Monthly Archives: Srpen 2017

All Hands: Melouch – Jedeme stavet domy

16.8.2017

Rána u All Hands mě fakt moc neberou. Kolikrát jsem si říkal, že vstanu dřív a půjdu běhat nebo něco udělám jinak. Ale je to furt stejný. Ranní „good morning“ ode mě zní ne jako přání dobrýho rána, ale spíš jako posílání lidí do řitě.

Máme rozbitou míchačku opět. Což znamená míchat všecko ručně. Na zemi je deska z papundeklu, na kterou se hází cca 20kg cementu, kýbl písku, dva kýble stěrku a hektolitry vody. Všecko se to míchá ručně a pak převáží na místo užití. Chvíli jsme míchali a když bylo dost šlo se recyklovat (rozuměj pálit). Pálili jsme jen papír a pytle od cementu i tak to zabralo 2h. Někteří mí kolegové to shledávali jako nudný, ale já mám oheň prostě rád, takže jsem nakonec pálil sám. A vyplatilo se. Našel jsem deset solů. Takže asi můj první opravdovej přivýdělek v Peru. Při pálení jsem sbíral plasty do pytlů, aby nelítaly všude kolem a tak… Nedělám si naději, že by je snad někdo recykloval, spíš je zase vyhodí někde jako my včera.

Po pálení čarodějnic oběd a rozlučka s Richardem. To je ten týpek, co se mnou stavěl v Huarmey „rampy“. Bylo mi líto, že odjíždí což není nic divnýho. Je mi líto každýho z Huarmey, kdo odjíždí. Po obědě měla přijet opravená míchačka. Ale znáte to, když řeknou Peruánci nějakej termín připočítejte k tomu 2-3dny a máte den, kdy se dočkáte. Takže opět ruční míchání. Mezitím přijelo auto s cihlama na kadibudky, takže jsme je skládali z auta na zem. Použili jsme nejmodernější dopravník v Peru zvanej lidskej řetěz. Pak jsme dostali na starost rozházet obrovskou hromadu písku po okolí. Rozuměj rozhrnout hromadu, aby nepřekážela stavbě. Někteří z toho nebyli nadšení, ale co. Jedna parta celej den instalovala ocelový nosníky na betonový patky. Ben montoval bambusový rozpory ke stěnám v septiku, který se zítra budou oblévat betonem. Bohužel u toho já nebudu.

Důvod je jasnej. Já a dalších cca 10 lidí jedeme pomáhat nějaký organizaci s budováním dočasných domů pro místní. Znamená to mimochodem, že se vyhnu tančení. Bohužel jsem se nevyhnul tréninku, ale snažil jsem se. Už mi to jde líp než taneční akorát ty boky a kroucení prdelí mi moc nejde. Ale nikdo po mně nemůže chtít, abych ztuhlej z 8h šichty kroutil prdelí jako to dělaj černošky v klipech jinejch černochů. Nicméně trénink byla zábava.

Vracíme se ve úterý příští týden. Prý tam mají problémy s nedostatkem vody, takže „koupání“ jen s vlhčenýma ubrouskama a žádný praní. Pro spousta lidí je to noční můra, ale já jsem nadšen. Každej den kdy se nemusím mýt a nikdo mi nemůže říct, že smrdím, protože všici smrdíme, je pro mě jako svátek! Hehe. A najednou čtyři dny? Splněnej sen!!

Po poradě jsem se zúčastnil něčeho jako „jóga“. Nikdy jsem na ničem podobným nebyl, ale myslím si, že tohle byl spíš strečink než jóga. Nicméně pochytil jsem nějaký názvy jako motýl, pozdrav slunci atd… Bohužel tyhle termíny mi nic neříkají a tak jsem byl nucen očumovat ostatní. Přišlo mi to strašně směšný a několikrát jsem vyrušil seanci svým potlačovaným smíchem. Naštěstí jsem si tu vybudoval pověst pošuka, takže můj smích nikoho nenaštval. Hehe já se pokouším o jógu, ale na druhou stranu dneska jí provozuje kdejakej jantar a když někomu řeknete dělám jógu, tak automaticky dostáváte status intelektuála. Hlavně to určitě zabírá u ženských. Hej kotě dělám jógu… Vážně Honzo? Ty jsi tak citlivý a oduševnělý. Vem si mě ty zvíře!! Hehe.

Zbytek večera opět psaní blogu a čučení na hvězdy. Ty mě tady obzvláště berou. Až v Peru jsem poprvý viděl mléčnou dráhu. A tady jí vidím každej den, stačí zvednout hlavu. A navíc když koukáte na hvězdy hned je z vás romantik, což je další plus u ženských. Hvězdy a jóga to je double jackpot!! A až dokončím tu povídku ve španělštině… No jestli se nevrátím z Jižní Ameriky jako pracháč obklopenej ženskýma a každej den šňupající kyblík koksu, tak už fakt nevím.

Mějte se všichni dobře!

Reklamy

All Hands: Poražení bambusových stromů a tanečky

15.8.

Milý pokusníčku. Dneska jsem poprvé držel v ruce mačetu a okamžitě jsem šel do lesa kácet stromy. Hned jsem si vzpomněl na poražení stromů se starým dobrým dědou z Habartova. Kácení bambusu je prakticky stejný jako jiný stromy. Rozdíl je jen v nástroji a v tom, že bambus je dutej. Jinak i když se kácí bambus lítají třísky a pořád musíte dávat pozor kam padá strom. Celý příspěvek

All hands: Cihly, žvanění a pingpong

14.8.

Ani tady v Puerta Pulache jsem neutek hajzlům. Takže opět rajóny. A protože jsme strašně napřed oproti plánu tak bylo rozhodnuto, že se bude uklízet pořádně. Sakra zase jsem to schytal. Naštěstí nás bylo na úklid víc než v Huarmey. Opět jsem si vybral, na dobrej start, mytí hajzlů. Nemáme tu WC napojený na vodu, takže máme velkej barel a z toho se nabírá voda do kyblíků. No takže se musí ještě doplňovat voda do barelu. I když je na dveřích napsáno doplňujte vodu, mám pocit, že na to každej sere. Doslova. (promiň babi). Ale taky si myslím, že splachování kyblíkem je známka panku. Celý příspěvek

All Hands: Návrat Kudrnáče

11.8.2017

Noc jsem strávil v hostelu Qispi Kay, kde All hands vyzvedávají dobrovolníky každý pondělí, středu a pátek. Na den odjezdu jsem si objednal snídani za 5s na sedmou hodinu, protože vyzvednutí bylo naplánovaný na 8h.

 

Když jsem budil šéfa hostelu v půl osmý, že bych jako chtěl tu snídani, páč mě za půl hodiny mají vyzvednout, uklidňoval mě rozespalým hlasem, že v 8h ještě nikdy nepřijeli. Což mě víc rozhodilo než uklidnilo. Pořád jsem tak trochu zvyklej, že nejdýl se čeká na kámoše Cinyho a to 15-30minut od domluvený hodiny. Jenže Ciny je vysokoškolsky vzdělaná osoba a tak se tak nějak počítá s akademickou čtvrt hodinkou… K snídani byly míchaný vejce. A výbornej meruňkovej džus.

Auto od All Hands přijelo až někdy kolem desátý, což rázem z Cinyho činí neuvěřitelně punktuální osobnost… Cesta do Puerta Pulache trvala cca 2h. Z toho asi hoďku po silnici, zbytek po prašný venkovní cestě. Potěšilo mě, že jsme stihli oběd.

Přivítání

Bylo víc než úžasný vzhledem k tomu, že si všichni (včetně mě) po Huarmey mysleli, že už se nikdy neuvidíme. Spousty objímání, milých slov a žádný slzy. Připadal jsem si jako, když se vracím domů po letech nepřítomnosti. Nejlepší byl Ben (filipínská mašina). Sotva mě viděl roztáhla se mu pusa od ucha k uchu a se smíchem se ptá co tu dělám, že mám okamžitě vypadnout, protože tu nemám co dělat. Jo není nad vřelý slovo…

Chris tu bohužel není stejně tak jako někteří další. Sotva jsem dosednul slyším jak Blair prohlašuje: Tohle je ten týpek o kterým celou dobu vyprávěla Lucy (nezametací). Hmm. Jo bezva moje pověst mě předhání. Prý Lucy a všem kolem strašně chyběl můj smysl pro humor. Marně jsem se snažil vysvětlit, že nemám žádnej smysl pro humor a nenávidím lidi. Bohužel to bylo pochopený jako další ukázka mýho „smyslu pro humor“. Sakra!

Holce jménem Audrey jsem udělal radost slanýma arašídama a čokoládou, který jsem na její žádost přivez. Čokoláda je v některých ohledech lepší než zlato. Každej jí miluje a když jí někomu věnujete získáte strašně moc. Zatím jsem se nesetkal s člověkem, kterej by odmítl čokoládu. V čokoládě je budoucnost a myslím si, že kdyby peníze byly krytý čokoládou místo zlatem spoust vlád, včetně tý naší, by si rozmyslelo zda otevřou sejfy a prodají svoje zásoby. Dokážete si představit sejf, kde je 128tun čokolády? Chro chro!!

Po obědě jsem šel makat, protože jako účastník v Huarmey jsem nepotřeboval průvodní zaškolení a seznámení s během života u All Hands.

Pracoviště je cca 5min od základny. Cestou se zastavuje v dílně, kde jsou uskladněný nástroje a taky se tam ohýbají různý dráty apod. Po odchodu z dílny pokračujeme k budoucí škole. Je to obrovskej plac skoro jak fotbalový hřiště. U vstupu je takovej pseudostánek s nosníkama z bambusu, přesto je hozená plachta, dohromady tvořící přístřešek. V něm je lavice a stůl, na kterým jsou naše osobní cajky a voda na doplnění tekutin. I když přestávky (kromě tý na oběd) jsou tu jen dvě v 9.30 a 14.30, nikdo nemá problém s tím, že si uděláte pauzu kdy potřebujete vy. V tomhle jsou u All Hands skvělý. Respektujou potřeby každýho dobrovolníka. Lidi jsou pro ně pořád lidi, takže když chcete na WC nebo se napít nemusíte nic hlásit nebo za sebe hledat náhradu, aby se nezastavila práce, protože normy jsou přece jasně daný.

I s tímhle přístupem jsme v práci napřed cca o tři týdny ohledně plánu. Když si uvědomíte, že nepoužíváme žádný stroje krom míchačky na beton. A všecko od hloubení základů, ohýbaní  drátů až po betonovaní dělají lidi vlastníma rukama, jsou tři týdny napřed NEUVĚŘITELNÝ! Dokonce se prý hledají další místa, kde bychom mohli pomoct. A to všecko je bez stresu. Přehnaných norem, který z lidí dělají stroje… Jsem pyšnej, že jsem se stal součástí All Hands aspoň na chvíli!

Moje práce byla plnit pískem díry kolem betonových patek. Takže nabrat písek do kolečka, vysypat a takhle pořád dokola. Občas prolít vodou, udusat botama a nakonec udusat blokem z betonu do kterýho byl zalitej drát jako madlo. Super trénink na záda mimochodem.

Po práci jsem šel s Audrey, Benem, Joem a Juan „vykoupat“ se do řeky. Řeka je asi  dvacet minut od základny. Kousek od cesty se stáčí údolím doleva a za dvě minuty skákání přes šutry jsme na místě. Na konci řeky je udělaná hráz, takže z řeky je taková nádrž. Kolem rostou nádherný stromy, na kamenech se ohřívají leguáni, takže si připadáte jako uprostřed terária. Voda v řece není z nejčistějších ale lejno kolem mě ještě neplavalo, takže to jde… Vůbec to místo kolem „nádrže“ je takovej malej ráj. Klid a jediný co slyšíte je zpěv ptáků a zvuk řeky.

Po koupačce návrat na základnu kvůli večeři a poradě. První den a hned jsme přišli pozdě. Naštěstí porada ještě nezačala, takže to bylo olrajt. Potom představení nových včetně mě. Svoje představení jsem tak nějak zaspal během konzumace večeře a rozesmál ostatní odpovědí na první otázku, která zní „Jak se jmenuješ“, můj začátek? I am hungry (dalo by se volně přeložit jako jmenuji se hladový). No takže veskrze můj tradiční úvod.

Po večeři jsme prohodili pár slov s ostatníma z Huarmey. Znova jsem si vyslech jak mě rádi vidí, znova jsem zopakoval jak jsem rád, že jsem zpět no a pak se mi udělalo šoufl jak jsem do sebe naházel rychle jídlo a šel si lehnout.

This slideshow requires JavaScript.

Kruh se uzavírá?

Hrdinama dnešního příběhu jsou Gladys a Luis. Gladys je průvodkyně, kterou jsem potkal během Ausangate treku. Luis je týpek co dělá v „mým“ hostelu na recepci. Ne nepůjde o žádnej román. Jen se chci podělit o jeden zážitek.

Gladys jsem potkal během Ausangate treku, o kterým píšu zde. Luis je recepční v hostelu kde jsem stlal postele, o čemž píšu v sérii krásný pokojský.

No a co se vlastně stalo? Luise nebaví jeho práce. Je blbě placená, navíc má zkrácený šichty v blbej čas 14-20.40 takže den je tak divně rozvrácenej. Luis by rád pracoval jako průvodce a časem se zdejchnul do Austrálie. No a jelikož znám Gladys a setkal jsem se s ní v jejím domovským Huarázu, z čehož vzniknul rozhovor, napadlo mě tak nějak přeptat se Gladys zda by o něčem pro Luise nevěděla, když už málem sehnala práci mě (kdybych uměl španělsky). Slovo dalo slovo, Gladys na mojí otázku zda její číslo můžu dát Luisovi, odpověděla kladně a po nějaký době si Luis domluvil s Gladys schůzku.

Tahle příhoda mě bere hrozně moc. Důvod je jasnej. 13000km od domova potkáte naprosto náhodně holku. O pár stovek kilometrů dál potkáte kluka. Všecko se děje naprosto přirozeně. Nic se nikam netlačí, nic nedělám krom toho, že jezdím jako magor sem a tam a bavím se s lidma. Během naprosto obyčejný cesty, kterou podnikám, aby dala něco hlavně mě stojím mezi klukem, co shání práci a holkou co má známý a může pomoct. Já jako most tyhle dva lidi propojím. Naprosto úžasná zkušenost.

Navíc zrovna u týhle příhody mám pocit jako kdybych dopsal knihu. Touhle super událostí dopíšete závěr, zavřete knihu s příběhem, kterej si píšete tři měsíce a jdete psát další bestseller.

Mám dojem, že se uzavřel nějakej kruh. Nemám tušení kolik kruhů ještě budu muset zavřít, ale zažívám zvláštní pocit uspokojení a klid v duši. (ne jako Zákopčaník)

Dodatek: Gladys práci pro Luise neměla. Ale dle Luisovo slov mu schůzka s Gladys pomohla ujasnit si životní priority. A že prý mi moc děkuje.