteji mit alespon financni podil na skole v Puerta Pulache – coz je misto o kterem ted ctete – prispet muzete zde.

10.9.2017 All Hands plačky

Sobota byla taková hra na válku. Úkol dne byl vybetonovat podlahu. Měli jsme k dispozici armádu dobrovolníků, lopaty, kolečka, jednu míchačku a kýble. Bylo vypočteno, že na vybetonování podlahy budeme potřebovat 100mixů, rozuměj 100x naplnit míchačku. Byli jsme rozdělený do tří týmů z čehož nakonec vznikly týmy dva, protože nebylo dost lidí. Každej měl jasnou pozici. Někdo sypal písek do kýble, jinej drobný šutry, další cement, jiný vozili kolečka s betonem. Já chtěl plnit kýble pískem ale nakonec jsem byl poslán k barelu s vodou. Nebyla to moc záživná práce, ale byla důležitá. Protože bez vody beton nevznikne takže jsem se staral o to aby byla voda v kýblech a přidával do vody aditivum, aby se beton líp zpracovával a neutíkala z něj voda tak rychle. Týmy se střídali mezi sebou co hodinu. Práce se nesměla zastavit, protože tu máme od 10 do 16h cca 40stupňů, není se kam schovat a beton rád rychle schne.

Nicméně se k nám měla přidat armáda dobrovolníků z nějaký peruánský pojišťovací společnosti, která sponzorovala stavbu více než poloviny škol v Peru. Před startem míchačky jsem si připadal jak před vyloděním v Normandii. Panovala zvláštní atmosféra. Navíc tu máme dva frantíky a když jsem někde blízko nich připadám si jak v cizinecký legii. Nevím proč. No kolem devátý skončily přípravy a spustila se míchačka. Aby se nám dobře makalo někdo přivalil obrovskej reprák a muziku, takže jsme měli i disko. A nebylo špatný. Hráli se Kissaci, škorpící, queen (bože díky) a tak byla celkem zábava a došlo i na tanec.

Kolem jedenáctý přijeli dobrovolníci z pojišťovací společnosti. Holky byly pěkně oblečený jak když jdou do kanceláře od jedný holky z „vedení“ jsem slyšel, že dvě dokonce přijeli v podpatcích. No tak jsme jim každej ukázali to svoje. Po dlouhý době jsem si připadal důležitě, když jsem vysvětloval jak lít správně vodu z barelu kýble. Hehehe. Bohužel holky s těma nehtama vypadaly, že se trošku štítí práce. No ale aspoň dobře vypadaly. Původní plán byl že nás vystřídají, ale nějak to neklaplo. Z celý grupy cca 20ti lidí makali dva chlapi. Bože nezabíjejte mě já jen konstatuju fakta, nic proti ženským nemám, nechci jít do vězení protože jsem „mačo“. Zbytek si nafotil pěkný fotky ala teď držím lopatu u hromady písku. Nicméně trička měli všici krásně bílý, pravděpodobně vypraný v perwollu. Slovním spojením „krásně bílý“ nechci říct že třeba černý nebo žlutý trička nemůžou být krásný. Fakt nejsem rasista. Ve skutečnosti mám rád černý trička. Opravdu. Celkem si komparsisti postáli tak hoďku na place. Druhou hoďku trávili u oběda a odjeli. Přišlo nám to směšný jako když vysadíte bandu Japonců někde, počkáte hodinu až si nafotí fotky a pak je zase odvezete na hotel… No ale co peníze dávají tak ať se fotí. Práce jim moc nejde ale i tak zaslouží uznání za to, že do toho dávají peníze. Bez nich by jsme možná ani my nic nepostavili.

Celá podlaha nakonec sežrala cca 107 míchaček-každá míchačka naplní 4-5koleček tj.celkem 585 koleček betonu. Tahle fuška skončila v 14h 17m peruánského času a všichni jsme se radovali. Byl to úžasnej pocit, když banda 30 dobrovolníků začne spontánně slavit poslední vyprázdněný kolečko. Všici se radovali, plácali jsme se po ramenou, byli jsme neuvěřitelně šťastný. Fakt to vypadalo jako když ze zákopu vylez poslední nácek s rukama nad hlavou a válka skončila! Bylo to fantastický. Plný radosti a euforie!

Večer jsme měli párty. Zase. Pil jsem rum s kolou. Zase. Je to levný, chutný a rychlý. Pil jsem s holkou jménem Gabi. Je to taková statná mladá holka, která podle mě přepije každýho koho znám..taky na to má konstituci. Tahle Gabi o mě dbá, protože to prý dostala příkazem od Lucie (ta co jsme se s ní tak rádi hádali), která jak to tak vypadá zaúkolovala půl základny. Nevím proč. No nicméně Gabi si to vyložila po svým a tak když má chuť pít  vždycky přiběhne za mnou.

Včera to bylo jiný. Gabbi kamarád/ka spáchala sebevraždu. Kdo někdy pil ví, že když na vás jde smutek a chlamstáte alkohol, dostanete se do bodu kdy se něco zlomí a začne být smutek intenzivnější, což přeloženo do češtiny začnete békat. No a Gabi začala békat. Půlka lidi se ji snažila uklidnit ale znáte to smutek je jako hnis, musí ven. Takže Gabi plakala. Pak  se jí udělalo nevolno a navíc měla nějaký problémy s močákem, takže chodila furt na WC kam sem jí doprovázel vidouc její vrávoravou chůzi. A pak hlídal u hajzlu aby se jí něco nestalo… Nosil vodu a tak když něco potřebovala. Jiný se jí snažili uklidnit a Gabi nakonec usnula na rameni jedné drobnější kolegyně.

Jednu chvíli jsem se vypařil do pokoje, kde jsem našel kluka jménem Bill. Je to takovej introvert. Tichej, nemluvnej, zádumčivej kluk. Něco jako  já. Brečel. Tak jsem se ho ptal jestli mu můžu nějak pomoc. Začal mi vyprávět o svým tátovi, kterej neočekávaně umřel. Zbytek jsem mu moc nerozuměl páč Bill byl taky trošku opit,  usínal a moje angličtina občas nestačí na mluvu některých amiků, který mluví jako když v puse permanentně žvýkají sušený chrousty. Každopádně jsem Billovi řekl ať za mnou přijde, když bude chtít pokecat.

Pak jsme vedli intelektuální  (v rámci alkoholového rauše) debatu s Benem (filipínská mašina z Huarmey) a ukázalo se, že jsme tady všichni jako hledači štěstí a spokojenosti. Zase jsem si vzpomněl na Labyrint světa a ráj srdce od Komenského. Ta knížka je geniální, nadčasová a naprosto pravdivá i po skoro 400letech. Změnily se kulisy a kostýmy ale lidi jsou pořád stejný, problémy jsou taky pořád stejný. Zůstal jsem u ohně do jedný ráno jako vždycky poslední čumíc do plamenů.

Neděle byla fajn (až na lehkou kocovinu). Se Sarah -místní koordinátorkou pro dobrovolníky a Mikelem – týpkem co byl u All Hands skoro všude, jsme šli k jezeru. Dali si dvě pivka, vykoupali se, příjemně pokecali o Trumpovi, probrali politiku vyřešili světovej hlad, porovnali rozdíly mezi recovery (stavění škol např. Nepál. Puerta Pulache) a response (odstraňování bahna Huarmey). No a pak vyrazili na oběd, kterej nám za 15s připravila místní rodina. V ceně bylo jídlo, pivo a příspěvek místní komunitě. Je fajn vědět, že i když sedíte a cpete si břicho, tak pomáháte.

Po obědě jsem si lehnul do hamaku a odpočíval mezitím co většina šla k jezeru. Když už mě nebavilo válení v hamaku, šel jsem k řece a užíval si samoty, ticha ve společnosti několika dvoumetrových leguanů, kteří leželi buď v korunách stromů nebo si hřali pupky na okolních šutrech. Jen jsem se k nim přidal a válel si taky pupek. Občas skok do řeky a toť vše.

Omlouvam se za pozdni aktualizace, ale posledni misto, ktery melo internet v teto bohem zapomenute visce, je nyni bez internetu. takze tak…

Zaroven se pratelsky pripominam vsem, kteri chteji mit alespon financni podil na skole v Puerta Pulache – coz je misto o kterem ted ctete – prispet muzete zde.