Colca canyon

13. 6. 2017

Níže zápisky z našeho putování po Colca Canyonu.

Začalo to v Arequipě odkud jezdí denně jen pět autobusů do Cabanaconde. My jsme jeli se společností Milagros a za 5h cesty zaplatili 17Solu/persona. Po předchozích zkušenostech jsme nechali bagly na pokladně a šli se cournout do města. Ve tři jsme seděli v buse. Najednou přiběhla ženská z pokladny a řvala něco o dvou batozích v „Office“. Ukázalo se, že bagly nám nedal do autobusu zřízenec jak to doteď bylo běžný a kdyby za náma nepřiběhla pokladní, tak bysme jeli do Cabanaconde bez báglů. Což by na jednu stranu nebylo blbý nechat 20kg někde za sebou a nemuset se s tím tahat. No co se dalo dělat ty bagly jsem odtáhl do autobusu já. Co bysme chtěli za 17solu že?

V Cabanaconde jsme zakotvili v hostelu Pachamama za 30solu/osoba ve sdíleným pokoji… Kámoš si dal pizzu a objednali jsme kolu a hermankovej čaj. Celkem kámoše překvapilo, že dostal jídlo dřív než pití. Smál jsem se tomu, protože něco jako laxnost je asi peruánská vlastnost. Ale i já jsem trošku znejistěl, když kámoš dojídal pizzu, cola s čajem stále nikde a paní servírka místo vaření vody na čaj koukala na scary movie 2 a náramně se bavila… No po chvíli jsem za ní teda šel jestli jako můžeme dostat ten čaj a colu. Ukázalo se že na nás zapomněli. Hehe. Omluvili se a do minuty stál čaj i cola na stole.

Ještě večer jsme si od majitele vzali mapu tras po colca, zeptali se na spojení do Cusca (jedině zpátky přes Arequipu) a šlo se spát. Od určitý chvíle mám problémy se spaním, protože jsem si našel jinej koníček na večer. Ne není to sex. Je to pseudointelektualni přemítání o životě a budoucnosti . Máte pravdu je lepší hákovat v práci a v noci padnout jak zabitej. Na přemýšlení bude ještě času dost.

Konec válení

Ráno snídaně. A vyrazili jsme směr Llauhar. Byla to krásná procházka. Z každýho místa bylo vidět nějakou část Colca Canyonu. Kolem vysoký kopce, samej kaktus a ten výhled byl fantastickej. Co bylo trochu na prd, že celou dobu na vás svítí slunce. Takže víc vody je třeba pokud pijete jako velbloud.

Jednou jedinkrát jsme procházeli kolem vodopádu, chvíli jsme poseděli ve stínu, občerstvili se a pokračovali dál. Šlo se poměrně dobře, protože sice svítilo slunce, ale foukal příjemnej vítr. Po nějaký době to s náma šlo z kopce. Doslova. Cesta byla cik cak, sice pozvolně ale dlouhá jako…no dost. Klouby a prsty na nohou dostávaly zabrat. Teda ne moje, já s tím problém nemám. Zatím. No nakonec nám došla voda(měli jsme s sebou asi tak dva a půl litru pro dva) a zbývaly ještě cca 3km. No nakonec jsme to až do Llauharu došli. Mě zachránilo jabko. Obyčejný, blbý jabko z Chile. Když jsem do něj kousnul, byl to neuvěřitelnej chuťovej zážitek. Cukr, sladká šťáva.Vsadil bych se, že se mi rozšířily zorničky. Myslím si, že jabka jsou strašně podceňovaný.

No ale zpět. Dorazili jsme do Llauharu, zaplatili ubytování, občerstvili se a poměrně vyčerpání trávili zážitky dnešního dne. Druhej den byl odpočinek v horkých pramenech, který byly v ceně ubytka… Váleli jsme se v hot springs celej den jako tlustý americký turisti, pili slivovici a takhle trávili den. Musím uznat, že to na mě bylo poměrně drahej špás. Za ty dva dny jsme tam nechali 200solů. Musím říct, že co se týče útraty tak kámoš zdatně a velmi rychle dotahuje mojí drahou kamarádku. (myšleno drahou jako milou, ne drahou jako drahou)

Cesta zpět do Cabanaconde

Po odpočinku se šlo směr Sangalle, což je taková oáza v Colca Canyonu. Oáza doslova, protože je to snad jediný opravdu zelený místo, který jsme viděli za celou dobu v Colca (jo moc sme toho neviděli). Ze Sangalle vede 4h cesta do Cabanaconde. Za ty 4h musíte překonat převýšení 1100m.

Z Llauharu vede několik cest, nejpřímější vede po silnici. Ušli jsme to za 4h těsně k oáze. Zbývalo jen slézt dolů, abysme pak vylezli zase nahoru. Bylo po desátý ráno. Před sešupem do oázy byl stánek s poměrně výřečným peruánským obchodníkem. Prodal nám vodu za 7solu-2,5l. Je to drahý, ale povídal že v Oáze stojí to samý 15 nebo 50solů. Moc se nevyznám ve španělských číslovkách.

No na oázu nakonec nedošlo, byli jsme nuceni odstoupit ze závodu kvůli zdravotním komplikacím jednoho z účastníků zájezdu. Naštěstí jsme stihli jedinej bus co jel z Malaty (město kousek od Sangalle) do Cabanaconde. Při čekání na bus jsme se seznámili s milou a na Němky poměrně hezkou, německou učitelkou, takže jsme měli fajn společnost. A to jsme ještě nevěděli, že největší zážitek celýho dne se teprve blíží…

Bus stojí, legrace začíná

Jeli jsme po peruánských silnicích v Canyonu. Silnice široká sotva na bus, plná šutrů a tak když občas docházelo k vyhýbaní s autama co jeli proti nám, byla poměrně legrace. Navíc některý (většina) busů v takových místech je daleko za poločasem rozpadu, jelikož je to jedinej bus denně, tak je přecpanej místníma plus turistama. A aby toho nebylo málo řidič ve mně svým stylem jízdy vzbuzoval dojem, že je a)našrot či pod práškama; b)nemá rodinu; c)nemá pud sebezáchovy; d)večer před jízdou ho opustila žena a tak se chtěl zabít. Prostě to byla velice příjemná adrenalinová jízda jak z lunaparku.
No a tak se není co divit, že se v jedný z mnoha zatáček něco posralo. Pravděpodobně to odnes tlumič. Samozřejmě daleko od všeho. Na silnici kde jezdí jeden bus denně (ten náš). A teď co? Naštěstí jelo kolem auto s korbou a tak se s ním řidič domluvil, aby vzal část lidí do Cabanaconde na korbě. Byla to Toyota jakou používá islamskej stát, akorát místo kulometu byl na korbě krumpáč a lopata (asi nějaká skrytá narážka na moje dobrovolničení). No vzali asi deset lidí. Víc se nevešlo. Řidič někam volal a padla informace, že pro nás z Cabanaconde přijedou busy a máme být v klidu. Jak správně podotkla učitelka, když vám v Peru někdo říká, že máte být v klidu, tak je největší čas panikařit. No nic čekali jsme.

Na čekání bylo fajn, že lidi mají nějakej společnej průšvih a to je tak nějak dá dohromady. Takže se všichni bavili se všema. Nějaký dva nadšenci zkoušeli stojky apod… Já se dozvěděl, že jestli chci do džungle ať si připravím ranec (peněz). Taky jsem zjistil jak fungují montesorri školy v Německu a kolik stojí. No a tak dál to probíhalo než jsme z dálky uslyšeli motor. Všichni už volali sláva páč jsme čekali už hoďku a půl, já roztrhal záveť a všici jsme čučeli směrem kudy se ozýval motor. No jak se záhy ukázalo byla to jen motorka. Nějakej tatík přijel pro holku co si ho zavolala mobilem. Španělsky mluvící se ho ptali zda po cestě viděl autobusy. Neviděl nic. V tu chvíli se ukázalo obrovský zklamání. Ve mně by se krve nedořezal. Čert vem autobusy na ty kašle pes, ale já měl tu závět skoro hotovou… No nic čekalo se dál. Padaly takový návrhy, že půjdeme pěšky, ale je to 4h cesta, a brzo bude tma…čekáme… Kolem třetí opět motor. Tentokrát z druhý strany. Všichni se opět nahrnuli k „útesu“, aby se podívali jestli se nám ten motor nezdá… Nezdál…Je to náklaďák. Než dorazil k nám směrem od Cabanaconde přijížděl další náklaďák. Hurá!
Obsluha našeho porouchaného budu nás samozřejmě nezapomněla zkasnout aniž by je nějak sralo, že nás skoro nikam nedovezli, domluvili se s řidičem náklaďáku a část z nás lezla na korbu. Bylo mi blbý cpát se před babičky s obrovskýma šátkama. Přece jen u nás v Evropě máme nějaký vychování. NJ, ale korba byla vysoko, nedala se otevřít a tak se muselo lézt přes ohromný kolo, což by babičky s reuma nedali.

Na korbě náklaďáku

Při nástupu jsme podávali naše batohy lidem co už byli na korbě. Pro naše 20kg bagly se sehnula nějaká černoška. Kámoš jí anglicky říká, že neví jestli to zvládne že je to těžký. Než to dořek, oba bagly byly nahoře a černoška vysmátá jako…no jako černoška.
Pozdějc jsem si všimnul že má kšiltovku a nápisem rugby tým a nějaký město v Juesej…
Cesta na korbě zabrala cca hoďku a půl. Jeli jsme s třema Němcema, američanama, holanďanama a chlápkem co vypadal jako španěl ale taky to moh být brazilec, argentinec,Chilan, Uruguajec a nebo taky někdo úplně jinej… No bylo to bezva.
Chvíli jsme stáli. Když to moc házelo, tak jsme seděli. Vedle mě seděla holanďanka a tak nějak se o mě pěkně třela (výmoly) a pořád se omlouvala. Jsem jí říkal, že no problém. Ještě aby byl, když se o vás „otírá“ taková kočka. Akorát tomu jejímu společníkovi se to moc nelíbilo, nevinně jsem se na něj usmál ale moc to nepomohlo. Ale můžu já za to, že ta silnice je plná výmolů?

No abych to zkrátil do Cabanaconde jsme dojeli. Krom naražený zadnice jsem k úhoně nepřišel.

A nastal čas dostat se do Arequipy, pak do Cuzca. Znova s kámošem na Salkantay… A pak se uvidí…

Mějte se!

P.S. v Cabanaconde jsem potkal Jaru-to je ta holka z dobrovolniceni:)

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s