All Hands: Návrat Kudrnáče

11.8.2017

Noc jsem strávil v hostelu Qispi Kay, kde All hands vyzvedávají dobrovolníky každý pondělí, středu a pátek. Na den odjezdu jsem si objednal snídani za 5s na sedmou hodinu, protože vyzvednutí bylo naplánovaný na 8h.

 

Když jsem budil šéfa hostelu v půl osmý, že bych jako chtěl tu snídani, páč mě za půl hodiny mají vyzvednout, uklidňoval mě rozespalým hlasem, že v 8h ještě nikdy nepřijeli. Což mě víc rozhodilo než uklidnilo. Pořád jsem tak trochu zvyklej, že nejdýl se čeká na kámoše Cinyho a to 15-30minut od domluvený hodiny. Jenže Ciny je vysokoškolsky vzdělaná osoba a tak se tak nějak počítá s akademickou čtvrt hodinkou… K snídani byly míchaný vejce. A výbornej meruňkovej džus.

Auto od All Hands přijelo až někdy kolem desátý, což rázem z Cinyho činí neuvěřitelně punktuální osobnost… Cesta do Puerta Pulache trvala cca 2h. Z toho asi hoďku po silnici, zbytek po prašný venkovní cestě. Potěšilo mě, že jsme stihli oběd.

Přivítání

Bylo víc než úžasný vzhledem k tomu, že si všichni (včetně mě) po Huarmey mysleli, že už se nikdy neuvidíme. Spousty objímání, milých slov a žádný slzy. Připadal jsem si jako, když se vracím domů po letech nepřítomnosti. Nejlepší byl Ben (filipínská mašina). Sotva mě viděl roztáhla se mu pusa od ucha k uchu a se smíchem se ptá co tu dělám, že mám okamžitě vypadnout, protože tu nemám co dělat. Jo není nad vřelý slovo…

Chris tu bohužel není stejně tak jako někteří další. Sotva jsem dosednul slyším jak Blair prohlašuje: Tohle je ten týpek o kterým celou dobu vyprávěla Lucy (nezametací). Hmm. Jo bezva moje pověst mě předhání. Prý Lucy a všem kolem strašně chyběl můj smysl pro humor. Marně jsem se snažil vysvětlit, že nemám žádnej smysl pro humor a nenávidím lidi. Bohužel to bylo pochopený jako další ukázka mýho „smyslu pro humor“. Sakra!

Holce jménem Audrey jsem udělal radost slanýma arašídama a čokoládou, který jsem na její žádost přivez. Čokoláda je v některých ohledech lepší než zlato. Každej jí miluje a když jí někomu věnujete získáte strašně moc. Zatím jsem se nesetkal s člověkem, kterej by odmítl čokoládu. V čokoládě je budoucnost a myslím si, že kdyby peníze byly krytý čokoládou místo zlatem spoust vlád, včetně tý naší, by si rozmyslelo zda otevřou sejfy a prodají svoje zásoby. Dokážete si představit sejf, kde je 128tun čokolády? Chro chro!!

Po obědě jsem šel makat, protože jako účastník v Huarmey jsem nepotřeboval průvodní zaškolení a seznámení s během života u All Hands.

Pracoviště je cca 5min od základny. Cestou se zastavuje v dílně, kde jsou uskladněný nástroje a taky se tam ohýbají různý dráty apod. Po odchodu z dílny pokračujeme k budoucí škole. Je to obrovskej plac skoro jak fotbalový hřiště. U vstupu je takovej pseudostánek s nosníkama z bambusu, přesto je hozená plachta, dohromady tvořící přístřešek. V něm je lavice a stůl, na kterým jsou naše osobní cajky a voda na doplnění tekutin. I když přestávky (kromě tý na oběd) jsou tu jen dvě v 9.30 a 14.30, nikdo nemá problém s tím, že si uděláte pauzu kdy potřebujete vy. V tomhle jsou u All Hands skvělý. Respektujou potřeby každýho dobrovolníka. Lidi jsou pro ně pořád lidi, takže když chcete na WC nebo se napít nemusíte nic hlásit nebo za sebe hledat náhradu, aby se nezastavila práce, protože normy jsou přece jasně daný.

I s tímhle přístupem jsme v práci napřed cca o tři týdny ohledně plánu. Když si uvědomíte, že nepoužíváme žádný stroje krom míchačky na beton. A všecko od hloubení základů, ohýbaní  drátů až po betonovaní dělají lidi vlastníma rukama, jsou tři týdny napřed NEUVĚŘITELNÝ! Dokonce se prý hledají další místa, kde bychom mohli pomoct. A to všecko je bez stresu. Přehnaných norem, který z lidí dělají stroje… Jsem pyšnej, že jsem se stal součástí All Hands aspoň na chvíli!

Moje práce byla plnit pískem díry kolem betonových patek. Takže nabrat písek do kolečka, vysypat a takhle pořád dokola. Občas prolít vodou, udusat botama a nakonec udusat blokem z betonu do kterýho byl zalitej drát jako madlo. Super trénink na záda mimochodem.

Po práci jsem šel s Audrey, Benem, Joem a Juan „vykoupat“ se do řeky. Řeka je asi  dvacet minut od základny. Kousek od cesty se stáčí údolím doleva a za dvě minuty skákání přes šutry jsme na místě. Na konci řeky je udělaná hráz, takže z řeky je taková nádrž. Kolem rostou nádherný stromy, na kamenech se ohřívají leguáni, takže si připadáte jako uprostřed terária. Voda v řece není z nejčistějších ale lejno kolem mě ještě neplavalo, takže to jde… Vůbec to místo kolem „nádrže“ je takovej malej ráj. Klid a jediný co slyšíte je zpěv ptáků a zvuk řeky.

Po koupačce návrat na základnu kvůli večeři a poradě. První den a hned jsme přišli pozdě. Naštěstí porada ještě nezačala, takže to bylo olrajt. Potom představení nových včetně mě. Svoje představení jsem tak nějak zaspal během konzumace večeře a rozesmál ostatní odpovědí na první otázku, která zní „Jak se jmenuješ“, můj začátek? I am hungry (dalo by se volně přeložit jako jmenuji se hladový). No takže veskrze můj tradiční úvod.

Po večeři jsme prohodili pár slov s ostatníma z Huarmey. Znova jsem si vyslech jak mě rádi vidí, znova jsem zopakoval jak jsem rád, že jsem zpět no a pak se mi udělalo šoufl jak jsem do sebe naházel rychle jídlo a šel si lehnout.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.